Volíš salám, či salát?

Osobní výběr ze světového tisku

Bývaly časy, kdy stát hlídal chování lidí v kostele a posteli. Teď už ho nezajímá vaše víra či sex, zato se stará o vaše chování v kuchyni či u popelnic. Jíte zdravě? Třídíte odpad?

Německý ministr zemědělství Cem Özdemir (Zelení) novinám řekl: „Lidé se vyživují příliš nezdravě… Potraviny už nebudou za výprodejní ceny.“Když potom Samira El Ouassil psala do listu Der Spiegel svůj sloupek, nesl nadtitul Debata o „výprodejních cenách“potravin.

Autorka začíná v USA před 150 lety, v době, kdy se v Nové Anglii lovilo tolik humrů, že byli považováni za jídlo chudých, zatímco bohatí jimi opovrhovali coby „mořskou žouželí“. Jak se z nich stala drahá lahůdka? Začaly je podávat železniční společnosti v jídelních vozech a lidem ve vnitrozemí humři zachutnali, tudíž se zvedla poptávka i cena.

To je ale jen oslí můstek k osvětě ve stylu: vidíte, jak rychle se může měnit hodnotová pozice i cena potraviny. Takže „kultivuje-li novou hodnotovou pozici“potravin ministr Özdemir, „jak by bylo možné jeho návrh pokládat za neférový?“. Závěr je jasný: „To, co můžeme jíst, co chceme jíst a co bychom měli jíst, je samozřejmě politická otázka.“Háček je v tom, jak z textu implicitně vyplývá, že tuto otázku má za nesvéprávné občany báťuškovsky řešit stát.

***

Dva roky s covidem nevybízejí ani tak k prognózám (ty jsou riskantní), ale spíše k bilancím. Myšleno k bilancím společenským či politickým. Dvě ukázky nabízí list Die Welt.

Ulrike Guérotová je profesorka evropské politiky na univerzitě v Bonnu. Rozhovor, který s ní vede novinářka Anna Kröningová, se zaměřuje na to, jak pandemie posílila závislost občanů na státu, čímž naplňuje touhy v levicovém milieu. Guérotová rozhodně není antivaxerka, ale propagaci očkování jako jediného řešení

průšvihu považuje za cestu do slepé uličky.

Vadí jí, říká-li kancléř Olaf Scholz, že společnost není rozdělená. V době, kdy vstup na stanovená místa je podmíněn očkováním, je to prý popírání reality (sama mluví o rozdělení v poměru 2 : 1). Vadí jí též, označuje-li Scholz ony dvě třetiny očkovaných za „rozumnou většinu“(vždy je problematické, pokud se jiným upírá rozum). A říká: „Kdyby byla jiné menšině náhle upřena práva a byla by urážena tak, jako se to teď děje neočkovaným, celá levice by spustila pokřik.“

Ale jádro věci vidí Guérotová v posílené roli státu, což je voda na mlýn progresivistů. Ne že by covid zrcadlil hranici mezi levicí a pravicí. Ale posílil autoritářské pokušení. Odvolávají-li se vlády na vědu v abstraktním smyslu, musí to nutně vést k absolutizaci, ne k diferenciaci řešení. Protože skutečná věda je živý diskurz, ne jednoznačný návod k použití.

A nejhorší důsledek pro společnost? „Zdá se mi,“odpoví Ulrike Guérotová, „že stav ex ante, takový, jaký panoval před pandemií, už není pociťován jako normální.“

Publicista Henryk Broder není tak úplně doma ve vědecké terminologii, ale všímá si, že po dvou letech pandemie se kombinuje „informační overkill“(zavalují nás hory detailních čísel) a „bezmoc k účinnému zásahu“. V článku Nevíme nic si proto pomůže citátem z Goethova Fausta: „A teď tu stojím, ubožák, chytřejší nejsa nikterak.“

Tím rozhodně nebrojí proti vědě. Jen upozorňuje například na to, že premiérka Porýní-Falce a primátorka Berlína razí odlišnou covidovou politiku, ale obě ji v televizi opíraly o „vědu“a „jednomyslný hlas“rady expertů. „Je ‚jednomyslný‘ synonymem pro ‚vědecký‘? Hlasovalo se už o Einsteinově teorii relativity, Newtonových gravitačních zákonech či Darwinově evoluční teorii?“Takto se ptá Henryk Broder.

A aby dostál pověsti názorového provokatéra, má na vládu požadavek: závazně vyhlásit, kdy bude Německo „covidu prosté“. Zda za dva roky, za pět, či za deset let. Pro vládu, jež závazně slíbila klimatickou neutralitu státu do roku 2045, to přece nemůže být problém.

Když Robert Blust v Indonésii debatoval s tamními učiteli, přestalo pršet, objevila se duha a on na ni ukázal prstem, načež byl upozorněn, že toto gesto vůči duze je tabu

***

Na závěr trocha uvolnění v době, kdy bují nervozita a kultura zákazů. Kensy Cooperrider píše na cestovatelském webu Atlas Obscura o jednom málo známém tabu. Když lingvista Robert Blust v Indonésii před čtyřiceti lety debatoval se skupinou tamních učitelů, přestalo pršet, objevila se duha a Blust na ni ukázal prstem. Načež byl přátelsky upozorněn, že toto gesto vůči duze je tabu.

V době, kdy spisovatelka Rowlingová má „plot“za to, že „menstruující osobu“označila za ženu, působí takový zákaz až něžně nostalgicky.