Ďábel na horách

Brání černošským alpinistům bílý rasismus?

Pamatujete bělošského olympijského vítěze v běhu na 100 metrů? Pak patříte už mezi seniory. Roku 1980 jím byl Allan Wells z Británie, ale uspěl na OH v Moskvě, které Amerika se svými černými sprintery bojkotovala. Pro férový triumf bílého sprintera se musíme vrátit až do roku 1972, kdy vyhrál Valerij Borzov (SSSR). Jinak dominují černí. Teď z jiného soudku. Pamatujete černošského vítěze plaveckého sprintu v olympijském bazénu? Tady už nepomůže ani hodně seniorní věk. A teď přijde hlavní otázka. Přičítáte ten nepoměr geneticky daným předpokladům, talentu a tréninku, nebo cílené rasové diskriminaci? Pokud je známo, klacek rasismu v této věci nikdo nevytahuje.

To vše se mihne hlavou při čtení zprávy na webu iDNES, že na nejvyšší horu světa se chystá první ryze černošský (afroamerický) tým alpinistů. Je to počin, jakému se sluší zatleskat. Více zarazí ideologické argumenty kolem: vrchol Everestu má koloniální minulost a byl přístupný primárně bělochům. Je to zajímavé téma, ale otázka zní, zda je opravdu tak černobílé.

O koloniální minulosti Everestu není sporu. Samotný fakt, že je nejvyšší horou světa, zjistily britské koloniální úřady a pojmenovaly ji po geodetovi Everestovi. Jenže statistiky ukazují i pestřejší věci. Ano, první úspěšná výprava byla britská (1953). Ale horolezcem s nejvyšším počtem výstupů na vrchol (25) je šerpa Kami Rita. Nejrychlejší výstup (10 hodin, 56 minut, 46 sekund) vykonal šerpa Lhakpa Gelu. Jako první byl nahoře dvakrát Ind Nawang Gombu a z žen Indka Santoš Jadavová. Takto lze pokračovat a narážet na excelentní výkony Japonců nebo Číňanů. Statistika je potvora a dominanci „starého bílého muže“nezdůrazňuje. (Jako nejstarší vystoupil na vrchol v 80 letech Japonec Miura.)

Neberme klacek rasismu tak umanutě. Štafety USA v běžeckém sprintu tvoří výhradně černí, leč v plaveckém bazénu výhradně bílí sportovci. Kam se poděla rozmanitost? Bafuňáři ji zaprodali za touhu po zlatých medailích.