Svéráz kazachstánské vzpoury
Za rebelií nebylo spiknutí, lidem jen došla trpělivost. Rusko však dokázalo situace šikovně využít
Nepokoje v Kazachstánu doprovázely zajímavé momenty. Konkrétně třeba video s přiznáním zadrženého občana sousedního Kyrgyzstánu, že demonstrovat šel za peníze a spolu s ním se do násilných protestů zapojili jeho najatí krajané, stejně jako další cizinci. Věrohodnost této argumentace se však sesypala jako domeček z karet, když kyrgyzská veřejnost identifikovala ve viditelně zbité tváři „teroristy“populárního jazzového hudebníka Vikrama Ruzachunova.
Ten odletěl do největšího kazachstánského města Almaty koncertovat a těžko měl zapotřebí přivydělávat si chozením po demonstracích. Ministerstvo vnitra ho v tichosti propustilo a pokoušelo se případ vysvětlit tím, že na videu byl úplně jiný člověk. Z celé historky ale čiší jako sláma z bot snaha udělat z nepokojů předem připravený pokus o násilné převzetí moci iniciovaný zvenčí za pomoci násilníků z ciziny.
Otázek se vrší až moc, konkrétně třeba stoupající počty zadržených. Celkové číslo se přehouplo přes deset tisíc a jen v Almaty se počátkem tohoto týdne ocitlo za 24 hodin v celách 1200 lidí, přičemž se situace podle vládních prohlášení už stabilizovala.
Jako před lety v Andižanu Během doslova bleskově probíhajících událostí se vyrojilo množství teorií o tom, kdo krizi vyprovokoval a proč. Na Západě jsou to četné spekulace o roli Ruska, které mělo nepokoje samo vyprovokovat, aby pak mohlo poslat své „mírotvorce“. Jde o model, který funguje v Abcházii, Podněstří či v Náhorním Karabachu, i když ani v jednom regionu Moskva válku přímo neiniciovala a velmi pravděpodobně tomu tak nebylo ani v Kazachstánu.
Protiamerický protipól je třeba hledat kde jinde než v Moskvě. „Kazachstán zajímá západní tajné služby a vlády jako země, která může mít vliv na osudy Číny a Ruska, jež Washington ve svých dokumentech nazývá dvěma hlavními oponenty ve 21. století,“míní poslanec ruské Státní dumy za komunisty Dmitrij Novikov. Sinolog Nikolaj Vavilov tuto teorii dál rozvíjí v tom, že za nepokoji stojí Turecko, které tak chce destabilizovat Rusko i Čínu a vytvořit koridor do čínské rebelující provincie Sin-ťiang.
Český europoslanec za SPD Ivan David sepsal na svém facebookovém profilu článek obviňující západní neziskovky a chválící ruskou rozvědku GRU za bdělost. „Zároveň je to velmi dobře pochopitelný vzkaz Západu, že skončilo období barevných revolucí,“konstatuje na závěr.
Co když je ale vše úplně prosté bez spikleneckých teorií? Lidové rebelie ve Střední Asii čas od času propukají a jsou živelné. Vzpomeňme třeba na protest z 13. května 2005 v uzbeckém městě Andižanu. Zažehlo ho zatčení několika místních neformálních autorit, které vedlo k masové rebelii, dnes již zesnulý prezident Islam Karimov nechal protest rozstřílet z kulometů a podusil ho tak v zárodku.
V Kazachstánu se děje něco podobného, celková naštvanost lidí na poměry vybublala do stavu, kdy ji už dali veřejně najevo. „Na vlastní oči jsem viděl, jak stát podvádí své občany ve zfalšovaných volbách. No a o rok později se už i střílí,“říká Roman Staněk, který před rokem dohlížel na hlasování do místního parlamentu jako pozorovatel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě.
Zdražení zkapalněného ropného plynu (LPG) pro motoristy bylo poslední kapkou. „Kdyby u nás někdy byla revoluce, nemyslete si, že to proběhne tak pokojně, jako jste zvyklí na Západě. Část lidí to pochopí jako příležitost vzít si kompenzaci z majetku těch bohatších, bude se rabovat,“řekl mi před lety ve Střední Asii jeden z místních.
Kde jsou ti teroristé?
Poměrně dost indicií napovídá tomu, že nepokoje byly spíš živelným procesem nebo výsledkem nějakého spiknutí. Vláda Kazachstánu na ně však zprvu nereagovala s takovou brutalitou jako před lety uzbecký diktátor Karimov v Andižanu. Prezident Kasym-Žomart Tokajev se k brutální odvetě rozhodl až pátý den po vypuknutí rebelie, kdy nařídil vojákům a policistům střílet bez varování. V této fázi to však už jenom podráždilo demokratický svět a nevedlo k žádnému citelnému efektu.
Ani rebelové však nedokázali vytvořit v celém Kazachstánu jednotnou sílu, která by deklarovala své požadavky, přestože opoziční strany existují, jako třeba Demokratická volba Muchtara Abljazova žijícího v exilu v Paříži. Kontrolovat situaci se vzbouřencům dařilo jen v několika málo místech, kde v obsazené budově místní administrativy založili štáb a vyslali do ulic hlídky dobrovolníků, aby zabránili rabování. To je velmi vážný moment, který se například podařil během chaotického začátku jara 2014 na Ukrajině, kdy se i v této zemi státní moc na chvilku prakticky rozpadla, narychlo vytvořené samosprávy ji ale dokázaly uřídit.
Podle teorií předem připraveného převratu se rebelové měli trénovat ve výcvikových táborech v horách, které prý prezidentovi tehdejší šéf tajné služby KNB Karim Masimov zatajil v důsledku mocenských hrátek podněcovaných bývalou hlavou státu Nursultanem Nazarbajevem. Že by ale tito bojovníci sloužící v minulosti velmi strategicky přemýšlejícímu Islámskému státu neměli připravený plán na převzetí moci?
To opět nahrává spíše jednoduchému vysvětlení událostí v Kazachstánu jako živelného procesu, kterého dokázalo využít hned několik aktérů. Jedním z nich je prezident Tokajev. Ten sebevědomými prohlášeními (včetně toho o střelbě bez varování) a zákroky proti svým protivníkům uvnitř vlastního aparátu posílil svou moc a podařilo se mu oslabit jinak velmi silného Nazarbajeva.
TOMÁŠ
VLACH spolupracovník LN
Moskva na koni
Cenou za to byla žádost o bratrskou pomoc adresovaná Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), tedy fakticky do Moskvy. ODKB pak dokázala svou schopnost fungovat jako postsovětská alternativa NATO, jen s tím rozdílem, že místo obrany proti útokům zvenčí udržuje obskurní Rusku poplatné režimy zevnitř.
Zásah demonstroval světu, že Moskva dokáže během několika hodin shromáždit tisíce výsadkářů a přepravit je do vzdálenosti nejúčinnějšího doletu svých letadel Il-76, které tvoří základ flotily vojenského dopravního letectva. Tento rádius činí asi 1500 kilometrů od vojenských letišť Ruska a dalších aktivních členů ODKB – Běloruska, Arménie, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Pokud lze zajistit doplnění paliva, může to být i víc, až tři tisíce kilometrů.
Jak je ale vidět na příkladu Kazachstánu, mají země ODKB dost starostí se svou vlastní stabilitou a žádné expanzivní akce od nich čekat nelze. Výjimkou je lídr organizace, Rusko, které si v Kazachstánu posílilo vlastní ambice a můžeme se od něj dočkat dalších překvapení.
Zásah demonstroval světu, že Moskva dokáže během několika hodin shromáždit tisíce výsadkářů a přepravit je do vzdálenosti nejúčinnějšího doletu svých letadel Il-76