Staří versus mladí v dnešním světě
Eliška Říhová zvolené téma nahlíží z mnoha stran a dokáže je podat abstrahovaně, s jazykovou hrou i humorem. Stylotvorně repetitivní text karikující klišé, rčení a fráze hru přibližuje zejména v úvodních partiích až k absurdnímu dramatu, současně trefně a vtipně reflektuje jak vyjadřovací prostředky starší generace, tak mluvu a prostředky generace mladé. Umí si udělat legraci z obou krajních názorových pozic, přesto otevírá otázky podstatné – slovy hry samotné a s nadsázkou jí vlastní – „dnešní“. Odpovědný, udržitelný a tolerantní životní styl je samozřejmostí, je ovšem dost tolerantní i k rodinným tradicím a rituálům? A mají tyto v našem životě ještě místo? A lze je bezezbytku zahodit, odmítnout, nahradit?
Jak jen mu to předat
Až překvapivě literárně vyzrálá předloha se stává příležitostí pro herecký koncert. V silně stylizovaných partech excelují především představitelé rolí starší generace – Nositele a Nositelky (tradice). Manželský pár opletený v důvtipných kostýmech Lindy Boráros ztvárnili Marek Daniel a Martina Preissová s vervou a ponorem, s nimiž rozžili ty nejzadíravější rodičovské polohy, jež zná každý z nás. Naléhavá snaha cosi předat, protektivní a pečovatelská obsese. Synátor Petr v podání Petra Vančury se může snažit unikat, jak chce, vliv rodičů Nositelů však nezapře – posléze je jasně patrný v jeho slovech, činech i v kostýmu, ručně pleteném svetru symbolizujícím rodičovskou péči. A výborná je i hipsterská partička kamarádů, které Petr přenechá zděděný byt. Zdání, že se tak oprošťuje od tíhy rodinných nánosů a tradic, je záhy nivelizováno důrazem, jaký klade na to, aby tu vše zůstalo v intaktním stavu. A tak se i my diváci stáváme součástí scénografie a hry: obtíženi zvoleným předmětem hned v úvodu představení u vchodu do sálu jsme nyní (spolu s dalšími herci) součástí inventarizace.
Zatímco dosud jsme stáli s předměty v rukou na jevišti okolo onoho bytu – platy od vajec pobitého obdélníkového objektu, okolo kterého rodiče Nositelé hráli téma „jak mu to předat“, nyní nám Petr svůj byt otevírá – objekt se rozkládá do tří zářivě žlutých, účelně stupňovitých segmentů, na které jsme všichni i s vybranými předměty usazeni. Scénograficky zcela prázdný a funkčně modelovaný byt (Dragan Stojčevski) je tak prostřednictvím obecenstva doslova přeplněn předměty s příběhem… (Závěrem hry se s nimi přece budeme muset rozloučit – upozorněni s laskavým humorem a pochopením účinkujícími.)
Na lámání chleba a mnohostrannou konfrontaci ale v dramatu dojde až s nálezem husy v mrazáku: Co s ní v době hipsterské, veganské a ekofanatické? Rozvíjí se celý vějíř možností, emocí a konsekvencí, rozehrávaných opět vážně i s nadsázkou a karikaturou. Rodiče Nositelé, dříve v pletených kostýmech, zestárli a zcela se zakuklili do svých planých jistot. V groteskních maskách/kuklách se stávají symboly neutuchající, hypertrofované úpěnlivé péče (o děti, tradice, předměty), přes kterou se nám přesto vzdalují jako atributy dětství, háčkované retro hračky.
Zvyky, tradice a rituály mohou být svazující i identifikační. Činí svět pestrým, jsou pamětí kmene (představení kongeniálně dynamizuje zemitý zvukový design Jana Buriana ml.). Lpění na nich je ale stejně směšné, absurdní a problematické jako kterékoli jiné lpění. Nejnovější inscenace na Nové scéně otevírá téma nejednoznačně, z mnoha stran, esteticky vytříbenou formou, chytře i vtipně.
Mladá autorka Eliška Říhová uvedla na Nové scéně autorskou inscenaci s názvem Všem se nám uleví. Nabídla tak divákům vzácně komplexní, koherentní a dokonale stylové jevištní dílko na umělecky stále znovu osahávané a věčně živé téma generačních propastí, pastí, tradic a jejich tíhy i síly.
Eliška Říhová:
Všem se nám uleví
Režie: Eliška Říhová Dramaturgie: Marta Ljubková Scéna: Dragan Stojčevski Kostýmy: Linda Boráros
Hudba a zvukový design:
Jan Burian ml.
Světelný design: František Fabián Národní divadlo, Nová scéna, premiéra 2. 6.
Autorka je teatroložka