Poetická transformace z Instagramu
Moje šestnáctiletá známá mi před Vánoci ukázala knížku, kterou hodlala darovat kamarádce. Měla černou obálku s jednoduchou kresbou a působila nenápadně, přesto mi byla povědomá. Tou knihou bylo Mléko a med od indicko-kanadské autorky Rupi Kaur a před pár lety byla k vidění téměř na každém kroku.
To, že si kamarádky dávají jako dárek knihy, mě příliš nepřekvapilo, protože mladí lidé nejsou ohledně četby tak ignorantští, jak by se mohlo zdát. Spíš mě zaujalo, jaký typ knihy si ta druhá dívka údajně přála. Jednalo se totiž o sbírku básní. Za mých školních let se poezie netěšila přílišné popularitě; spíš se četla próza, o něco méně pak divadelní hry. Co se změnilo, že najednou poezie vychází ve velkém a v zahraničí vévodí žebříčkům bestsellerů pro mládež? I tady platí staré známé: „Za vším hledej internet.“
Fenomén instapoezie
William Shakespeare, William Blake, Walt Whitman, Emily Dickinsonová, T. S. Eliot, Langston Hughes, Sylvia Plathová, Joy Harjo. To je jen pár z mnoha jmen, která tvoří kánon angloamerické poezie. Většina lidí kolem dvacítky o nich slyšela ve škole, a možná by si vybavila i názvy jejich notoricky známých děl. Nicméně kolik z nich přečetlo alespoň jednu sbírku, nebo ji dokonce má doma v knihovně? Je pravděpodobné, že jejich poličky, ať už reálné, či virtuální, okupují jiná jména: Rupi Kaur, Atticus, Amanda Lovelace, Courtney Peppernell, Nikita Gill, Lang Leav. Ta nepatří básníkům v tradičním slova smyslu, ale tvůrcům tzv. „instapoezie“– oslavované, zatracované, hojně diskutované a přitom málo prozkoumané.
Jak již její název napovídá, tato moderní forma poezie vzniká pomocí digitálních přístrojů za účelem sdílení na sociálních sítích – primárně Instagramu, ale také Pinterestu, TikToku a dalších. Jejich vzestup má vliv na vnímání světa, používání jazyka a umělecké cítění: např. uživatelé Twitteru jsou nuceni vměstnat sdělení do omezeného počtu znaků, což má přímý dopad na jejich slovní zásobu, gramatiku a způsoby vyjadřování i za hranicemi online světa. To samé platí o uživatelích Instagramu, který instapoezii zpopularizoval a ovlivnil její podobu po stránce literární i vizuální. Jelikož se jedná o platformu vytvořenou za účelem sdílení fotek a videí, básně na sebe berou podobu obrázků. Díky tomu jsme schopni dílo zobrazit, přečíst a pochopit „na jeden zátah“. Obrázků pak můžeme za den projít, olajkovat a sdílet klidně i stovky, na rozdíl od bloků textu, na jejichž přečtení, interpretování a další šíření bychom museli vynaložit podstatně více úsilí.
Verše zveřejňované na této platformě bývají krátké, doslovné a nestrojené. Nezakládají si na komplexních básnických figurách či výraznější metaforice, které by nutily čtenáře k hlubší interpretaci. Prim hraje volný verš a psaní v druhé osobě jednotného čísla, kdy adresátem může být jak lyrický subjekt, který promlouvá sám k sobě, tak čtenář, s nímž by měly vyjádřené myšlenky a pocity v ideálním případě rezonovat. K zachování maximální srozumitelnosti mnozí neváhají zabřednout i do zapovězeného teritoria klišé asociací, kdy jsou slzy přirovnávány k perlám a milovaná osoba ke slunci.
Poezie by neměla prvoplánově hlásat, čím lyrický subjekt prochází, avšak v případě mileniálů a generace Z, kteří představují autorskou i čtenářskou základnu tohoto fenoménu, to neplatí. Hledání vlastního já ve vztahu ke zbytku společnosti stojí na počátku a konci všeho. Instapoezie se tak drží v rovině transparentnosti, intimnosti a upřímnosti a snoubí se v ní touha být výjimečný a odlišit se od ostatních s potřebou sounáležitosti a navázání silných vazeb s okolím.
Dalším velkým tématem je samozřejmě láska, věčný to spojenec poezie. V instapoezii se objevuje v mnoha podobách, zejména pak v podobě sebelásky, která se jeví jako ze všech nejméně dosažitelná. Autor povzbuzuje sám sebe i čtenáře, aby se přijali takoví, jací jsou, a to se všemi silnými i slabými stránkami. Nezřídka dokumentuje vyrovnávání se s osobními neúspěchy a tragickými událostmi a vyjadřuje snahu změnit to, co nelze přijmout, a přijmout to, co nelze změnit. Instapoezie tak bývá považována za jednu z forem svépomoci a leckdy hraničí s žánrem afirmací či motivačních citátů, kterým se na sociálních sítích dlouhodobě daří.
Obdiv i odsudky
Instapoezie se ovšem neskládá pouze z literární složky – neméně důležité jsou i složky vizuální a grafické. Zde se tvůrci drží trendu minimalismu, který diktuje jak barevné schéma, tak použitý font. Text nemusí být rozčleněn do odstavců a nedbá se ani na velká písmena, často bývá psán na psacím stroji a doplněn monochromatickou fotografií či jednoduchou kresbou. Jednoduchost literárního projevu pak může kontrastovat se zbývajícím obsahem účtu. Spousta autorů prokládá poezii fotografiemi sebe sama v krásných outfitech či upravenými snímky snových krajin, které si spojujeme s typicky módními či lifestylovými účty, a tím přidávají instapoezii na atraktivitě pro širší publikum.
Je tu však ještě jedna složka, která je pro jak sociální sítě, tak instapoezii zásadní, a sice složka interaktivní. Tvůrce kolem sebe vytváří komunitu sledujících, čímž proráží dříve neproniknutelnou bariéru mezi autorem a čtenáři. Ti mohou pomocí komentářů vstupovat do tvůrčího procesu a v různé míře se na něm podílet, takže se z nich stávají nejen konzumenti obsahu a pomyslní zpovědníci, ale také potenciální tvůrci.
Kvalita jednotlivých děl je samozřejmě různorodá. Je nutno mít na paměti, že málokterý začínající autor, který se rozhodne šířit svá díla skrze sociální sítě, oplývá patřičnými dovednostmi či zástupem korektorů, redaktorů a grafiků. Také nemůže očekávat instantní úspěch v podobě milionů sledujících, nabídky na knižní vydání a tour po světě. V tom však spočívá jedno z kouzel instapoezie – může si ji vyzkoušet každý, kdo má chuť tvořit, bez ohledu na věk, pohlaví, rasu nebo náboženské vyznání. Využívání standardních služeb sociálních sítí bývá zdarma, což znamená, že nikomu není upřena příležitost zjistit, jaký má jeho tvorba potenciál, získávat zpětnou vazbu, zlepšovat se a rozšiřovat svůj okruh čtenářstva.
Ne každý tvůrce, který svá díla publikuje na sociálních sítích, se však identifikuje jako „instabásník“. Část kritické obce totiž vnímá termíny „instapoezie“a „instabásník“jako synonyma pro plytkost, amatérismus a kýč. V tomto duchu se vyjádřila například britská básnířka Rebecca Wattsová v kontroverzním příspěvku Kult vznešeného amatéra, který vyšel v roce 2018 v PN Review. Wattsová v něm popsala instapoezii jako „oslavu amatérismu“, která postrádá uměleckou hodnotu a jejíž autor je otrokem konzumerismu a instantního uspokojení v podobě udělených lajků. Slova jako „upřímnost“nebo „přístupnost“vnímá jen coby zástěrku pro nedostatek talentu a přehnaný důraz na osobnost autora namísto jeho díla.
Amanda Lovelace, autorka několika knižně vydaných sbírek, již má v hledáčku 105 tisíc uživatelů Instagramu, však považuje odmítavý postoj Wattsové za vyjádření elitářství, snobství a sklonu k předsudkům. K termínu „instabásník“se pak vyjádřila následovně: „Někteří lidé nás nazývají ‚instabásníky‘, aby nás odlišili od ‚opravdových básníků‘, tedy mrtvých, bílých, heterosexuálních, cisgender mužů.“
Nalepované nálepky
Naproti tomu básnířka Rupi Kaur, kterou magazín Rolling Stone nazval dokonce „královnou instabásníků“, nemá s tímto označením problém – ovšem pouze v případě, že účelem této nálepky není snižování hodnoty básnického díla nebo urážení jejího autora. Styl Rupi Kaur je prý výsledkem touhy začít psát jinak – tak, aby byla díla srozumitelná a přístupná všem a zároveň odrážela jednak její niterní pocity, jednak klíčové události v takřka reálném čase. Tento přístup se jí dlouhodobě vyplácí, její účet na Instagramu momentálně sledují čtyři miliony lidí a na svém autorském kontě má kromě již zmíněného Mléka a medu další dvě knižně vydané sbírky: Květy slunce a Home Body: Mé tělo, můj chrám.
Bouřlivé diskuze o nálepkách a estetické hodnotě instapoezie lze vést donekonečna, nicméně fakt, že tento žánr je pro mileniály a generaci Z zásadní, není možno ignorovat. V jistém směru jej totiž lze vnímat jako generační zpověď, jelikož autoři v ní reagují na politickou, ekonomickou a kulturní situaci. Otevřeně se vyjadřují k tématům, která se jich bezprostředně týkají, ale příliš se o nich nemluví, nebo jsou v některých koutech světa dosud považovány za tabu. Těmi může být například vnímání vlastního těla, objevování sexuality, mentální zdraví, zkušenosti migrantů, odcizení, násilí. Velmi často se v nich objevuje snaha o boj s nespravedlností a stereotypy, jako například ve sbírkách Amandy Lovelace O princezně, která se zachránila sama, O čarodějnici, která se nenechala upálit a dalších variacích na klasické pohádky s prvky feminismu. Je logické, že se Lovelace a další rozhodli naplno využít médium, na kterém prakticky vyrostli a kolem kterého organizují svůj čas, prostor a vztahy.
Sociální sítě nemusejí být jen samožerským předmětem sebeukájení nad lajky přijímanými za stylizovanou fotku nebo místo nekonečných hádek s lidmi s jiným názorem. Může jít i o specifickou platformu k publikování poezie. A tento na první pohled překvapivý trend pomaličku zasahuje i Česko.
Z offlinu do onlinu a zpět
Ať se to tedy někomu líbí, nebo ne, instapoezie tu ještě rozhodně nějaký čas zůstane. A zdaleka ne pouze na síti. Její tvůrci totiž slaví úspěchy i za hranicemi online světa. Sbírky, které se dočkaly knižního vydání (zpravidla pod taktovkou amerického nakladatelství Andrews McMeel Publishing, které zprostředkovává práva do celého světa, Českou republiku nevyjímaje), pravidelně vládnou žebříčkům prodejnosti knih pro mládež. Právě instapoezie je jedním z fenoménů, který ilustruje, jak média dokázala za velmi krátkou dobu ovlivnit způsoby vzniku a šíření literární formy, již široká veřejnost považovala za nepřístupnou, anachronickou, a v extrémních případech dokonce za zakonzervovanou.
Lze namítat, že jde jen o znepokojivý příklad digitalizace a komercionalizace literatury, která propaguje kvantitu na úkor kvality a klikání na obrázky místo otáčení stránek. Z tohoto úhlu pohledu totiž kniha přestává být zdrojem vědění a vyvrcholením tvůrčího procesu, ale stává se součástí merchandisingu. Jako taková se prodává vedle magnetků, pomocí kterých lze složit báseň ve stylu Atticuse a umístit ji na ledničku, nebo setu smývatelného tetování, díky nimž si zájemce může po dobu až dvou týdnů vyzkoušet, jaké je být v kůži Rupi Kaur. Tištěné vydání, které si čtenář s pýchou uloží do knihovny, přestože si jeho obsah může kdykoli najít na internetu, pak není ničím víc než fyzickým důkazem nehmatatelného zážitku ze čtení, který nelze doopravdy vlastnit.
Tyto obavy jsou zcela legitimní, ale na druhou stranu přehlížejí tvůrčí a transformativní potenciál, jaký má poezie vzhledem ke kultuře a společnosti jako celku. Zavádění nových způsobů tvorby, šíření a žánrů, jakož i rozšiřování autorských a čtenářských řad o nové členy nemusí nutně snižovat hodnotu konvenční, nebo chcete-li tradiční poezie. Naopak nám k ní mohou otevírat cestu.
Cesta dál
Algoritmy sociálních sítí mají moc zprostředkovat instapoezii i těm, kteří se poezii jako takové raději vyhýbají, nebo se dokonce o literaturu vůbec nezajímají. Může představovat odrazový můstek pro ty, kteří časem pocítí touhu rozšířit si obzory, a dovést je ke komplexnějším dílům současných básníků, jako jsou Ocean Vuong, Richard Siken nebo Ada Limón. Jiní se mohou skrze hashtagy a obrázkové databáze typu Pinterest (u kterých však vyvstává riziko nelegálního šíření obsahu) proklikat od instapoezie až k Mary Oliverové, Margaret Atwoodové a Robertu Frostovi, případně až k Sylvii Plathové a Waltu Whitmanovi. To, co na první pohled vypadá jako úpadek celé jedné literární formy, by na ten druhý mohl být jejím návratem do středu pozornosti v dnešním povrchním světě plném lidí, kteří nevěří, že by jí kdy mohli porozumět.
Je tedy možné, že až svou známou příště potkám, budou si s kamarádkou nadělovat Láskou ji nespoutáš od Atticuse. Nebo Noční oblohu s průstřely od Oceana Vuonga. Či Ariel od Sylvie Plathové? Jedno vím ale jistě: tentokrát už mě to nepřekvapí.
„Někteří lidé nás nazývají ‚instabásníky‘, aby nás odlišili od ‚opravdových básníků‘, tedy mrtvých, bílých, heterosexuálních cisgender mužů“