Každý český umělec může jít do ciziny
Spojení sklářského výtvarníka a hyperrealistického sochaře se může zdát na první pohled odvážné. Že se riskovat vyplatilo, dokládá aktuální výstava s názvem Inkarnace v pražské DSC Gallery, kde se společně představují Rony Plesl a Richard Štipl. Jak sami autoři říkají, spojují je základní témata, otázky problematického vztahu současné společnosti k lidské konečnosti a smrti. Nejnovější díla do prostoru zasadil renomovaný architekt Josef Pleskot, který je stejně jako autoři fascinován technickými a technologickými výzvami.
LN Kdo inicioval výstavní projekt Inkarnace a jakou roli v jeho finální podobě hraje architekt Josef Pleskot?
R. P.: Společný projekt inicioval Richard Štipl, což mě velmi potěšilo. Beru to jako kompliment i závazek. A architekt Josef Pleskot hraje jednu ze zásadních rolí. Patří k mým velkým vzorům. Vážím si jeho pokory a zároveň nezlomné individuality. Díky těmto přístupům je Pleskotova tvorba přesvědčivá, což se myslím projevilo i na naší instalaci, která je odvážná, a přitom přirozeně vyrůstá už tak z velice členitého prostoru galerie a ten se stává ještě členitějším. Většina autorů by se snažila zklidňovat, Josef naopak zneklidňuje.
LN Oba jste úspěšní v zahraničí. Jaká je cesta českého umělce do světových galerií a na věhlasné veletrhy?
R. Š.: Myslím, že kritéria jsou a budou pořád stejná. Prorazí schopní, připravení, ti, kdo mají trochu štěstí. Dnešní statistiky jsou ale neúprosné. V nedalekém čtyřmilionovém Berlíně žije, dle oficiálních stránek města, v současnosti odhadem dvacet tisíc profesionálních umělců, v celé zemi je sedm set galerií, které provozují komerční provoz, z čehož stovka vydělá 80 procent ročního příjmu. Výtvarná disciplína se vymyká pravidlům, která náleží třeba lehce ověřitelným sportovním statistikám, a spíš podléhá náladám, tlakům, rychle se měnícím trendům, krizi finančních trhů, nástupu kryptoměn, investicím, tzv. objevům měsíce ad. I přesto je možné, aby se současný český umělec objevil v zahraničních galeriích na vysoké úrovni. Těch jmen je dnes poměrně dost.
Musím také dodat, že u mě je zastoupení tvorby v zahraničí ovlivněno životním příběhem. S rodiči jsem jako malý emigroval do Kanady, kde jsem vystudoval výtvarnou školu a zapojil se do standardního výtvarného provozu. Domovská galerie v Toronto mi umetla cestu do New Yorku a do mezinárodních okruhů a galerií.
LN Jaký rozdíl je v přístupu k umění v Česku a ve světě?
R. P.: Kvalitu umění nerozděluji na české, francouzské, britské, ale ani na malbu, sochu, koncept, sklo, kámen. Čeští umělci si často stěžují na izolaci a škatulkování, ze kterých vyplývá nemožnost proniknutí především mezi umění západní. Částečně je to pravda, která se „táhne“z bolševické minulosti rozděleného světa. Na druhé straně k této izolovanosti čeští umělci sami přispívají. Máme málo odvahy měřit se s nejlepšími a raději se uzavřeme do pohodlné komunity, sklářské, regionální nebo skupinové. Umění má velkou výsadu a krutost zároveň, jsme tu pouze sami za sebe, to je také jeho největší hodnota, a proto je předmětem sbírání. Jít do ciziny je i otázka velkých investic a to se nám také často nechce.
Shrnuto, nejsme o nic horší, máme o něco horší startovní čáru, kvůli minulosti a poloze, ale to je prostě fakt, na který bychom se neměli vymlouvat.
LN Na jaře vás, pane Plesle, čeká účast na Benátském bienále. Co vystavíte?
R. P.: Už před lety jsem si řekl, že to zkusím a půjdu s kůží na trh. Nebudu se uzavírat do žádné komunity, ani sklářské nebo obecně české. Chce to hodně odvahy a taky trochu peněz. Nejsem naštěstí jediný, vidím tuto odvahu a zarputilost u více umělců, které obdivuji. Rád bych ale dodal, že u mě je to trochu jiné v tom, že české sklo má ve světě dveře už otevřené, ale já těmito dveřmi nechci vcházet. Jsou to dveře do galerií, které nabízejí dekorativní sklářskou tvorbu bez duše a neměří se s nejlepším volným uměním a designem. Benátské bienále takovými dveřmi je. Pronajal jsem si na období sedmi měsíců krásný renesanční kostel Santa Maria della Visitazione na nábřeží Zattere. Budu zde vystavovat čtyři téměř tunové objekty, tři křišťálové a jeden uranový. Projekt bude vystaven po celou dobu trvání bienále, a zda bude i jeho součástí, se rozhodne v nejbližších dnech. Instalace se jmenuje Stromy rostou z nebe a akcentuje důležitost vize a víry v životě člověka. Bude se jednat o přímé pokračování mé instalace ve V&A muzeu v Londýně, kde jsem již pracoval s Jiřím Šínem, který vynalezl zcela novou technologii tavení skla. Půjde o největší objekty s plným reliéfem z jednoho kusu skla na světě, což dokáže pouze naše studio.
LN Vaše práce, pane Štiple, se silně dotýká základních lidských, křesťanských hodnot i přirozených pudů. Proč volíte tento druh výpovědi?
R. Š.: Už v raném dětství jsem se v rodinné sbírce setkával s náboženským uměním, se zájmem jsem četl příběhy ze života světců, antické báje. Tyto příběhy jsou nositeli evropských dějin umění, které stojí na bedrech Jeruzaléma, Atén a Říma, tím pádem samotné západní civilizace.
V Severní Americe, kde jsem částečně vyrůstal a kde se formoval můj postoj k tvorbě, se často řešila kulturní apropriace. Připadalo mi zvláštní, že k tomu dochází, každý má svůj duchovní domov a odkazy, ze kterých čerpá, nebo ne? Rozhodl jsem se, že budu pracovat především s látkou, tématy, jež důvěrně znám, a tím dokážu oslovit širší škálu diváků, což se ukázalo jako správná volba. Námětů, které se dají zpracovat z bohatých dějin umění, je nespočet a mnohé z nich snesou současné zpracování.
Inkarnace
DSC Gallery Praha Do 4. února 2022.