Kritizovaná perla evropské secese
Obecní dům v Praze se veřejnosti poprvé otevřel přesně před 110 lety
Je tomu právě 110 let, co se Pražanům slavnostně otevřel velkolepý Representační dům královského hlavního města Prahy, veřejnosti známý spíše jako Obecní dům. V poslední době jsem měl možnost tuto stavbu vícekrát navštívit a prohlédnout si ji velmi zevrubně, doslova od sklepa až po střechu. Ta budova mě stále něčím překvapuje a nepřestává mě fascinovat jednak důmyslností, s jakou je řešen její složitý provoz, a zároveň i precizností provedení až po poslední detail.
Přitom je vlastně zázrak, že Obecní dům tu ještě pořád stojí: chtěli ho zbourat nacisté i komunisté, kritizován byl už v době stavby, po dokončení, kdy už přece jen architektura byla někde jinde, nebo v meziválečné éře, kdy se stal trnem v oku jak neoklasicistům, tak i příslušníkům avantgardy. Těm všem Obecní dům připadal jako předekorovaný kýč, v temné stalinské éře pak sloužil jako symbol buržoazní zpupnosti. Rádi ho samozřejmě neměli ani představitelé brutalismu šedesátých let. Určité satisfakce se secesní sloh dočkal až na sklonku šesté dekády minulého století – nejdříve ve světě a pak i u nás. I má generace na studiích ještě slyšela, že je to nepovedená stavba a nejlépe by bylo ji odstranit.
Peripetie rekonstrukční i jiné Nakonec to všechno Obecní dům přežil, byť s notnými šrámy. Možná díky svému ústřednímu prostoru – Smetanově síni, kde se pořádaly koncerty Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, který tu měl sídlo, i dalších renomovaných těles, jež tu účinkovala zejména v rámci festivalu Pražské jaro. Tato síň byla také udržována v přijatelném stavu, neboť koncertních sálů má naše metropole stále nedostatek (přitom Smetanova síň byla koncipována jako víceúčelový prostor, určený rovněž pro společenské akce, bály nebo konference).
Naštěstí se vše změnilo v průběhu devadesátých let, kdy začala rozsáhlá a kvalitní oprava celé budovy pod taktovkou studia ADNS a architektky Evy Heyworthové. Během ní se sice uvažovalo o propojení s vestibulem metra a také se zrušením působivé a potřebné šatny, kde měly být obchody, žádný z těchto neblahých nápadů však chvála bohu nebyl nikdy realizován. Naopak díky materiálům z pozůstalostí autorů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky mohly být v rámci rekonstrukce Obecního domu obnoveny již neexistující nebo poškozené prvky náročné výzdoby.
Připomeňme si některé méně známé peripetie z výstavby. Nejdříve byla vypsána urbanistická soutěž na řešení prostoru tehdejšího Josefského náměstí (dnes náměstí Republiky), kterou vyhráli renomovaní architekti Jan Vejrych, Kamil Hilbert a Jan Koula. Zkušený architekt Polívka (1859–1931) byl investorem – tedy magistrátem – pověřen, aby připravil zastavovací studii novostavby na složitém pozemku na samém okraji Starého Města v sousedství středověké Prašné brány a v místě, kde stával královský dvorec.
Následně byla v roce 1903 vypsána soutěž na vlastní budovu Obecního domu na pozemku vymezeném náměstím a ulicemi U Obecního domu a U Prašné brány. Tu vyhráli ex aequo architekti Josef Pospíšil, Alois Dryák s Tomášem Amenou a rovněž tak i Antonín Balšánek (1865–1921). Jen posledně jmenovaný měl však zkušenost s velkými stavbami (Balšánek byl autorem Muzea hl. m. Prahy nebo mostu Františka I., dnes nesoucí název most Legií) a zřejmě proto byl nakonec definitivně určen právě on.
Jeho neobarokní projekt také konvenoval představám pražských měšťanů. Posléze se realizace účastnil i Osvald Polívka, který se sice v rámci soutěže neobjevil, jak již ale víme, s touto parcelou měl své zkušenosti. Navíc byl již tehdy reprezentantem nastupující secese, což mohlo sehrát svou roli.
V současnosti je to jedna z nejkrásnějších staveb v Praze, ale v době svého vzniku musela čelit útokům ze všech stran. Obecní dům na dnešním náměstí Republiky to neměl v uplynulém století vůbec jednoduché.
Obecní dům chtěli zbourat nacisté i komunisté, trnem v oku byl neoklasicistům i avantgardistům, ve stalinské éře pak sloužil jako symbol buržoazní zpupnosti
Nelehký úkol
Zvládnout složitý program však bylo nad míru obtížné: dům měl obsahovat velký víceúčelový sál, ale také reprezentační salony města, výstavní sály, zázemí orchestru a náročný gastronomický provoz, čítající francouzskou restauraci, vídeňskou kavárnu, českou pivnici, vinárnu, a dokonce americký bar. Autorům se tohle vše podařilo poskládat dohromady tak dobře, že vše dodnes slouží původnímu účelu. Museli však také ukočírovat desítky umělců a řemeslníků. To vše stálo čas a peníze, což vyvolávalo kritiku Pražanů. Stavba se protáhla až do roku 1912, některá umělecká díla byla dokončena až v následujících letech. Skřípalo to i mezi oběma architekty: jak známo, Balšánek s Polívkou nakonec řešili různé problémy spojené se stavbou korespondenčně.
Sílila i kritika nastupující generace umělců. Příznačné je, že spolek Mánes stavbu ignoroval, ač se někteří členové na výzdobě Obecního domu podíleli.
Dnes je ovšem Obecní dům národní kulturní památkou a patří k nejnavštěvovanějším atrakcím naší metropole. A bude to tak jistě i dál…