Abychom se netopili
Počet utonulých v Česku je každoročně poměrně vysoký. Jaké jsou zásady bezpečného koupání?
Přichází léto a s ním i čas strávený u rybníků, moře či na řekách. Jak se chovat u vody, aby člověk neohrožoval sebe ani druhé? A na co bychom neměli zapomenout u dětí?
„Kurzy plavání mají u nás velice rozdílnou úroveň,“říká Jan Sedláček, odborný garant preventivního projektu U vody bez nehody, který se věnuje vodní záchraně už třicet let. „Děti se málo učí prvkům sebezáchrany, ve srovnání s cizinou u nás chybí národní preventivní program, ani organizace zabývající se vodní záchranou se cílené osvětě tolik nevěnují,“konstatuje s povzdechem.
Statistiky ukazují, že Česká republika má v přepočtu na obyvatele až třikrát více utonulých za rok než mnohé jiné evropské země, například Německo. V roce 2020 jich bylo zaznamenáno 205, a to mezi nimi nejsou započítáni lidé, kteří zahynuli v cizině, nejčastěji u moře. (Takových může být kolem dvaceti a zhruba stejný počet osob skončí s trvalými zdravotními následky po skoku do mělké či neznámé vody.) Nejvyšší místa žebříčku zemřelých pod vodou obsazují pobaltské státy v čele s Litvou. „To je tak, když se někdo posilní lahví vodky a pak jde rybařit třeba na led, tak se není čemu divit,“komentuje smutná čísla Jan Sedláček. Faktem ovšem je, že i u nás má zhruba polovina utonulých vyšší hladinu alkoholu v krvi.
Školní plavání nemá koncepci „Byl tu osm let výpadek povinného školního plavání, poslední dva roky to také za moc nestálo, ale zarážející je především to, že neexistuje jednotná koncepce výuky školního plavání,“vypočítává Sedláček možné příčiny neveselých českých statistik a dodává: „Někdy to může být i nekvalifikovaným personálem, často chybí prevence, znalost principů záchrany a sebezáchrany.“
Například ve Francii je to úplně jinak. Děti tam dostávají školní certifikáty, kterými se pak prokazují třeba při vstupu do akvaparků nebo při půjčování lodiček. Zatímco v cizině se školním plaváním zabývá především stát či samotná škola, u nás jsou to převážně soukromníci, a úroveň poskytovaných služeb je proto velmi různá – někdy instruktoři nemají potřebné vzdělání a hlavně neexistuje povinný výstup. „Naházejí děti do vody, dají jim třeba rukávky, chybí metodika, a to je špatně. Nebo školy udělají týdenní pobyt s plaváním, protože je nedostatek školních bazénů, ale to nemůže být ono, pokud jde o paměťovou stopu. Navíc i ti nejslabší plavci by měli dostat základy sebezáchrany, ovšem když se na besedách s dětmi, které prošly kurzy plavání, ptáme, zda znají záchrannou polohu na zádech, takzvanou hvězdičku, zvedne jich ruku jen málo. Snažíme se vytvořit jednotný koncept společně s dalšími asociacemi, ale prosadit něco na MŠMT není jednoduché,“říká záchranář.
Kruhy raději zahoďte
Každý, kdo se naučí plavat, by měl projít abecedou sebezáchrany a dobře znát nebezpečí konkrétního typu vody. „I špatný plavec nebo plavec v nestandardních podmínkách pak může být schopen udržet se nad hladinou po dobu, než mu dorazí záchrana. Bude umět používat záchranné prostředky a bude mít znalosti o rizicích vody,“připomíná Jan Sedláček.
Na otázku, zda mají mít děti ve vodě raději kruh, nebo rukávky, odpovídá rezolutně: „Ani jedno, ani druhé! Z kruhu mohou snadno vypadnout, rukávky se zase svezou, když dají ruce nahoru hlavně při skoku.“Kruhy doporučuje leda na hraní, rukávky pak případně pro jistotu, když děti pobíhají někde po břehu na pláži. Podle něj jsou nejlepší plaveckou pomůckou plavecké vesty nebo plavecká tílka, a když už rukávky, tak pěnové, spojené přes hrudník, aby nespadly. Na výuku plavání pak doporučuje standardně plavecké pásy a destičky, s ohledem na věk.
Zmiňuje také tzv. plaveckou bójku, u nás zatím málo známou, kterou by měli využívat i dospělí, když plavou na větší vzdálenosti. „To, že jste dobrý plavec, neznamená, že nemáte být opatrný – ani tehdy byste neměli chodit do vody sami a nejlépe s sebou mít nějakou záchrannou pomůcku.“Bójka je pevná pěnová nebo kvalitní nafukovací pomůcka, kterou máte páskem upoutanou na těle jako šerpu, nebo pásek, a přitom vás neomezuje v pohybu. Jste díky ní vidět a můžete se jí zachytit vy, nebo plavec, který plave s vámi.
Neskákat a nepřeceňovat se Jaká jsou tedy základní bezpečnostní pravidla plavání pro děti i jejich rodiče? Především by se do vody nemělo skákat. Nejde jen o rizika neznámé vody spočívající v malé hloubce nebo v kamenech pod hladinou, ale také o takzvané skočné vrstvy. Hladina je teplá, ovšem pod vrstvou prohřáté vody se skrývá ta studená. Člověk, který se najednou ocitne v ledové vodě, může mít teplotní šok a ztrátu vědomí.
Ve stojatých vodách zase často můžeme přecenit síly, když se pokoušíme přeplavat na druhou stranu rybníka či přehrady. A hrozí i riziko střetu s plavidlem. Plavec bez bójky a výrazné čepičky bývá špatně vidět. Ve hře jsou také povětrností podmínky: když začne víc foukat, vytvoří se vlny, které ztěžují plavání. Problémem mohou být i některé pomůcky – děti rády používají paddleboard (nafukovací prkno s pádlem), na němž se ale mohou dostat neplánovaně daleko od břehu. Spadnou
z něj, vezme ho vítr a mají problém doplavat zpátky. To samé se jim může přihodit i s matrací.
Tekoucí voda je pak nejrizikovější tím, že musíte překonávat její proud. Na řece je třeba dát pozor zejména na jezy, pod kterými můžete narazit na takzvaný vodní válec – hlavní proud stékající po hraně jezu strhává topícího se pod vodu a zpětný proud válce zase znemožňuje odplavat pryč po hladině. Navíc hrozí i podchlazení či úraz otlučením. U nebezpečných jezů mají být vždy varovné cedule a třeba i záchranné házecí pomůcky.
Pokud jde o moře, záchranář Jan Sedláček radí seznámit se s podmínkami koupání v dané lokalitě, zjistit, zda je místo bezpečné a kdy může být rizikové. Pláže v zahraničí většinou bývají hlídané plavčíky a míru rizika při koupání vám napoví barva výstražné vlajky – zelená, žlutá, červená či černá. Jsou ovšem místa, kde se vyskytují velké příbojové vlny, které dokážou překvapit jak děti, tak dospělé. Jinde se zase objevují tzv. zpětné neboli trhlinové proudy, které vás mohou zatáhnout poměrně daleko na širé moře. O jejich přítomnosti se zpravidla dozvíte z informačních cedulí na místě.
Na řeku s vestou a bez alkoholu
Každoroční statistiky utonulých bohužel často zvyšují vodáci – sjíždění Sázavy, Vltavy, Berounky či Otavy patří v Česku k populárním prázdninovým aktivitám. „Pokud někdo jede s dětmi na vodu, je naprosto nutné, aby nejen ony měly kvalitní a řádně upevněnou záchrannou vestu,“apeluje Jan Sedláček a dodává, že jako vodní záchranář bývá kolikrát svědkem toho, jak se na vodu vydávají i rodiče s nějakým tím promile v krvi a dětem ani nenasadí vesty. Zmíněný alkohol bývá spojovacím článkem plaveckých neštěstí – asi 40 až 50 procent utonulých nejen u nás mělo zvýšenou hladinu alkoholu v krvi. „Sám jsem tahal z vody opilého člověka, kterého stejně opilá posádka nedokázala ani dojet, natož vytáhnout zpátky na raft,“vypráví a připomíná, že co se týká doprovodu, z hlediska bezpečnosti by mělo být jedno dítě na jednoho dospělého.
Nebezpečí utonutí ovšem hrozí i na zahradě. Tím spíš, že jsme velmocí zahradních bazénů, více jich v přepočtu na obyvatele mají už jen Španělé a Francouzi. Pokud je s námi u bazénu dítě, měla by ho dle rad odborníků mít na starosti vždy jedna určená osoba.
„Platí, že čím více lidí dítě hlídá, tím méně je hlídané!“zdůrazňuje záchranář a doporučuje, že pokud má někdo zahradní bazén, měl by být zastřešený, oplocený, zamykaný nebo alespoň zakrytý bezpečnostní plachtou, zkrátka nějak zabezpečený, aby s k němu dítě bez dozoru nedostalo. Další rady pro bezpečný pobyt u vody lze najít například na stránkách www.uvodybeznehody.cz
V přepočtu na obyvatele máme v České republice až třikrát více utonulých než mnohé jiné evropské země, například Německo
Resuscitace začíná 5 vdechy Ve chvíli, kdy už dojde k tonutí, má topící se člověk obvykle jen minutu dvě na záchranu, pak mizí pod hladinou. Co tedy dělat, pokud se v našem okolí někdo topí? Důležité je myslet při tom na vlastní bezpečnost a jediná opravdu bezpečná záchrana je ze břehu, tedy hodit aktivnímu tonoucímu nějakou záchrannou pomůcku, které by se chytil. V případě nebezpečných jezů je to možnost de facto jediná. Pokud je někdo výborný plavec, pak se může pokusit o pomoc i přímo ve vodě, vždy by ale měl mít s sebou nějakou plovoucí pomůcku.
„Když k němu připlavu a je to aktivní tonoucí, tak mu pomůcku podám a držím si bezpečnou vzdálenost. Pokud je to někdo, kdo je v bezvědomí, tak ho uchopím a s pomůckou dotáhnu ke břehu. Ale tohle jsou už věci, které vyžadují určitý výcvik,“popisuje Jan Sedláček záchranu tonoucího. Pak přichází neodkladná resuscitace – začíná se pěti úvodními vdechy, potom následuje klasických třicet stlačení hrudníku a dva vdechy, u dětí pak patnáct kompresí na dva vdechy. A samozřejmě zavolat pomoc. Pokud jste sami, bez možnosti volání a resuscitujete dítě, tak po telefonu sahejte až po minutě oživování.