Ze dna na vrchol díky manželce
Skot Peter Wright podruhé ovládl mistrovství světa v šipkách, v dramatickém finále porazil domácího Michaela Smithe 7:5.
Zaplněný Alexandra Palace a miliony diváků u obrazovek viděly bitvu, v níž se oba finalisté střídali ve vedení. Druhý hráč světa Peter Wright začal finále výborně a vedl 2:0 na sety. Smith, který ve čtvrtfinále vyřadil obhájce titulu a světovou jedničku Velšana Gerwyna Price, ale zápas srovnal. Pak dokonce vedl na sety 5:4 a 2:0 na legy, ale extravagantní Skot předvedl skvělý finiš. Ovládl devět ze závěrečných deseti legů a vítězství završil hned při první možnosti.
„Jsem štěstím bez sebe,“radoval se jednapadesátiletý Wright z triumfu nad o dvacet let mladším soupeřem. Ten prohrál duel o titul stejně jako v roce 2019 a ve finále akcí kategorie major neuspěl už pošesté. „V minulém životě jsem musel udělat něco strašného, protože mi to teď pořád vrtá hlavou,“oplakal nezvládnuté klání Smith.
„Dnes to bylo opravdu zvláštní. Já ani Mike jsme nepředvedli výkon, na jaký máme,“podotkl vítěz Wright. „Nedokážu si vysvětlit, co bylo devadesát procent zápasu špatně. Moje šipky létaly všude, jen jsem si je pořád vyměňoval a snažil se na něco přijít. Naštěstí jsem zvítězil.“
Talent, ale bez peněz
Na bujaré oslavy zisku 25 kilogramů těžké trofeje Sida Waddella a prémie půl milionu liber však podle skotského borce nedošlo. „Jen šálek dobrého čaje a instantní nudle – ty nové s lepkavými žebry,“přiblížil populární Snakebite, jenž se tentokrát musel vypořádávat s nepřízní většiny diváků v londýnské hale. „Miluji zvuk z publika, i když na mě bučí, což se stalo,“řekl k atmosféře, která mohla přispět k dramatickému průběhu. „Chtěli, aby vyhrál outsider. Toho jsem využil. Když na mě bučí, musím se je snažit dostat na svou stranu.“
Ostatně na překonávání překážek je Peter Wright zvyklý. Když před dvěma roky vyhrál světové finále poprvé, přemáhaly ho slzy dojetí. V mysli se mu promítla celá cesta na vrchol, která nebyla vůbec snadná, natož přímočará.
Už samotný vstup do života nevypadal nikterak idylický. Narodil se ve skotském Livingstonu šestnáctileté slečně a jeho otec šel záhy do vězení. Když byly malému Peterovi tři roky, vydala se s ním matka začít znovu do Anglie. Nejprve žili na východě v Suffolku, pak se přestěhovali na londýnské předměstí Plumstead.
Ve třinácti dostal k narozeninám své první šipky. „Ale terč byl pro nás moc drahý, tak jsem si házel na strom,“vzpomínal po letech. Šipky sledoval v televizi a poté i hrával v hospodě. Když místní chlápky porazil, leckdy se jim vysmál. „Jednou mi jeden kvůli tomu rozbil pusu,“přiznal.
V roce 1995 se talentovaný mladík dokonce poprvé dostal na mistrovství světa organizace BDO (šampionát PDC se teprve formoval). Přestože vypadl hned v prvním kole, jevil se jako jeden z nejnadějnějších hráčů.
Jenže na to, aby se mohl soustředit na objíždění turnajů, nebyl dostatečně finančně zajištěný. Neměl stálé zaměstnání, vandroval z města do města a dělal různě dělnické práce. Montoval okna, tahal betonové sloupky k plotům, opravoval auta, pracoval na stavbách i prázdninových táborech. S penězi sotva vyšel. „Po zaplacení účtů jsem žil asi za čtrnáct liber týdně,“vyprávěl o těžkých časech.
Nikdy se nevzdávejte
To naštěstí nemělo trvat věčně. V roce 2007 si při sledování
Grand Slamu v televizi uvědomil, že současné hvězdy pár roků zpátky porážel, a tak mu v hlavě začaly hlodat myšlenky na návrat do elitního kolotoče. „Promluvil jsem si o tom s manželkou a ona na mě vsadila. Použila peníze ze svého salonu, krátce před Vánoci jej zavřela a začala se mnou objíždět turnaje,“popisoval Wright začátek zlomu ve svém životě.
Za první rok svého comebacku nahrál pouze 1200 liber a vypadalo to, že se naplní pesimistické vize okolí, což mu coby plaché osobnosti na sebevědomí nepřidávalo. Pak se ale rozhodl schovat do sebejistého borce s přezdívkou Snakebite (v překladu Hadí uštknutí, podle oblíbeného alkoholického drinku piva se ciderem) a divokými účesy, které mu žena Joanne před každým zápasem připravuje až dvě hodiny.
A to zabralo. I když v kombinaci s pestrobarevnými kalhotami měl image bláznivého šoumena, což leckoho dráždilo, dostavily se výsledky a s nimi i popularita. V roce 2014 se poprvé dostal do finále mistrovství světa, kde prohrál s nizozemským fenoménem Michaelem van Gerwenem, který mu na velkých akcích zatarasil cestu k trofeji ještě mnohokrát. Sto tisíc liber se mu však pořádně hodilo a pomohlo mu v dalším vzestupu.
Tři roky na to opanoval major UK Open a na Nový rok 2020 van Gerwenovi vyfoukl šanci na čtvrtý titul v řadě. Při své korunovaci trefně prohlásil: „Nezáleží na tom, kolikrát jste poraženi. Dřív mě poráželi pořád, ale teď už jsem to zvládl. Nikdy se nevzdávejte. Ať už jde o cokoliv.“
Nezastavuj ten večírek
Po loňském vyřazení už ve třetím kole Wright svůj triumf letos zopakoval a stal se teprve šestým hráčem, který získal titul šampiona organizace PDC více než jednou. „Je to opravdu výjimečné, zvlášť když mě lidé na začátku brali jako vtipálka, klauna, chlápka, který se směšně obléká a má hloupé vlasy,“ohlédl se za svým dosavadním příběhem.
Bilancovat a končit se však skotský idol v jednapadesáti rozhodně nechystá. „Doufám, že budu hrát ještě nejméně devět let. Než odejdu do důchodu, chci titul vyhrát ještě alespoň třikrát.“
Dalším triumfem by se vyrovnal van Gerwenovi, výš už je pouze nedostižný čtrnáctinásobný šampion Phil Taylor. „Těším se, že příští rok zase přivezu trofej domů,“spřádá už plány na příští přelom roku. Věrný svému rozehřívacímu songu od rapera Pitbulla „Don't Stop the Party“, tedy Nezastavuj ten večírek.