Sucho i záplavy aneb klimatická rozvaha
Neblahá bilance roku 2021 se v následujícím roce nejen může opakovat, ale s největší pravděpodobností se ještě zhorší
Je nesporné, že lidský vliv způsobil oteplení atmosféry, oceánu a pevniny. Výsledkem jsou rozsáhlé změny atmosféry, oceánu, kryosféry (oblasti ledu a sněhu) a biosféry. Toto jsou úvodní slova poslední zprávy Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu (známého IPCC) vydané v srpnu 2021. IPCC je všeobecně uznávaným autoritativním zdrojem spolehlivé informace o probíhající globální změně klimatu. Jaká je tedy bilance této změny v posledním roce? Předešleme, že velmi nepříznivá, takže je pochopitelné, že se často mluví o globální klimatické krizi.
Celkově se chovalo světové klima v souladu s dlouhodobým očekáváním, ačkoliv celkově změna postupovala rychleji, než se předpokládalo. Oteplování pokračovalo, i když rok 2021 nebyl co do teploty rekordním, nevybočil z dlouhodobého trendu. Zde musíme zdůraznit rozdíl mezi neustále proměnlivým počasím a klimatem, o kterém má smysl uvažovat jako o průměrném stavu za delší časové období, nejméně za deset let. Co do počasí byl minulý rok ovlivněn jevem zvaným La Niňa způsobujícím dočasné mírné světové ochlazení, navzdory tomu oteplování postupovalo. V globálním průměru se udává zvýšení teploty ve srovnání s dekádou okolo roku 1900 o jeden stupeň Celsia, některé oblasti se oteplují podstatně více, například Arktida třikrát až čtyřikrát. V České republice je v průměru tepleji o dva stupně.
Extrémní projevy počasí
Hladina světového oceánu se dále zvyšovala rychlostí 3,4 mm za rok, od roku 1994 o 100 mm; a je dnes nejvyšší za posledních 2000 let. To přináší ohrožení všech nízko položených území, nejen známých tichomořských ostrovů, ale i rozsáhlých oblastí, kde mořská voda postupně proniká do zdrojů sladké vody a znehodnocuje je. Průměrně zvýšená hladina násobí účinky mořských bouří zaplavující stále rozsáhlejší území. Příčinou je především teplotní roztažnost ohřívající se mořské vody a dosud v menší, ale zvětšující se míře příspěvek tajících ledovců. V této souvislosti vzbuzuje největší obavy relativně rychlé tání obrovského ledovce grónského, kde byla mimo jiné zaznamenána rekordně vysoká teplota. Masivní vnos sladké vody může přispívat k obávaným změnám velkých mořských proudů včetně Golfského. Na pevnině tají ledovce na horách, což působí nejen vrásky provozovatelům alpského lyžování, ale mnohem větší obavy obyvatelům himálajských a andských oblastí, kde hrozí ztráty zdrojů sladké vody, ale také náhlé povodně při letním rychlém tání.
Globální oteplování a stoupající hladina moří samy o sobě představují rostoucí riziko, avšak mnohem vážnější a bezprostřední nebezpečí je spojeno s extrémními projevy počasí, na něž byl minulý rok zvláště bohatý. Mimořádné teploty, ať už směrem dolů, nebo častěji nahoru, se vyskytly na mnoha místech na světě. Bilance začala naprosto mimořádnými mrazy a spoustou sněhu v lednu ve Španělsku a v únoru v Texasu s obrovskými materiálními škodami a mnoha oběťmi na životech. Zvláště výjimečné byly naopak horké vlny na Sibiři, v Grónsku, v jihozápadní Asii nebo severozápadě Severní Ameriky s mnoha lidskými oběťmi. Mimořádně vysoké teploty pomohly rozpoutat rozsáhlé lesní požáry, jaké nikdy před tím nebyly zaznamenány zejména v západní části Spojených států, ale i jinde včetně Středomoří (Řecko, severní Afrika). Souvisejí s tím i dlouhá a zničující období sucha nejen v Africe, ale tentokrát zejména v Jižní Americe. Za zmínku rovněž stojí nálety kobylek v Africe (Keňa) a mimořádně intenzivní prachové bouře zejména v Číně a v Brazílii. Největší materiální škody i ztráty lidských životů způsobily bouře a záplavy. Katastrofální záplavy se vyskytovaly na všech kontinentech včetně Evropy, při nichž navzdory technické vyspělosti regionu přišlo o život i několik set lidí. Mezi nejhorší patřily tajfun Rai na Filipínách a hurikán Ida ve Spojených státech, jenž samotný způsobil škody odhadované na 64 miliard USD. Lidské ztráty jsou mnohem vyšší v Africe nebo v jihovýchodní Asii.
Většina katastrofických jevů souvisí s globální klimatickou krizí v tom smyslu, že jejich frekvence a intenzita se zvyšuje, avšak podařilo se prokázat i přímou příčinnou souvislost mezi globálním trendem a jednotlivou událostí prostřednictvím nového vědního oboru zvaného atribuční věda. Lidský vliv na klima je dán zvýšenými emisemi skleníkových plynů, z nichž nejdůležitější je oxid uhličitý CO2 ze spalování fosilních paliv. V roce 2020 klesly v důsledku celosvětového utlumení ekonomické aktivity kvůli covidu globální emise o zhruba sedm procent, avšak na koncentracích v atmosféře se to neprojevilo. V rámci klimatického sytému Země existuje mnoho složitých a časově proměnných vazeb. Koncentrace CO2 a dalších plynů jsou ovšem tou základní příčinou současné klimatické krize a ty nejeví žádné známky útlumu už více než 50 let, pro které je k dispozici spolehlivé přímé měření, nepřetržitě rostou s mírně se zrychlující tendencí.
Krizi již nezabráníme
Shoda panuje v tom, že v důsledku složitých interakcí globálního klimatu již není možno pokračující klimatické krizi zabránit, zejména protože skleníkové plyny již v ovzduší jsou a setrvají zde nejméně další desítky let. Proběh změny je však možno zmírnit opatřeními nazývanými mitigace. Na ně se zaměřuje Rámcová úmluva o změně klimatu uzavřená na „Summitu Země“v Riu de Janeiru v roce 1992 a doplněná Pařížskou dohodou o klimatu z roku 2015. Hlavním prostředkem mitigací je omezení emisí skleníkových plynů, k němuž se prakticky všechny státy světa zavazují, své plány ohlašují ve formě „národně stanovených příspěvků“. Na velkém klimatickém summitu v Glasgow v listopadu minulého roku (účastnilo se ho 120 premiérů či prezidentů a celkem přes 40 000 účastníků) se závazky redukce emisí jednotlivých zemí sečetly a bohužel se zjistilo, že i tehdy, budou-li dodrženy, povedou ke vzrůstu teploty o přibližně 2,4 °C. Globálně přijatým cílem, jak bylo stanoveno v Pařížské dohodě, je připustit maximální oteplení o dva stupně (ve srovnání s dekádou okolo roku 1900), avšak ukazuje se, že hranice dva stupně je příliš vysoká. Naproti tomu se však většina odborníků shoduje v tom, že takto velkému oteplení v blízké budoucnosti už nelze zabránit, mezi potřebným radikálním snížením celosvětových emisí a reálně předpokládaným průběhem příštího vývoje zeje obrovská mezera.
V Glasgow se státy nicméně zavázaly zpřísnit své emisní závazky do příští konference stran, která bude v Egyptě v listopadu letošního roku, tak aby se alespoň částečně mohly odvrátit nejhorší důsledky stále rychleji pokračující globální klimatické krize. Všechny předpovědi se však shodují v tom, že neblahá bilance roku 2021 se v následujícím roce nejen může opakovat, ale s největší pravděpodobností se ještě zhorší. Vývoj světového klimatu posledních dekád až dosud vždy předběhl většinu předpovědí, skutečný stav byl pokaždé horší, než předpokládaly autoritativní zprávy IPCC či jiné materiály mnohdy pokládané za alarmistické.
V roce 2020 klesly v důsledku celosvětového utlumení ekonomické aktivity kvůli covidu globální emise o zhruba sedm procent, avšak na koncentracích v atmosféře
se to neprojevilo