O dvou židlích, bonbonu a klarinetu
Sedět na dvou židlích, ba na třech, jedné parlamentní, druhé krajské, třetí obecní, samozřejmě dokáže kdejaký poslanec či senátor. Otázka za milion však zní, zda lze sedět jedním zadkem na dvou židlích vzdálených od sebe 8733 kilometrů. Právě tak daleko je totiž z Prahy do oregonského města Corvallis, v němž je kampus Oregon State University. Do tohoto experimentu se teď ovšem pustil poslanec STAN Jan Farský, když nám oznámil, že hodlá strávit příštích osm měsíců na Oregon State, kde se bude věnovat svému projektu podpořenému Fullbrightovou nadací, a zároveň zasedání a hlasování v české Poslanecké sněmovně a možná i v městském zastupitelstvu v Semilech.
Nebazírujme však na kilometrech, ty jsou v našem příběhu ten nejmenší zádrhel. Nevůli napříč politickým i komentátorským spektrem vyvolal mnohem víc způsob, jímž se Jan Farský, do té doby bezkonkurenčně nejsilnější kandidát na pozici Mirka Dušína současné české politiky, do svého poslanecko-studijního experimentu pustil. Ač rozhodnutí, že mu výběrová komise nadace grant schválila, znal minimálně od loňského května, nechal se v říjnu zvolit do sněmovny, poté i do čela poslaneckého klubu STAN a o svém osmiměsíčním studijním pobytu promluvil až po Novém roce, přičemž, snad aby to vypadalo lépe, si dva měsíce odkrojil, možná proto, že zhruba tak dlouhé jsou poslanecké prázdniny. Mandátu se ovšem vzdát nehodlá, na důležitá hlasování dorazí. (Vzhledem k pohodlné koaliční většině ovšem bude jeho hlas nutný pouze stěží, i když, pravda, nic netušíme o tom, jaká stěžejní rozhodování ho čekají na radnici v Semilech.)
Zkrátka všechno, co se dalo udělat špatně, Farský špatně udělal.
Přitom pořád jsou tu cesty k nápravě, dokonce dvě. Nabízí se samozřejmě možnost pojmout projekt obráceně a do Corvallisu jezdit jen konzultovat. Studovat americký federalismus a hledat možnosti jeho využití v dalším vývoji EU z Prahy možné je, to není něco jako hlídání vývoje tkáňových kultur v laboratoři, třeba.
Obávám se však, že to by se nelíbilo Fullbrightově nadaci, jejíž stipendia mají za cíl především sbližovat nastupující politické i akademické elity z Evropy s americkými vrstevníky a vlastní projekt je tu jízdenkou k pobytu, nikoli naopak.
Nejelegantnější možností (lze-li tedy ve Farského situaci vůbec možné mluvit o eleganci) je odjet a vzdát se mandátu. Jeho STAN to nepoškodí, spíše naopak, už způsobenou škodu to alespoň zčásti napraví.
Doporučoval bych mu tuto variantu. Měl jsem možnost strávit na hodně dobrých amerických univerzitách celkem tři semestry a považuju to za jedno z nejpřínosnějších životních období, osobně i profesně. Být já Farským, dokonce bych se snažil si ten pobyt prodloužit.
Ale rozhodně bych něco udělal. Neboť, jak říkal jednomu z mých synů jeho učitel v hudební škole: Chlapče, nemůžeš mít v puse bonbon a foukat přitom do klarinetu.
JAROSLAV VEIS