V neúplných rodinách je covid horší

LN Jak se pandemie podepisuje na psychice školáků?

Školním dětem zůstala práce a starosti, ale výrazně se omezil zdroj zábavy a radostí. Děti zpravidla odpočívají aktivně, takže s někým něco dělají, za normálních okolností pořád někam chodí a komunikují, do toho je život trochu tlačí. O to všechno v covidové době a zejména v karanténě přicházejí.

Stávají se z nich peciválové, podle svého temperamentu jdou postupně do stále větší pasivity až apatie, nebo jdou naopak do velké náladovosti, podrážděnosti, vzteku či agrese. Také se častěji než dříve objevují dětské strachy a úzkosti jako reakce na nebezpečí a především jako reakce na zastavení životního rytmu. Děti mají najednou mnohem více času o všem přemýšlet a často se zacyklí v negativních myšlenkách.

LN A jak je to u předškoláků?

Předškolní děti si většinou úplně neuvědomují, co se děje, ale pociťují, že nemůžou dělat to, co dříve. Pominu, že některé děti přivítaly, že nemusí chodit do školky, ale zcela určitě nejsou rády, že se nemohou běžně navštěvovat v rodině a s kamarády a v době karantény nemohou vůbec chodit ven. Často se stává, že si v rodině infekci postupně předávají a izolace trvá tři až čtyři týdny. S malými dětmi je to v uzavřeném bytě opravdu velmi náročné.

Děti potřebují aktivitu a pohyb, když se energie zastaví, děti většinou zlobí, jsou podrážděné, neklidné, často i agresivní.

LN I studenti středních škol vnímají covidová omezení takto negativně? Přece jen už jsou starší.

To jsou. Ale ve svých aktivitách jsou omezeni mnohem více než mladší děti. Zpravidla jsou už samostatní a většina jejich aktivit se běžně odehrává mimo rodinu, takže přišli o všechny své zdroje.

Učení si zařizují sami, většinu času tráví ve svém pokoji, u počítačů a mobilů. Introvertně založeným studentům se sklony k sociální úzkosti distanční výuka a domácí izolace navenek dokonce vyhovují, jejich problémy však narůstají, řešení je pak velmi složité a bez odborné pomoci se neobejdou.

LN Jak vydržet doma s dětmi, které mají nařízenou karanténu a musí zůstat doma s rodiči?

Na jednu stranu je dobré dodržovat určitý režim a řád, ať se to týká spánku, hygieny, jídla, či domácích prací. Na druhou stranu je karanténa a omezení sociálních kontaktů celkově příležitostí hospodařit s časem jinak a využít jej na činnosti, na které není běžně čas.

Často zmiňované jsou hry s dětmi, ale také prohlížení fotografií, sdělování rodinných příběhů, společné vaření a pečení, vyrábění dekorací, podle možností sledování filmů a koncertů. Je dobré zaangažovat všechny členy rodiny do domácích aktivit, ačkoliv to běžně neděláme.

LN Pokud jsou všichni ale takto zavření doma, nehrozí „ponorková nemoc“?

Ano, někdy je toho společného času až příliš. Je proto nezbytné umožnit každému v rodině určitou míru soukromí, jinak hrozí přesycení, podrážděnost, alergie a konflikty. Je potřeba se střídat, rozdělovat na menší skupinky a zajistit si možnost zůstat aspoň chvíli sám.

LN Co když jsou ale rodiče už tak psychicky vyčerpaní, že situaci doma prostě nezvládají?

Každý člověk má své emoce, své nálady, svou kapacitu, jak zvládá stres. Každý tedy má někdy špatnou náladu nebo je naprosto vyčerpaný. V rodině je fajn, když se můžeme vzájemně zastoupit, vystřídat. Mnohem horší to je v neúplných rodinách nebo tam, kde jsou rodiče příliš pracovně vytížení. Těžko radit přetíženým a vyčerpaným rodičům, kde mají brát sílu. Někdy pomůžou prarodiče, širší rodina, kamarádi. O děti je každopádně potřeba se postarat a také se jim věnovat.

Pokud to aspoň trochu jde, vyšetříme pro ně čas a energii. Nic není důležitější. Mnoha dětským trápením by pomohlo, kdyby rodiče s dětmi více mluvili, více se o ně zajímali, nebáli se otevřít i těžší témata. V covidové době potřebují děti oporu v rodičích více než kdy jindy. Důvěře a komunikaci se učíme od malička, ty se budují postupně a musíme se to naučit. Takové rodiny pak mají své zdroje, aby zvládly i náročné životní situace.

Covid zasáhl do života dětí po všech stránkách. Negativně ovlivňuje jejich každodenní program. „K tomu je potřeba připomenout celkovou atmosféru strachu a nejistoty, která na určité typy dopadá intenzivněji,“říká PhDr. Blanka Pöslová, klinická psycholožka z Pardubické nemocnice.

LN Může v těchto případech pomoci psycholog či psychoterapeut? Pokud ano, jakým způsobem?

Ano, psycholog či psychoterapeut pomůže formulovat problém, uvědomit si životní a osobní situaci a pomůže hledat možnosti změny. V případě dětí pracujeme s celou rodinou. Někdy je namístě psychoterapeutické vedení a někdy je nutná návštěva psychiatra. Vždy je ale nakonec nezbytné, aby člověk udělal změny ve svém životě, které mu pomohou dostat se opět do životní rovnováhy a zdraví.