Válka? Jaká válka?
Svědectví o tom, jak Ukrajina po třiceti letech nezávislosti vzdoruje tlaku Ruska
Vesnice Katerinivka bývá častým cílem novinářských návštěv. Nebýt války na východě Ukrajiny, asi by po této malé obci osídlené vesměs penzisty a horníky z nedaleké šachty neštěkl pes. Jenže Katirinivka se ocitla přímo na linii dotyku mezi separatisty a částí Donbasu ovládané ukrajinskou vládou.
„Stejně si napíšete, co chcete,“říkají dvě starší ženy na návsi, typické frontové babičky, kterých ve zdejších krajích z důchodu a zahrádky přežívají spousty. Následuje líčení bídy a válečných zážitků, které se ale vesměs udály už před sedmi lety začátkem války. Nelze se pak divit, že reportáže odsud vykreslují nebezpečný život ve frontové vesnici a každodenní napětí. Jenže skutečnost je trochu jiná. Klidnější.
Katerinivka je jediným místem na ukrajinské frontě, které se podařilo demilitarizovat. V praxi to znamená, že mezi zdejšími obyvateli a předměstím Pervomajsku v takzvané Luhanské lidové republice by neměli stát žádní vojáci. A přestože celý svět mluví o napětí kolem Ukrajiny, tady vládne příměří a klid, jako by se nic nedělo.
„Že přijdou Rusové? No a co? Proč by nám to mělo vadit, život nebude horší,“odpovídají na otázku, zda se bojí ruské invaze. Další vyptávání rychle utnou: „Já bych vám to řekla, ale pak si pro mě přijedou a nikdo už o mně neuslyší,“říká. Má strach nikoli z Rusů nebo separatistů, ale z místních ukrajinských bezpečnostních složek. Těžko říci, nakolik jsou její obavy opodstatněné a nakolik vyvolané pravidelnou konzumací ruské televize, kterou tu lze chytit lépe než tu ukrajinskou.
Bratrské národy?
Faktem je, že život v Ukrajinou kontrované části Donbasu se v poslední době civilizoval. Zásahy speciálních komand třeba na udání sousedů, kdy člověka sebrali z podezření ze separatismu, se už dějí výjimečně. Je jasně určené, kam lidé smějí jen s propustkou a kam všude bez ní. Některá z kontrolních stanovišť zmizela, několik jich ale zůstalo a mění se ve stálé checkpointy podobné těm izraelským na palestinském Západním břehu. Vzniklo také několik nových přechodů na separatistickém území, tam však v poslední době zpřísnili podmínky cestování, a tak nově postavené objekty zejí prázdnotou.
Vládě v Kyjevě konečně dochází, že bez ekonomických injekcí na východ Ukrajiny nikdy nepřesvědčí část prorusky naladěné populace a nikdy nenabídne lidem žijícím na územích ovládaných povstalci vhodnou alternativu. Programy na podporu ekonomiky a infrastruktury se rozjíždějí a je to vidět. Začalo se dokonce dít i něco na Donbase dosud nevídaného: stát se vrhl na výstavbu nových silnic. Hladký asfalt by měly obdržet veškeré hlavní trasy spojující okresní metropole.
Některé z nových silnic objíždějí hlavní město neuznané Doněcké lidové republiky Doněck, vystrčený na mapě trochu na západ. Zdá se, že takto už to bude napořád a že o ruské hrozbě či řešení války na Donbase se intenzivně mluví hlavně v Evropě. O něco míň se tento problém akcentuje v Kyjevě a východ Ukrajiny to příliš nevzrušuje, si už zvykl.
Na dnešní Ukrajině stále platí, že se nerozlišuje, zda je mateřskou řečí ukrajinština nebo ruština. Vlastenectví není až tolik o jazyku, i když i jím se poslední dobou mluví stále častěji, ale o hodnotách i lásce k Ukrajině, byť ji mnozí vyjadřují v ruštině. Ukrajince, Rusy či Bělorusy spojuje společná historie a až do středověku jejich dějiny splývají. Státní útvar zvaný Kyjevská Rus existující v 9. až 12. století považují za svou pravlast všechny uvedené národy. Využil toho ruský prezident Vladimir Putin při své argumentaci, že tu neexistují národnostní odlišnosti. „Ukrajinci a Rusové jsou bratrskými národy. Ba co víc, myslím si, že je to ve skutečnosti jeden národ se svými kulturními, jazykovými a historickými odlišnostmi,“prohlásil Putin loni v dubnu.
Marné boje za nezávislost
Ukrajina však má vlastní dějiny, jakkoli začínají až dlouho po rozpadu Kyjevské Rusi. V roce 1648 vedl kníže Bohdan Chmelnický velké kozácké povstání z tehdejší Záporožské Siče. Podařilo se mu ve spojenectví s krymskými Tatary v několika bitvách porazit polská vojska, což vedlo ke vzniku Kozáckého hetmanátu, prvního předchůdce Ukrajiny.
Chmelnický ale musel prakticky neustále válčit s Poláky a roku 1654 se obrátil o pomoc k ruskému caru Alexejovi I. Důsledkem bylo faktické připojení hetmanátu k Rusku. Chmelnického kozáci byli rovněž neblaze proslulí protižidovskými pogromy, když brutálními způsoby jako narážením na kůly umučili na sto
KRESBA LELA GEISLEROVÁ tisíc Židů. To jsou věci, s nimiž se dneska nikdo na Ukrajině příliš nechlubí, stejně jako epizodami z dob 2. světové války.
Ještě dříve je ale třeba připomenout první pokusy o nezávislost po první světové válce. Epochu mezi lety 1917 až 1922 popsal v knize Dvanáct válek za Ukrajinu historik Viktor Savčenko. V této době vzniklo na území dnešní Ukrajiny hned několik státních útvarů jako třeba Krymská lidová republika, která existovala pouhý měsíc na přelomu let 1917 a 1918. Šlo o počin tradičních spojenců Ukrajinců, Krymských Tatarů, považovaný za první muslimský pokus o demokratickou republiku. Po jejím prezidentovi Nomanu Çelebicihanovi (byl popraven bolševiky) se dnes jmenuje krymsko-tatarský dobrovolnický batalion se základnou na hranici s anektovaným Krymem, který je stejně jako jiná podobná uskupení připraven ze všech sil se bránit případnému ruskému útoku.
Prvním a celkovým samostatným státním útvarem ale byla Ukrajinská lidová republika (UNR) z let 1917–1919, dalším pak Západoukrajinská lidová republika (ZUNR). V té době veškeré pokusy o ukrajinskou nezávislost čelily dvěma nepřátelům – Polákům ze západního směru a ruským bolševikům z východu. Ukrajinu obě síly prakticky převálcovaly, navíc se za ni nepostavil okolní svět. V období mezi válkami ale poskytovalo funkcionářům UNR útočiště Československo, otevřené všem exilovým silám z bývalého carského Ruska.
Moskva už delší dobu manévruje u ukrajinských hranic s armádou, Kyjev a Západ se obávají invaze a všechna jednání zatím vedla do slepé uličky. Jak je Ukrajina připravena se bránit případnému ruskému vpádu?
Dosavadní zjištění nasvědčují tomu, že začátek války na Donbase rusko skutečně outsourcovalo u pozdějšího vůdce separatistů
Igora
Girkina–strelkova