Památkový úřad ano, nebo ne?

Zhruba před rokem publikoval Lukáš Černohorský, tehdejší poslanec parlamentu za Pirátskou stranu, záměr vlastní zákonodárné iniciativy, jejímž podstatným prvkem měla být transformace části Národního památkového ústavu ve státní úřad. Černohorský usiloval o to, aby stanoviska památkářů k obnově památek byla závazná. Jeho iniciativa vyzněla do prázdna. Idea památkového úřadu je ale mezi odborníky stále živá.

Projednávání záměrů obnovy památky nebo úprav na nemovitosti, která není památkou, ale leží v památkovém území, je stanoveno v § 14 památkového zákona. Jde o byrokraticky i časově poměrně náročný a veřejnosti ne vždy srozumitelný způsob. Přípravě a realizaci díla předchází závazné stanovisko vydané vlastníku chráněné věci na jeho žádost městským nebo krajským úřadem. Závazné stanovisko je buď finálním rozhodnutím ve věci, nebo slouží jen jako opora pro následné rozhodnutí stavebního úřadu. Tomu všemu předchází písemné vyjádření (expertiza) od Národního památkového ústavu. Úřad se expertizou památkářů nemusí a ani nesmí řídit, pokud vyhodnotí skutkový a právní stav jinak a dokáže to zdůvodnit.

Podjatost není výmyslem

Role městských a krajských úřadů při výkonu památkové péče bývá předmětem polemik. Institucionální a personální prolnutí státní správy a územní samosprávy je totiž hybridem dvou ne zcela sourodých systémů společenských zájmů. Právo na územní samosprávu je realizováno politickými metodami, zatímco státní úřad by měl vést své řízení, zakládající, měnící nebo rušící práva a povinnosti osob ve veřejném zájmu, výlučně nepoliticky. Státní správa si nemůže určovat sama cíle své činnosti, protože ty jsou stanoveny v zákonech. U územní samosprávy je tomu z povahy věci jinak. Tvrzení o systémové podjatosti je na místě.

Z druhé strany výkon státní správy orgánem samosprávného celku může mít a také má v památkové péči několik výhod. Například sdílená odpovědnost vytváří podmínky pro získání celkem většího objemu veřejných peněz na obnovu památek. Nebýt vzrůstu společenského povědomí za posledních třicet let za přispění mnoha osvícených starostů, že zachování kulturního dědictví dává smysl, náš systém památkové péče by se asi dlouho neudržel.

Úřad sám není řešením

Svěřením některých správních působností památkovému úřadu by bylo možné zjednodušit výkon památkové péče. Aby se tak skutečně stalo, muselo by se sáhnout na právní úpravu památkové péče významněji než pouhou novelou dosud platného památkového zákona, jenž byl schválen v roce 1987. Vraťme se třeba k projednávání záměrů památkové obnovy. Jedním z hlavních problémů je, že úředník může dnes rozhodnout v mezích žádosti vlastníka skoro libovolně. Správní úvaha podle § 14 památkového zákona je totiž velmi široká, mnohem širší, než péče o památky potřebuje. Není zákonem dostatečně materiálně usměrněna a využití judikatury, podzákonných právních předpisů, zásad správního rozhodování, metodik nebo opravných prostředků má své limity. Památkový zákon nepřipouští, aby závazné stanovisko k obnově památky počítalo s úbytkem jejích kulturněhistorických hodnot (§ 14 odst. 3). To je v zásadě správná, i když poněkud pozitivisticky a neobratně formulovaná pozice. Její hájení však naráží na velké potíže. Mimo jiné proto, že hlavní znaky uvedených hodnot socialistický zákonodárce neuvedl.

Volný právní prostor by sotva dokázal vždy vyplnit svou prací památkář v památkovém úřadu, i kdyby měl dostatek odborných a jiných profesních schopností, dobrou vůli neselhat a odvahu čelit špatnému investorskému záměru. Právní záruky ve státní správě demokratické společnosti jsou svou podstatou, významem a funkcí právními zárukami zákonnosti. Je-li zákonná úprava památkové péče v nějaké své části neefektivní (zastaralá), mají logicky navrch jiné zájmy včetně takových, které vrhají dlouhé stíny.

Idea státního památkového úřadu se míjí s existujícím uspořádáním veřejné správy v území a převažujícími politickými představami na toto téma. Přesto by neměla být tabu. V koaliční smlouvě uzavřené 8. listopadu 2021 mezi představiteli koalice Spolu a koalice Piráti a Starostové je uvedeno, že v návaznosti na úpravy stavebního kodexu je na místě revize památkového zákona. Uvidíme, zda se bude při tom diskutovat i o památkovém úřadu.

JAN

KAIGL architekt a památkář