Francie vytvořila impérium luxusu
Britsko-francouzský historik David Todd ve své nové knize popisuje, jak Francouzi dobyli svět skrze hedvábí a šampaňské. Díky představě vyvoleného národa, který má právo civilizovat ostatní, tak vytvořili srovnatelně silné impérium, jako měli Britové, byť až do roku 1880 neměli takřka žádnou kolonii.
Nakladatelství Princeton University Press vydalo pozoruhodnou knihu A Velvet Empire (Sametové impérium) historika Davida Todda. Její centrální tezí je tvrzení, že Francie si v 19. století udržela zásadní postavení jako „druhá imperiální mocnost“světa i přesto, že po Napoleonově pádu ztratila prakticky všechna zámořská území. Co víc, právě tato ztráta dala podle Todda Francouzům šanci soustředit se na kulturní a obchodní imperialismus, který byl v mnoha smyslech efektivnější než imperialismus „hrubé síly“, který mohli provozovat Britové.
Todd se odvolává na slavný článek Imperialismus svobodného obchodu Ronalda Robinsona a Johna Gallaghera z roku 1953. Dvojice britských historiků v něm definovala pojem „neformální impérium“realizované skrze kapitál a kulturu spíš než skrze bajonety. Francouzské impérium mezi lety 1815 a 1880 tomuto popisu podle Todda odpovídá, a podobá se tak nejvíc „chytrému impériu“Spojených států po roce 1945 – jen s tím rozdílem, že namísto „džínů a sentimentálních filmů“vyváželo mimo jiné luxusní hedvábí a komedie Alexandra Dumase ml.
Jako příklad uvádí Todd příběh šampaňského vína. Ukazuje, jak se z „průměrného“nápoje stala kombinací nových technologií a chytrého marketingu prestižní značka. Její globální rozšíření stálo sice na britských imperiálních strukturách (jedněmi z jeho nejvášnivějších konzumentů byly britské koloniální elity v Indii a jinde po světě), ale přispívalo k upevnění především francouzské koloniální prestiže – jakkoli země galského kohouta formálně již žádné kolonie neměla.
Nejedná se jen o vágní představy. Todd svá tvrzení opírá o statistiky a prozrazuje tak, že je původně ekonomickým, nikoli kulturním historikem. Tak například v roce 1869 francouzští vinaři vyrobili 18 milionů lahví šampaňského, z čehož šlo více než 80 procent na export. V roce 1880 šlo na export dokonce 88 procent, tedy čtyři a půl lahve z pěti. Za tak vysokou zahraniční poptávku vinaři podle Todda vděčili především „komodifikaci“luxusu a francouzské chuti od Mexika až po Japonsko.
Svůdné impérium
Jedním z jejich nejdůležitějších trhů i přesto zůstávala Británie a především finančnické centrum City of London. To současníkům umožňovalo připisovat šampaňskému ještě další, dodatečný ekonomický potenciál. „Množství obchodu uskutečněné pomocí tohoto vína je nevyčíslitelné,“cituje Todd vlivného britského žurnalistu Henryho Vizetellyho. „Obchod s podíly a akciemi, čajem a cukrem, bavlnou a obilím, konopím a železem, kožešinami a lojem, suknem a přízí je závislý na jeho zprostředkovatelské síle.“Vizetelly dokonce s nadsázkou poznamenává, že nebýt vína, hrozil by „kolaps našeho společenského systému“.
Dalším korunním artiklem francouzského „neformálního impéria“bylo hedvábí, především luxusní móda pro vyšší vrstvy. Todd popisuje, jak pařížské šaty dobyly Světovou výstavu v roce 1851. Manželé údajně museli téměř násilím odvádět své ženy, které si do notýsků čile poznamenávaly jména a adresy nejdražších pařížských výrobců. Byť je výstava historiky tradičně chápána jako manifestace britské hospodářské dominance nad zbytkem světa, autor připomíná, že pětina ocenění byla udělena francouzským výrobcům, především oděvníkům.
Podle Todda touto cestou Francouzi „sváděli“svět do svého impéria luxusu. Pít šampaňské a nosit nejnovější pařížskou módu bylo prostě synonymem úspěchu a žádný člověk, který chtěl něco znamenat, to nesměl opomenout. Nejednomu čtenáři možná vytane na mysli postava Calvina Candieho z filmu Nespoutaný Django od Quentina Tarantina, který se odehrává před americkou občanskou válkou. Candie se v něm nechává oslovovat „monsieur“, byť nemluví francouzsky, a své otroky pojmenovává po francouzských literárních postavách. Je ale vždy oblečen podle nejnovější pařížské módy.
Pro Francii se jednalo o výtečný, kulturně-ekonomický byznys. Autor připomíná, že v 60. letech 19. století francouzský komoditní export – z nějž hedvábí tvořilo až 20 procent – dotahovalo ten britský. Nespalo ani francouzské finančnictví, jakkoli se zpravidla připomíná pouze dominance londýnského City. Mezi lety 1850 a 1869 vývoz francouzského kapitálu dokonce předstihl britský a dosáhl hodnoty 13 miliard franků oproti britským 11 miliardám.
Civilizační mise
V kapitole o intelektuální historii Todd stopuje původy tohoto poněkud mondénního „šampaňského“kapitalismu k francouzským teoretikům impéria. Ukazuje, jak již za Napoleonovy vlády někteří francouzští intelektuálové zdůrazňovali přednosti „neformálního impéria“obchodu nad formálním impériem územní dominance. Například vlivný ministr zahraničí Charles Marie de Talleyrand argumentoval Spojenými státy a především jejich vývojem v 80. letech 18. století. Fakt, že obchodní svazky mezi Velkou Británií a americkými koloniemi se po válce za nezávislost ještě posílily, místo aby ochabovaly, vedl Talleyranda k závěru, že impérium „jazyka a kultury“má potenciál být pro svou metropoli výnosnější než nákladné udržování politické svrchovanosti.
Todd zároveň vyvrací zažitý mýtus o tom, že francouzské elity za svého největšího nepřítele považovaly Brity. Právě naopak, po pádu Napoleonovy teritoriální říše se tamní intelektuálové v čele s Henrim de Saint-Simonem či Michelem
Chevalierem upínali k Británii jako k partnerovi – a současně nástroji – své ekonomické imperiální politiky. První jmenovaný dokonce navrhoval zformování jakéhosi imperiálního superstátu Británie–Francie, který by v celém světě šířil evangelium civilizace a pokroku.
Ostatně představa o nadřazenosti evropské – a především francouzské – kultury hrála ve francouzských imperiálních aktivitách vůbec prvořadou úlohu. Šla ruku v ruce se znovuobjevením předností křesťanství, které bylo reakcí na hrůzy Francouzské revoluce.
„V každé zemi civilizace nutně vyplynula z rozšíření evangelia,“napsal ve svém slavném díle Génius křesťanství francouzský spisovatel a diplomat François-René de Chateaubriand. „Přesně naopak se to má s náboženstvími Mohameda, Brahmy a Konfucia, která omezila rozvoj společnosti a přinutila člověka zestárnout, dokud byl ještě dítětem.“
Kde začíná nadvláda?
Tento intelektuální základ podle Todda poskytl ideální směs kulturních a ekonomických argumentů pro francouzské „neformální“panství nad světem. Přechod od tohoto impéria soft power k impériu hard power v 80. letech 19. století, kdy Francie začala kolonizovat části Afriky, podle autora totiž neznamenal manifestaci síly, nýbrž slabosti. Teprve obrat k teritoriálnímu panství začal francouzské impérium finančně vyčerpávat a v konečném důsledku zapříčinil jeho pád ve 20. století.
Todd napsal vynikající a velmi originální knihu. Lze vůči ní jistě také řadu věcí namítat, například by se velmi hodilo přesné vymezení rozdílu mezi „formálním“a „neformálním“impériem. V otázce teritoriálního panství je nasnadě, ale jak se to má například s obchodem? I britské impérium totiž stálo v 19. století převážně na zisku plynoucím z výměny surovin a zboží mezi metropolí a koloniemi, které Britové ne vždy kontrolovali na základě přímé územní dominance. Rozdíl mezi „formálností“a „neformálností“by se tak po bližším ohledání mohl smrsknout na rozdíl mezi reálnou silou (hard power), která za těmito obchodními svazky stála.
Poněkud matoucí je také časté používání konceptů jako je „vliv“nebo „prestiž“. Čtenář sice rozumí, že představa Francie jako kulturní země na výši nějak souvisela s dobrými prodeji pařížské módy a ta zase s francouzským vlivem v zámoří. Někdy je ale těžké v této změti vztahů postihnout, co bylo dřív a co přísně vzato způsobovalo co. Autor možná mohl obětovat několik originálních citací a tenhle kauzální vztah blíže dovysvětlit.
I přesto je Sametové impérium cennou knihou. Především jeho podtržení úzké souvislosti mezi kulturními a ekonomickými dějinami, jak je ilustrováno například na příběhu šampaňského vína, je velmi cenné. Dokládá navíc častou tezi globálních historiků o tom, že kolonie formují své metropole zrovna tak, jako metropole formují své kolonie. Vždyť představit si Francii bez šampaňského, které za svou slávu vděčilo primárně koloniální obchodní síti, lze jen velmi těžko.
Autorův britsko-francouzský původ mu dává ideální vhled do komparativních dějin a tolik vzácné odosobnění – jinými slovy je schopen psát o Britech jako Francouz a o Francouzích jako Brit, což je v této části historiografie, která byla v minulosti formována nacionalistickými tendencemi, velmi vítané. Jeho vhled o podobnosti francouzského kulturně-ekonomického vlivu v 19. století s tím americkým po roce 1945 (šampaňské vs. Coca-Cola) je přesvědčivě vyargumentovaný a velmi originální. Historikové totiž běžně upozorňují spíš na podobnosti mezi Pax Americana a britskou koloniální říší, což je přece jen srovnání poněkud prvoplánové.
Svým globálním záběrem a podtržením transnacionálních vztahů kniha ukazuje cestu mladým historikům, ať už chtějí psát o metropolitních, anebo koloniálních dějinách. V tomto smyslu je symbolické, že její vznik inspirovaly Toddovy debaty s dnes už klasikem globální historie Christopherem Baylym. A právě jako velmi inventivní navázání na jeho dílo je třeba Sametové impérium chápat.
David Todd: A Velvet Empire. French Informal Imperialism in the Nineteenth Century. Princeton University Press, Princeton, Oxford, 2021, 368 stran.