Hostina smutku proti nihilismu
Francouzský provokatér Michel Houellebecq vydal nový román. Jmenuje se Zničení (Anéantir, zničit, anihilovat). Marketing se knihu snaží prodat jako politický či dokonce filozofický román o současnosti. Přitom jde o pozoruhodnou kulturní příručku (self-help text) k aktivnímu použití rozpadajícího se nihilistického světa, v němž se nemusíme naučit žít, ale především v něm musíme umět umírat. I „dekadentní“romantik Houellebecq podléhá smutku.
Umění románu vždy nespočívá v tom vymyslet něco zcela nového; třeba nalézt v banalitě každodennosti jistou (pseudo)metafyzickou pravdu, jak se o to snaží Kundera, Sartre nebo Camus. Románové umění se projevuje i v tom, jak se pospojují dávno známé věci tak, aby se v nové konfiguraci a kompozici něco nového událo, ukázalo či odhalilo. Pozdně moderní doba, kterou prožíváme, se přece vyznačuje tím, že jsme na hranici konce a nic nového se vlastně ani objevit nedá. Všechno už tu nějak bylo, všechno bylo napsáno, namalováno nebo vysloveno, a lidem nezbývá než se touto kulturní hromadou všelijakých zbytků prohrabávat a vytvářet pro sebe z těchto ruin vlastní světy.
Tak nějak možná k psaní přistupuje i francouzský spisovatel Michel Houllebecq. Alespoň při čtení jeho knih můžeme získat dojem, že to tak je. I jeho poslední román Zničení (Anéantir) kombinuje reálné dění s fikcí, což, jak Houellebecq sám přiznává, má důležitý vtahující efekt, protože lidé chtějí mít pocit, že se píše o jejich životě (asi jako kdysi chtěli být v televizi), který je zároveň plný tajemství. Všechno, o čem Houellebecq píše, se děje i neděje, takže to raději berte zatraceně vážně. Vychází se ze skutečných příběhů vašeho života…!
Příběh ministerského úředníka Paula Raisona je zasazen do doby prezidentských voleb: rozumějte těch přespříštích v roce 2027, ne těch, které Francii čekají už letos v dubnu. Přesto se v knize mihne postava současného prezidenta i jeho konkurentů, zejména pak mediální komentátorské hvězdy Erica Zemmoura, který tu vystupuje pod svým jménem i v podobě jakéhosi budoucího úspěšného dvojníka. Lidé jako Zemmour jsou v Paulových úvahách produktem sbližování světa politiky a médií, které již delší dobu společně cítí, že ztrácejí na vlivu a významu, a tak často spojují síly, nejen v cíleném marketingu, aby svou bezvýznamnost pozdvihli na vyšší úroveň. Politika je tu ale vedlejším jevištěm, jakkoli u Houellebecqa bývá často problém říct, co je hlavní či vedlejší jeviště a jaká je hierarchie témat, je-li nějaká.
Převrácení světla a tmy
Houellbecq si vytvořil pověst provokatéra, který šije do své doby, protože jen těžko nese rozpad konzervativního starého světa, který nic jiného nenahrazuje. Symptomy rozpadu – odosobněný sex, falešná politická hra, rozklad vesnických tradic a vztahu k půdě, globální hra velkých korporací včetně korporací politických jako je Evropská unie, mizení tvůrčí inteligence v zábavním průmyslu – se objevují i v novém románu Zničení. Houellebecq je vynikající fyziolog a diagnostik, a tak se i tady kulturního rozpadu západního světa čtenáři mohou velmi živě dotknout. A parádně si je „užijí“: Houellebecqovo psaní i v líčení rozkladu a zmaru přináší slast a barthesovskou rozkoš z textu, plaisir du texte.
Na rozpadu západního světa mají svou vinu i nové technologie („internet se hodí jen ke dvěma věcem: k přenášení porna a k urážení lidí bez rizika…“) a pak samozřejmě klasická média a vyprázdnění politiky v nich, jak dokazují právě figury televizních komentátorů proměněných v hvězdy, jež drze sahají po roli prezidentského slunce na nebi republiky. Problém je to širší, protože takové prázdné politické figury odkazují k velkým viníkům minulosti. Mají „skutečně určité znaky společné s Rousseauem“, uvažuje Paul, Houellebecqovo alter ego: „průměrná inteligence, ale opravdová hudebnost v jeho větách; to je směs, která může být extrémně nebezpečná“. Svůdný cit bez pevnosti rozumu. Houellebecq proto proti modle osvícenství nasazuje opravdu ty nejsilnější zbraně, například myšlenky katolického konzervativce a Rousseauova současníka Josepha de Maistreho. „Francouzská revoluce byla počátkem satanské inspirace, osvícenští filozofové, tak jako Luther několik století před nimi, dostávali své instrukce přímo od vládce temnoty.“
Souboj světla nevědomosti a temnoty předsudků je najednou převrácen. Světlo se stává tmou a tma světlem. Zničení jako by od počátku naznačovalo, že věcem je třeba dobře rozumět. Napovídá to už úvodní tajemná kresba pětiúhelníku, stojící jako symbol za sérií atentátů, které musí Paul Raison jako úředník řešit. Hledáme tu správnou šifru, která dává věcem smysl, ale často se pleteme a jdeme špatnou cestou. „Lidé nechápou dějiny, které vytvářejí,“cituje Paul Raymonda Arona, který zjevně nepochopil, že skutečné hodnoty se ještě někde najít dají, ačkoli před očima nám běží aktuální film plný destrukce, tedy ničení a rozpadání. Houellebecqův hrdina, který hledá klíč k tajemství pětiúhelníku, jenž se změní v dějinně zatížený pentagram, v němž probíhá boj dobra a zla, nachází odpověď v zabíjení času, v němž se západní společnost utápí: „Znehodnotit minulost a přítomnost ve prospěch toho, co se přihází, znehodnotit realitu a dát před ní přednost jakési virtualitě ve zcela vágní budoucnosti, to jsou symptomy evropského nihilismu.“Západním lidem uniká to, co je, protože se neustále projektují do budoucna. Napětí odrážející se i v popkultuře, jež ovlivňovala Paula a jeho sourozence. Revoluční Matrix, v němž z budoucnosti přichází nový svět; naopak proti němu Pán prstenů, vyzývající k obraně Západu. Ale – co je to Západ?
Žádné návraty k minulým jistotám, jako je nehybná zemědělská struktura, přirozeně se vztahující k půdě a vytvářející i sociální hierarchii, nepomůžou, ukazuje Paulův příběh. Žádný Bůh nás nemůže zachránit, jak slibovali Heidegger nebo moderní hnutí new age, jež má ve Zničení podobu přírodního novopohanského náboženství wicca („wicca je radostné náboženství, vychází z našeho příbuzenství s přírodou, ilustruje jednotu bohyně a boha, univerzální energii, která vytváří vše, co existuje“), které si jako náhradní domov vybrala Paulova žena Prudence. Záchranou není ani křesťanství či katolictví, pro něž má Houellebecq osobní slabost, která se promítá v rozsáhlých citacích důležitých básníků a myslitelů. Jenže, jak sám říká, „když jsem v kostele na mši, cítím se jako věřící a víra do mě přirozeně vstupuje, jakmile ale vyjdu z kostela, je to pryč; snad kdybych žil v klášteře, tak by to fungovalo“. Křesťanství nakonec i Paulovi utíká mezi prsty, protože není nic k prožitku přítomnosti, neboť skutečný život odkazuje do budoucna. Jak moc si Paul/Michel v tomto rozumějí s Nietzschem… „Původní hřích křesťanství je v mých očích naděje,“uvažuje hlavní hrdina Zničení.
Umění včas odejít
Padesátiletý Paul Rasion (rozum) nachází sám sebe až v obnoveném spojení s Prudence (prozíravost, ostražitost, moudrost), a to až ve chvílí, kdy začíná umírat na rakovinu. Jako by prozření přicházelo vždy až se smrtí, kterou – jak Houellebecq ve Zničení skvěle popisuje – buď úplně vytěsňujeme mimo dohled, nebo ji bereme čistě medicínsky-technicky. V otevřeném nakládání se smrtí, na jejímž okraji je rozum němý (názorně to předvádí postava Paulova otce, který mentálně ochrne po mozkové mrtvici; rozum mlčí), nepřichází naděje na nový život v reinkarnaci duší či znovuzrození vyvolených, ale prožitek plné přítomnosti. Bez Prudence to ale Raison nikdy nedokáže, protože se bude dál hnát za přízraky budoucnosti, za „nejkrásnější lží“, kterou nám život nabízí. A tak jako Mannův Aschenbach ve Smrti v Benátkách zůstává ve svém plážovém koši a hledí vstříc smrti, podobně bez bázně se díky vztahu k Prudence nakonec dívá i Paul Raison.
Touha po přítomnosti, která nemizí v minulosti a budoucnosti, protože je právě jen ona, se skrývá i v Houellebecqových popisech přírody, do níž nezasahuje ani člověk, ani jiná zvířena. Podobné popisy se dají nalézt i v jeho minulých románech, tentokrát se ale výslovně mluví o vegetativním, rostlinném božstvu, v němž jsme existenci blíž než v jakémkoliv jiném prostředí. Zničení, tedy trvalé propadání do nihilismu západní civilizace, jež se žene za svým lepším zítřkem jako za rájem, utopií, vidinou, lze přežít právě jen v zastavení. V jisté přírodní strnulosti, v inertnosti stromu či květiny. Ve Zničení k tomu přistupují drobná „haiku“v popisech světla, které hraje na zdech, tvářích nebo jen tak ve vzduchu. Hřeje i chladí, odhaluje i skrývá. „Dům byl v tom světle nádherný, jeho navápněné zdi zlatavě ozařovalo velké zimní slunce, ale bylo přece jen velmi chladno…“
Cynik Houellebecq se opět, jako už ve svých knihách tolikrát, obrací k lásce, přestože v románu od počátku sledujeme rozklad celé jeho velké rodiny, kde se lidé rozcházejí a ztrácejí, ba dokonce sebevraždí. Jednou z nejděsivějších scén, v nichž se celé to západní ničení skryje jako v perverzním symbolu, je scéna, v níž Paul při felaci s dívkou z escortu zjistí, že službu mu poskytuje jeho neteř, která si tajně přivydělává na studia. Houellebecq si ve Zničení libuje v různorodé symbolice a nutí čtenáře k jejímu dešifrování, jež patří do čtení stejně jako všechny obrázky objevující se v knize jako názorné pomůcky rozumění (Paulova čelist, pětiúhelník, gilotina, která na falešném videu setne Paulova ministerského šéfa Bruna). Platí to i o závěrečném splynutí se smrtí, které je spolu s poměrně přímočarým vyzdvižením lásky vlastně také jakousi (falešnou?) nadějí. Ne tak docela, nebyl by to Houellebecq, kdyby svůj smutek a strach z něj nakonec nerozmazal nějakou ironickou poznámkou.
Umírající krátí své dny mimo jiné četbou příběhů Doyleova detektiva Holmese, který ví, kdy je čas odejít. Je to autorova další oslava psaní, jež lidem umožňuje prožít životy navíc, než přijde konec, kterému se nelze vyhnout. Když tedy „není v naší moci změnit věci“, můžeme se alespoň utěšovat knihami, třeba i románem Michela Houellebecqa. Nebo Myšlenkami Blaise Pascala, na než v románu také dojde.
„Poslední akt je krvavý, ať byla celá komedie (hra) sebehezčí,“ironizuje Houllebecq pascalovsky v Paulových myšlenkách. Ačkoli jako závěr knihy by byla asi nejlepší jiná pasáž z Pascala: „Často jsem říkal, že všechno neštěstí lidí má jediný původ – a to, že nedovedou pokojně setrvat v jedné místnosti.“
Je to Houellebecqova další oslava psaní, umožňující prožít životy navíc, než přijde nevyhnutelný konec. Když tedy „není v naší moci změna“, lze se utěšovat knihami.
Michel Houellebecq: Anéantir. Vydalo nakladatelství Flammarion. Paris. 736 stran.