Velké míjení

Proč se teď Západ nemůže dohodnout s Ruskem

Rusko by pokládalo za vítězství rozumu, kdyby dostalo od Západu bezpečnostní záruky. Západ by pokládal za vítězství rozumu, kdyby dostal bezpečnostní záruky od Ruska. Ty postoje vypadají jako východisko pro dohodu. Dejme si vzájemně záruky a dohodněme se. Jenže v praxi to funguje jinak. Ukazuje se to už léta na různých fórech a teď při diplomatických jednáních. V pondělí jednali zástupci Ruska a USA v Ženevě, včera zástupci Ruska a NATO v Bruselu. Proč se dohoda stále jeví jako nemožná? Protože pod slovem „záruky“si obě strany představují něco úplně jiného.

Pro Západ je klíčové získat od Moskvy záruky, že nezaútočí na Ukrajinu, aniž by za to platil nějakou protihodnotu. Proč také? Neporušitelnost suverenity, svobodná volba spojenců, třeba i NATO, to je něco, kde Západ v případě Ukrajiny neustoupí, protože jinak by ztratil svou tvář.

Moskva to nahlíží opačně. Chce získat záruky nerozšiřování NATO a problém Ukrajiny je pro ni jen kamínek. Něco, co sice lze řešit, ale má smysl to řešit až ve chvíli, kdy se Rusko a Západ dohodnou na celkovém bezpečnostním uspořádání. Je-li něco, co Putin považuje za svoji dějinnou misi, pak je to obnova mezinárodního bezpečnostního uspořádání počítajícího s vlivem Ruska (takového, jaké nastalo po roce 1815 či po roce 1945). Pozor, to vůbec nemusí být obnova Sovětského svazu. Ruské trauma i jím živená agresivita čerpá z toho, že Moskva sice neprohrála studenou válku vojensky, ale Západ s ní pak zacházel arogantně. Prý sliboval nerozšiřovat NATO (údajně Bush Gorbačovovi na Maltě v prosinci 1989), ale pak slib stejně porušil. Jenže tam nikdo nic nepodepsal. A Putin slibuje, že toto opomenutí záruk napraví.

Toto je uchopitelné lidsky, psychologicky i politicky. Ale může Západ věřit lídrovi, jenž roku 2014 anektoval Krym, že hrozby u hranic Ukrajiny jsou jen nástrojem? Těžko. Lze to shrnout tak, že ruské záruky neútočení na Ukrajinu bez protihodnoty nezíská.