Vřískot duchů v paralelních matrixech
Co někdy v showbyznysu uspělo, na tom se vždy někdo pokusí znovu ještě aspoň trochu vydělat: toto zlaté pravidlo pohání všechny filmové remaky, sequely, prequely či rebooty. Momentálně největším hitem je včlenit do nových variací postavy (a samozřejmě i herce) z předchozích provedení a přímo ve filmu rozebírat rozličné aspekty původního díla nebo celé „franšízy“. Nejde o zbrusu nový nápad, jen nyní zjevně připadá scenáristům jako spásné „vědoucné“vykročení z kruhu pouhého mechanického opakování.
S principem láskyplného zahrnutí předchozích inkarnací do nového dobrodružství slaví od prosince velký úspěch snímek Spider-Man: Bez domova, kde jsou předchozí filmové série prezentovány jako paralelně existující světy. Jejich prolnutí umožnilo srdečné setkání všech filmových Spider-Manů a vděčně kvitované „meta“pomrkávání na diváky.
Ve fikční realitě filmu Matrix Resurrections se původní tři filmy proměnily ve slavnou videohru a hlavní hrdina Neo v jejího tvůrce, nuceného studiem Warner Bros. k pokračování (ani režisérce Laně Wachowské se údajně do obnovy kdysi úspěšné franšízy moc nechtělo). Debata na téma, co činilo první Matrix tak speciálním, je jednou z nejvýraznějších scén nového filmu.
Krotitelé duchů přivolali původní posádku
Minulý týden měl premiéru snímek Krotitelé duchů: Odkaz, v němž štafetu po režisérovi komediálního hitu z roku 1984 Ivanu Reitmanovi převzal jeho syn Jason. Kanadský režisér pracuje ve své variaci s „krotiteli duchů“jako s fenoménem příznačným pro svou dobu (americkou reaganovskou éru), postupně odsunutým do pozapomnění, přesto stále živým a čekajícím na novou příležitost. Sice se ve filmu mluví o „skutečných“krotitelích duchů, tedy skupině parapsychologů bránících svět před invazí nenávistných monster, ale samozřejmě je zároveň řeč o popkulturním fenoménu, jímž se film Ivana Reitmana a jeho hrdinové stali. Sice se nový příběh odehrává mezi novým typem hrdinů (muži ve středním věku momentálně příliš neletí, zato party adolescentů jako ve filmu To nebo v sérii Stranger Things jsou v kurzu), ale jeho vrcholem je samozřejmě příchod veteránů, kteří se v pravou chvíli dostaví a přiloží ruku k dílu. Je to v tomto případě opravdu jen čestná účast, ale zároveň by bez ní nový film ztratil valnou část svého kouzla.
Vřískot vynalézá nová pravidla
Snímek Vřískot, který právě vstupuje do kin, si troufl dokonce na stejné pojmenování, jako má jeho vzor, inteligentní horor Wese Cravena
z roku 1996. Tvůrci nového filmu (ve kterém se diváci mj. dozvědí, co je to „requel“neboli kříženec sequelu a rebootu) vynalézavě pracují s tím, co ve svém díle vtipně rozehrál právě Craven: balancováním na hraně funkčního krváku a zcizujících rozprav o pravidlech, jimiž se probíhající děj řídí.
Ve světě nového Vřískotu (Scream) existují i dřívější filmy, zvané zde ovšem Stab, a hrají v příběhu významnou roli. V důvtipném klinči se tu proplétá údajný někdejší reálný příběh, jeho filmové zpracování a jím zapříčiněné další „reálné“události a jejich následné fikční verze. Snímek, v němž nechybí hvězdy původního filmu Courtney Coxová, Neve Campbellová nebo David Arquette, oplývá narážkami a vtípky a je zřejmé, že scenáristé James Vanderbilt a Guy Busick a režiséři Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett si se svou poctou Wesi Cravenovi (po němž je pojmenovaná i jedna z nových postav) opravdu s láskou vyhráli. Trochu má tenhle film s největším „právem“na své zcizující hrátky smůlu, že přichází právě po salvě výše zmíněných titulů s podobným vtipem. Zároveň představuje v tomto směru těžko překonatelný vrchol. Kdo to zkusí po něm?
Kina právě zasáhla ještě prudší vlna nostalgických návratů k někdejším trhákům, než je v posledních letech obvyklé. Možná proto, že kdo se na ní nesvezl teď, zůstane se scenáristickými fígly už docela na suchu.