Děti jsou citlivé na nevyřčené věci
Učitel a lektor Dieter Schwartz vysvětluje principy intuitivní pedagogiky a popisuje i útěk před válkou na Ukrajině
Intuitivní pedagogika se nezaměřuje na děti, ale na učitele a jejich seberozvoj. „Na prvním místě stojí práce s našimi vnitřními konflikty… Často jsem jako učitel zažil, že mé snažení mělo účinky až poté, co jsem vyřešil nějaký svůj vnitřní rozpor, až tehdy mi děti uvěřily, že to s nimi myslím dobře,“říká lektor tohoto přístupu a učitel Dieter Schwartz.
LN Učitel by se podle vás měl paradoxně soustředit spíš na sebe, i když je ve škole pro děti?
Žáci vnímají naše vnitřní napětí bez ohledu na to, jak moc se je snažíme potlačit. Důvěru v nás dospělé získávají, pokud se otevřeně a konstruktivně stavíme k vlastním problémům. Tenhle princip je asi každému jasný, ale komplikuje se to tím, že je bohužel snazší vidět problémy na druhých než na sobě. Obtíže nějakého mého žáka se nevyřešily tím, že jsem na něj naléhal a snažil se mu pomoci, což jsem zkoušel nejdřív, ale tím, že jsem si v sobě vyřešil svůj diskomfort z nepřijetí dané situace.
Spolupráce s žáky mi začala dobře fungovat, zvláště když jsem došel do fáze, že jsem se v dané situaci uvolnil a nevytvářel na ně podvědomý nátlak. Děti jsou totiž velmi citlivé na nevyřčené věci.
Někdy to šlo ještě dál a ukázalo se zvláštní propojení, které se žáky jako učitelé máme. U jednoho chlapce jsem například viděl, že má problém se komunikačně sladit se spolužáky. Stávalo se, že jim netrpělivě vstupoval do řeči, protože byl v myšlenkách napřed. Mohl bych ho na to upozornit, ale roky práce s principy intuitivní pedagogiky mě vedly k tomu, abych se nejdřív zamyslel nad sebou. Když jsem si uvědomil, že něco podobného občas dělám i já, řekl jsem si, že bude poctivější, když se tohoto nešvaru zkusím nejdřív zbavit sám. A věřte nevěřte, stal se malý zázrak: když jsem to přestal dělat já, přestal to dělat i on.
LN Co je tedy v kostce náplní seminářů intuitivní pedagogiky, které vedete?
Řekl bych, že na prvním místě je to práce s vnitřními konflikty. Intuitivní pedagogika je postavená na poznání, že konflikty se nejdřív odehrávají uvnitř nás, a ven se až druhotně přelévají. Můžeme a měli bychom je tudíž řešit nejdřív v sobě. Naše vnitřní komunikace a nastavení mysli mají na lidi kolem nás obrovský vliv. A my máme zase obrovskou, nedoceněnou moc řešit své vnější problémy změnou našeho vnitřního světa. Když převezmeme odpovědnost za své vnitřní konflikty, přebíráme odpovědnost za vlastní život.
LN Ne každý ale věří, že změna uvnitř vyvolá změnu navenek. Na konfliktu se podílejí minimálně dva...
Někdo, kdo není zvyklý na jemnou introspekci, to opravdu může šmahem odmítnout. Já ale vyřešením konfliktu nemyslím, že se vše kolem nás změní podle našeho přání. Jde spíš o to dát vnitřní obraz reality do souladu s realitou samotnou. Konflikt totiž vzniká, když náš obrázek o nějaké skutečnosti s tou skutečností nekoresponduje. A pokud se snažíme svou představu za každou cenu zachovat, stojí nás to spoustu energie. Máme pak omezený přístup ke své životní síle a kreativitě. Život tak nějak zešedne. Ale když životu dodáme větší autenticitu, a to tím, že se náš obraz reality přestane s realitou míjet, můžeme s vnějšími podmínkami pracovat daleko lépe, než když žijeme v iluzi. A barvy se do života vrátí.
LN Jak tedy poznáme, že uvnitř nás je konflikt?
Například děláme něco, co nechceme, nebo neděláme věci, které bychom dělat chtěli, a děje se to opakovaně. Nebo se cítíme pod tlakem, zabředlí v nějaké situaci, která nás dusí, svazuje. Dalším takovým znakem je, když si myslíme, že se někdo jiný musí změnit, abychom byli vnitřně spokojení. Ve skutečnosti můžeme být spokojení jen tak, ze sebe, prostě proto, že jsme živí.
LN Co vás vlastně přivedlo na učitelskou dráhu?
V mém dětství a pak hlavně během dospívání byl každý můj den ve znamení hudby. Ve čtrnácti letech jsem začal učit kamaráda mého bratra hrát na piano. Také jsem dirigoval hudební skupinu při místním kostele a učil o něco mladší děti hru na pozoun, lesní roh, na trubku. Někdo mě o to požádal, tak jsem to dělal. To se pak v mém životě opakovalo, učení si vybralo mě, spíš než já učení. Dostal jsem vždy za úkol někoho naučit to, co sám umím. Možná to je právě princip učitelství: když něco znáš, na něco máš talent, ostatní touží po tom, abys je to naučil. A možná ve mně spal nějaký utajený učitelský talent, pedagogické sklony, kdo ví. Vybavuji si, že úplně na začátku své učitelské dráhy jsem na jednom koncertě viděl malého chlapce nádherně hrát na violoncello, bylo to opravdu něco mimořádného. A tehdy mi silně problesklo hlavou, že bych chtěl svůj život zasvětit tomu, abych i dalším dětem umožnil zažívat pocity, které člověk má, když tak krásně hraje na nějaký hudební nástroj. Pod vlivem tohoto vnitřního slibu jsem pak kývl na mnoho věcí, které všechny souvisely s učitelskou rolí.
LN Jak moc je podle vás důležitý učitel v procesu učení? Někdo říká, že by měl dětem hlavně vytvořit prostor a nenápadně postávat bokem, nezasahovat, dokud si žáci sami neřeknou. Jiní tvrdí, že učitel je velkou inspirací a nenahraditelným motorem učení.
Umím asi vidět celou záležitost z obou perspektiv. Už tehdy, když jsem jako mladík dirigoval orchestr, bylo mým cílem nikoli hráče vést, ale pomáhat jim se zlepšovat tak, abych jako dirigent nebyl potřeba. Ztotožňoval jsem se s myšlenkou známého dirigenta Sergiu Celebidache, který říkal, že je třeba pracovat na zkouškách tak, aby orchestr už pak mohl vystoupit bez dirigenta. To byl můj ideál. Snažil jsem se je naučit vše, aby mě nepotřebovali, ale zároveň jsem se také stále zdokonaloval jako dirigent, v tom, jak přímo ovlivňovat hudbu pohyby rukou. A tak se mi nikdy nepodařilo, aby orchestr zněl lépe beze mě, než se mnou. Nicméně vést někoho mi tehdy připadalo jako příliš dominující postoj. Nelíbilo se mi stát před hráči na stupínku. Nemám rád koncept nadřazenosti a podřízenosti. Vzpomínám si, že jsem jednou stodvacetičlennému orchestru navrhl, že budeme zkoušet tak, že si sedneme do kruhu. Později jsem tyto pochybnosti překonal, a to když jsem si uvědomil, že kdo vede, zároveň i slouží.
Spolupráce s žáky mi začala dobře fungovat, zvláště když jsem se v dané situaci uvolnil a nevytvářel na ně podvědomý nátlak
Nemám rád koncept nadřazenosti a podřízenosti... Později jsem si ale uvědomil, že kdo vede, zároveň i slouží.
LN Jak jste se pak stal běžné školy?
V běžné škole jsem nikdy nepůsobil, ale dlouhá léta jsem učil ve waldorfské a jiných alternativních školách. A jak se to stalo? Opět mě požádali. Jak asi víte, waldorfské školy mají blízko k hudbě. V jedné z nich jsem vedl školní orchestr a připravoval různé hudební projekty se středoškolskými studenty a učiteli, jako třeba muzikál My Fair Lady. A později jsem učil i hudební výchovu ve třídě.
Pamatuji si, že na začátku jsem byl velmi nezkušený a naivní. Například jsem dětem – byli to páťáci – hned na první hodině pohrozil, že když budou zlobit, budou muset se mnou být po škole. No, někteří pravidlo testovali, takže se ocitli za trest po škole. Zabírá to, říkal jsem si, příště budou hodní. Pak se ale stalo, že se mě začali chodit ptát, jestli mohou se mnou být po škole, i když nezlobí. Pochopil jsem z toho jednu věc: to, že děti v hodině zlobí, nemusí znamenat, že učitele nemají rády nebo že je hodina nebaví. A taky že nadšení učitele je nakažlivé.
učitelem
LN Intuitivní pedagogiku jste potkal v prostředí waldorfských škol?
Seznámil jsem se s organizátorem prvních seminářů intuitivní pedagogiky Thomasem Pedrolim na hudebním festivalu waldorfských škol. Thomas mě pak přivedl na seminář, kde jsem potkal zakladatele intuitivní pedagogiky, Švéda Pära Ahlboma. A brzy poté Pär a další organizovali tříletý kurz seberozvoje na principech intuitivní pedagogiky, do kterého jsem se přihlásil a pak ho i spoluorganizoval. To bylo asi před dvaceti lety. Pär je taky hudebník a jeho semináře jsou založené na skupinových hrách, které vyžadují pozornost a pohotovost, a tím ukotvují účastníky v přítomnosti. Člověk si díky nim uvědomí, co se v něm děje, jaké pocity v něm vyvolávají různé skupinové dynamiky. To vše má nějaký sebepoznávací cíl.
LN Před pár lety jste se z Německa přestěhoval za svou ukrajinskou ženou, učitelkou, na okraj Kyjeva. Tam vás zastihla válka?
Ano, první den války nás v pět ráno probudily detonace a ten zvuk byl pro mě úplně nový. Bydlíme ve vesnici blízko kyjevského letiště. Nebe bylo rudé. Nedávalo mi to smysl, v mém světě prostě válka v Kyjevě nebyla možná. Ani jsem se v té chvíli nelekl. Bát jsme se začali až potom, kdy jsme se dozvěděli, co se děje. Šli jsme nakoupit zásoby jídla, ovesné vločky na kaši na několik
LN V září jste se ženou otevřeli malou soukromou školu. Tenhle projekt je zřejmě odložen na neurčito…
Má žena je učitelka předškolního vzdělávání a v nově zřízené alternativní školce vedla první skupinu dětí. Když dosáhly školního věku, jejich rodiče chtěli pokračovat v podobném stylu. A tak jsme na tuhle poptávku reagovali a založili komunitní školu přímo v našem domě, který jsme kvůli tomu začali rozšiřovat.
Tři děti, které nastoupily v září, nám svěřili přesvědčení rodiče, kterým se mateřská škola tak líbila, že jim ani nevadilo, že prostory pro školu nejsou ještě hotové. Já jsem učil matematiku a hudbu, moje žena všechny ostatní předměty. Pomáhala nám ještě mladá studentka, částečně jako baby-sitter pro našeho malého syna. Samozřejmě, že nás to ještě neživilo, víc jsme utratili, než vydělali. Já pořádám semináře intuitivní pedagogiky, mimo jiné i v České republice a taky online – to nám jako příjem zatím stačilo, na Ukrajině jsou životní náklady nízké. Není ale jasné, kdy se tam vrátíme.