Za fotbalovou exotikou v tropech
Obrovský stadion, vášniví fanoušci, šílený provoz i český trenér brankářů. Tohle čeká obránce Ondřeje Kúdelu při angažmá v indonéské Jakartě.
Když v září 2018 Persija Jakarta získala svůj zatím poslední mistrovský titul, hnalo ji v posledním kole za rozhodující výhrou téměř 70 tisíc diváků. Teď podobnou atmosféru bude moci zažívat český obránce Ondřej Kúdela, který se v 35 letech po svém konci v pražské Slavii stěhuje právě do historicky nejúspěšnějšího indonéského klubu.
Leckdo nechápavě kroutil hlavou. Podivnější angažmá si snad vybrat nemohl, můžete si říct. Jenže despekt k exotické lokalitě není namístě. Persija se blíží stému výročí založení, s jedenácti tituly je nejúspěšnějším indonéským týmem, má velkou fanouškovskou základnu, na zápasy chodí desetitisíce diváků a z Kúdely udělá nejvýdělečnějšího hráče soutěže. Podle serveru TribunWow.com si za tři roky vydělá 31 miliard rupií (v přepočtu téměř 50 milionů korun).
„Persija je největší klub v Indonésii s velkou historií, vše tady funguje na sto procent,“říká pro LN Jan Klíma, který v jakartském mužstvu zkraje června začal trénovat brankáře. „Fotbal je v Indonésii jednoznačně sport číslo jedna. Pro všechny je svátek, když jdou na zápas, a náš klub má suverénně nejlepší fanoušky v celé zemi.“
Proměna pod guvernérem Nebylo však tomu tak vždy. Persija vznikla v roce 1928, tedy sedmnáct let předtím, než Nizozemskem ovládaná země získala nezávislost, a spolu s dalšími šesti kluby stála u založení Indonéského fotbalového svazu. Jenže se přes velké úspěchy netěšila takové podpoře jako jiné celky. Ty byly vnímány jako zástupci hlavních etnických skupin v příslušných regionech, což v případě multikulturní Persije v metropoli odpadávalo.
Změna nastala až na sklonku devadesátých let, kdy Persija zažívala úpadek. V roce 1997 se lidé za pomocí celonárodních demonstrací dožadovali konce autoritářského režimu podporovaného armádou a zahájení demokratických voleb na všech úrovních. V Jakartě se stal guvernérem bývalý armádní generál Sutijoso, který začal Persiji podporovat a klub bral jako prostředek k upevnění dobrého vztahu s občany.
Červenou barvu nahradila oranžová podle tygra, jehož má Persija ve znaku. Příznivci se zformovali ve fanouškovskou základnu s názvem Jakmania. A Sutijoso využil svého vlivu, aby se další ligové kluby v Jakartě z hlavního města odstěhovaly.
Strategie se vyplatila. Persija v roce 2001 získala po dvaadvaceti letech titul, skupina příznivců se rozrostla v největší v zemi a Sutijoso si zajistil druhé funkční období. U stoupenců ostatních klubů si však tým vysloužil averzi a posměšné označení „anak papa“– tatínkův chlapec.
To však vášnivé fanoušky Persije netrápí. „Mají ohromnou úctu u vedení klubu. Už jen to, že na přátelák přijde třicet tisíc diváků, kteří povzbuzují celý zápas a po něm ještě čtvrt hodiny zpívají chorál, o lecčems svědčí. Jsou na každém rohu, chtějí se fotit, všude nás zdraví a zároveň jsou ohromně pokorní a milí,“neskrývá své nadšení Klíma. Současný guvernér Jakarty Anies Baswedan navíc nechal postavit moderní stadion pro 82 tisíc diváků. „A na první zápas prý bude vyprodáno,“předesílá Klíma. Také dosluhující tréninkové centrum nahradí nový objekt, jehož vybavení bude na úrovni špičkových klubů v Evropě.
A vše podtrhuje angažování německého kouče Thomase Dolla, který v minulosti vedl Hamburk či Dortmund. „Thomas chce změnit přístup všech lidí v klubu včetně hráčů směrem ke stoprocentní profesionalitě. Právě jsme v plné přípravě, na jejíž náročnost nejsou domácí hráči zvyklí. Klub tak dal jasně najevo, že se chce vrátit nejen na špičku indonéské ligy, ale i asijské Ligy mistrů,“popisuje Klíma, jehož působení v Jakartě stejně jako v případě Kúdely zprostředkoval manažer Feras Alí, libanonský rodák žijící již dlouho v Česku.
Provoz bez pravidel
Výše platu signalizuje, že se od Kúdely hodně očekává. „Místní lidé si váží, když Evropan, který navíc hraje za národní mužstvo, jde hrát do Indonésie,“pokračuje Klíma, který hrával ligu za Lázně Bohdaneč a Příbram a reprezentoval ve futsalu.
S exslávistickým stoperem si už několikrát telefonovali, takže Kúdela ví, na jaká specifika se má připravit. „Zaskočil mě provoz, který si Evropan nedokáže představit ani ve snu. Skútry jezdí všude možně i v protisměru a na nějaké dodržování pravidel se tady nehledí. Ale je zajímavé, že bouračku jsem tady ještě neviděl,“líčí Klíma, jenž si pochvaluje vlídnost a vstřícnost místních lidí.
A s tropickým horkem to prý není tak hrozné. „Panuje tady velká vlhkost, ale je to jen o zvyku. Většinou dopoledne svítí sluníčko a odpoledne se udělá opar, z něhož někdy začne pršet. Ale je tady po celý rok příjemných třicet až třiatřicet stupňů,“přibližuje Klíma. „Takže věřím, že se Ondrovi i jeho rodině tady bude líbit.“