Lví silou, letem sokolím

Sokolové vydrželi v odporu vůči okupantům až do konce války. Komunisté z nich dělali šašky v krojích

Jejich rudé košile v sokolském kroji měly podle zakladatelů Sokola Tyrše a Fügnera připomínat Garibaldiho bojovníky za svobodu. T. G. Masaryk zcela výstižně po vzniku Československé republiky prohlásil, že bez legií by nebyla republika a bez sokolů by nebylo legií! Jejich masová takřka milionová členská základna tvořila pevnou páteř občanské společnosti Masarykovy republiky.

Heydrichův zákaz Sokola 8. října 1941, tomu předcházející poprava náčelníka České obce sokolské Augustina Pechláta a odeslání stovek sokolských činovníků do koncentračních táborů udělaly ze sokolů a sokolek mstitele, u kterých si nacistický pohlavár podepsal trest smrti dříve, než u Nehvizd seskočili Gabčík s Kubišem. Pan zastupující říšský protektor si patrně dostatečně neuvědomil, jakou organizací je Česká obec sokolská, a s jakým soupeřem tedy bojuje…

Radikální část sokolského odboje, která se na přípravách atentátu na Heydricha přímo podílela, si na památku 8. října dokonce dala název skupina Říjen. Jiná část ilegální OSVO (Obec sokolská v odboji) užívala krycí jméno Jindra po slavné postavě sokolské historie Jindřichu Vaníčkovi (1862–1934).

Navzdory tomu nám komunistické filmy a televizní hry prezentují sokoly jako směšné šašky ve směšných krojích, jako například ve filmu „Zbraně pro Prahu“z roku 1974.

Často statečnější než muži

Ve zprávě německé Bezpečnostní služby (Sicherheitsdienst) se o říjnové „Akci Sokol“na počátku listopadu 1941 také píše: „Účinek rozpuštění sokolských spolků a zatčení mnohých funkcionářů ukazuje, jak významnou roli hrál Sokol ve veškerém českém životě a jak hluboko byl zakotven v českém národě. Německé obyvatelstvo, především v německých národnostních ostrovech, přijalo oznámení o rozpuštění Sokola s velkou radostí.“

Po útoku na Heydricha a Čurdově zradě při smrtonosné vlně zatýkání mezi sokoly v Libni, Karlíně, Vysočanech a na Žižkově vzbudila největší překvapení u vyšetřovatelů gestapa především aktivní účast a odvaha sokolských žen. Jejich role v operaci Anthropoid byla nezastupitelná. „V nejednom případě provádějí ilegální činnost manželky odbojářů. Jde o fanatické Češky, které se s vášnivou zavilostí věnovaly péči o atentátníky,“napsal

Sokolové při skladbě Přísaha republice na všesokolském sletu v roce 1938. Autor této skladby František Pecháček se za okupace stal aktivním členem sokolského odboje a byl za to nacisty popraven.

hlavní vyšetřovatel útoku na Heydricha Heinz Pannwitz do Berlína. Proto byly sokolky nacisty nemilosrdně popravovány – dokonce i těhotné či nezletilé jako čtrnáctiletá Jindřiška Nováková z Libně, která ukryla Kubišovo zakrvácené kolo.

Orlové po boku sokolů

Při častých zmínkách o sokolském odboji však nesmíme zapomínat i na jinou českou tělovýchovnou organizaci Orel a její heslo: „V duši víru, v paži sílu, v srdci vlast!“

Tuto organizaci založila oficiálně v roce 1909 katolická církev se značnou převahou orelských jednot na Moravě. Mezi sokoly a orly byly po léta časté až dětinské třenice a značná rivalita, protože takřka desetkrát početnější Sokol tvořili především ateisté, evangelíci či členové Československé církve husitské.

Tyto spory a rivalita za německé okupace pozbyly smyslu. Ani orlové nebyli totiž pro německé okupanty důvěryhodní, a tak 30. listopadu 1941 vydalo policejní ředitelství v Brně zákaz činnosti Orla na Moravě a v Čechách byl úředně rozpuštěn 30. září 1942. Během 2. světové války padlo v domácím odboji a v zahraniční armádě 332 členů Orla.

Pod ochranou sokolů působili v Praze v rámci operace Anthropoid například sportovci z Orla, parašutisté Jan Kubiš a Josef Bublík, kteří bojovali bok po boku v chrámu sv. Cyrila a Metoděje a spolu zde i utrpěli smrtelná zranění.

Ni zisk, ni slávu!

Zelenkovi, Pecháčkovi, Novákovi, Fafkovi, Svatošovi, Piskáčkovi, Khodlovi, Smržovi, Oktábcovi… Jenom pouhý výčet všech sokolských rodin, které se v době Heydrichova řádění i po něm zapojily do domácího odboje, by nám zabral určitě celou tuto stránku.

Dodejme, že sokolové přes všechny oběti vydrželi v odporu k německým okupantům až do konce – v květnu 1945 v bojích na pražských barikádách položilo život pět stovek vyznavačů Tyršových myšlenek. Prakticky každý šestý padlý či zavražděný v hlavním městě!

Mnozí sokolové i sokolky vnímali atentát na Heydricha jako krevní mstu za popravené bratry. Svědčí o tom i výrok zatčeného náčelníka vysočanského Sokola Jaroslava Piskáčka: „Ničeho nelituji, věděl jsem, co mne čeká.“

Autor skladby Přísaha republice, kterou na X. všesokolském sletu na Strahově v kritickém roce 1938 předvedlo 30 000 sokolských cvičenců, František Pecháček hodnotil svůj konec podobně: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“

Sokolští odbojáři tak do krajnosti naplňovali staré sokolské heslo „Ni zisk, ni slávu!“. Bohužel odvaha, vlastenectví a společenská odpovědnost a autorita sokolů, jako byli František Pecháček, Jan Zelenka-Hajský či Jaroslav Piskáček a řada dalších, této zemi potom chyběly po válce, kdy osvobozenou zemi začaly jako horečka zachvacovat coby vzory falešní hrdinové a hrubiánské ideály třídní nenávisti…

Autor je historikem VHÚ