Jak utratit tisícovku
Když řeknu, že chci psát o tom, jak je těžké utratit tisícovku, možná si pomyslíte, že už bych radši neměla psát vůbec. Přece není nic banálnějšího. Stačí nakoupit jídlo na dva dny a prachy jsou fuč. Jenže já nemluvím o tisícovce v peněžence nebo na kartě, ale na voucheru.
Voucherů neboli dárkových poukazů mám doma několik, vesměs propadlých, protože jsem na ně zapomněla nebo se mi nechtělo podnikat výlet do omlazovacího studia, kde pak neakceptují reklamace. Původně jsem odložila i letáček vyzývající obyvatele Prahy 1, aby se zaregistrovali na stránkách městské části, která jim ve snaze podpořit podnikatele poskytne voucher na 1000 Kč. Částka se má utratit v některé místní provozovně. Samotný nápad mi nepřišel špatný, akorát že provozovny pro místní obyvatele na Malé Straně už nemáme. Myslím užitečné provozovny, ve kterých se neprodávají jen skleněné korálky a dřevěné sovy pro turisty. Vlastně jedna užitečná tu zbyla, nevelká samoobsluha u Karlova mostu. Chodím tam pro chleba, takže není divu, že se mě zeptali, proč jsem se ještě nezaregistrovala.
Internetová registrace byla snadná, horší je to teď s nákupem. „Voucher? To musí kolegyně,“omlouvá se mladý muž, který právě sedí v pokladně. „Tak nic,“couvám při pohledu na frontu za svými zády. „Možná v neděli bude míň lidí.“V neděli dopoledne zaskakuje v pokladně, obléhané výletníky, brigádnice. „Dneska néé,“prosí při zmínce o poukazu.
Asi je přece jen lepší všední den, říkám si s odhodláním utratit celou částku najednou, abychom to měli z krku. Ve středu si vypůjčím důchodcovskou tašku na kolečkách. Jenže zrovna přivezli zboží, vedoucí opustila místo u druhé pokladny, čímž se původně malá fronta začíná prodlužovat. Jít zpátky s tou příšernou taškou prázdnou se mi ovšem nechce, tak nakládám a odhaduju, co by se do mé malé kuchyně s malou ledničkou ještě vešlo. Dost přitom překážím těm, kdo si chtějí koupit pouze něco málo ke svačině. U pokladny pouštím tři před sebe. „Když máte jen tu vodu…“
Nakonec nezbývá než objemný nákup vyložit a zašeptat slovo „voucher“. Pokladní tentokrát rovnou volá o pomoc. Co volá, křičí! Záchranná síla přibíhá udýchaná, ale kompetentní k provedení úkonu. Střídání na židli, kvedlání klávesami, a ještě dalšími na jiném přístroji: „Kód?“Vzhlédne ke mně posila. Vytáhnu občanský průkaz. „To nechci, musela jste dostat kód do telefonu,“vysvětluje s lehkým ukrajinským přízvukem…“Vytáhnu svou tlačítkovou Nokii: „Ale psali, že stačí občanka…“Paní se diví, ale je hodná, takže se dá do luštění a přeťukávání těch malých čísílek z průkazu.
Hurá, klaplo to! Vrhám omluvné pohledy na třídu italských školáků za mnou a doufám, že jsem utratila všechno. Zklamání je nemalé. Dělá to jen šest stovek, přitom platnost voucheru končí za týden. No napadlo by vás, že je u nás tak levně?