Olga Havlová: Žena do nepohody
Nevtíravou, důstojnou střízlivostí, smyslem pro fair play, přímou povahou, nepředstíranou svobodomyslností, uměním být za všech okolností ženou do nepohody si vysloužila úctu a lásku všech
„… A zároveň to byla dobrodružka,“míní překladatel Tomáš Vrba, který se v sedmdesátých a osmdesátých letech významně podílel na vydávání samizdatů a s Olgou Havlovou je mimo jiné také expedovali. „Už ten nápad – žít s někým, jako je Václav Havel. Těch dobrodružství bylo někdy až moc, zejména v prostředních dvou desetiletích jejich společného života, kdy si nemohli vybírat ani žánr, ani intenzitu dobrodružství. Václav šel od soudu k soudu a ve vězení mu šlo o život. Bylo to tvrdé, ale i Olga se uměla zatvrdit. Zůstala racionální, nenechala se vyprovokovat. S Václavem i bez Václava byla paní domu, v Praze i na Hrádečku, paní domů, které byly nepřetržitě sledovány a odposlouchávány, a ani to ji nezlomilo, byla rozumně opatrná, ne však ustrašená. A chránila ji hrdost – hrdost rázného děvčete z dělnické periferie: tohle na mě nezkoušejte, chlapečkové, říkal její pohled.“
I když nepocházela z intelektuální rodiny jako její muž, o podněty neměla zřejmě od dětství nouzi. Jakmile se obnovila činnost Skautu, byla prý nadšenou světluškou, hrála v žižkovském ochotnickém divadle, četla spoustu knih, asi všechno, co jí přišlo do ruky, byl to, jak říkala, „opravdový guláš braku a kvalitní literatury“. Sledovala filmové novinky, prý občas šla do kina třikrát za den, chodila do divadla a na výstavy, a když se potkala se všemi kumštýři kolem Divadla Na zábradlí, dostala se do úplně jiné společnosti. Také potom v manželství s dramatikem, byť pronásledovaným, byla neúnavnou hostitelkou nejrůznějších přátel z uměleckých a disidentských kruhů. Všichni na její pohostinnost a trpělivost vzpomínají s velkou láskou.
„Olga musela mít božskou trpělivost,“připomněl Tomáš Vrba. „Těch nekonečných debat, co musela vyslechnout, stovky, tisíce hodin za ta léta. Občas pravé hostiny ducha, tu a tam dějinotvorné chvíle – ale také spoustu hlušiny.“
„Olga byla velmi přirozená bytost. Na návštěvě se chovala jako doma a doma jako na návštěvě,“vzpomínal na ni častý host na Hrádečku, spisovatel Pavel Kohout. A Milan Uhde, další pravidelný návštěvník Havlů, připomíná, že Olga se nikdy nepředváděla, prostě byla: „Měl jsem několikrát příležitost pozorovat ji
Olga dobré vůle
Jako ale vždycky v životě našla pro sebe východisko. Když už tedy musela být ženou prezidenta, využila svůj vliv na dobrou věc. Byla první, kdo se tu v polistopadové éře začal významně zabývat charitativní nadační činností. Už v dubnu 1990 založila Výbor dobré vůle a jeho aktivity zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. Zmobilizovala solidaritu s handicapovanými spoluobčany, jež do té doby režim spíše skrýval a zamlčoval.
Tak jako se samozřejmě ujala úkolů v souvislosti s Chartou 77, tak jako se coby spoluzakladatelka Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS) aktivně zajímala o osud lidí, jež režim rafinovaně ničil, tak se s velkým nasazením pustila do pomoci těm, na které kdekdo zapomínal.
Nenajde se ani mnoho lidí, kteří by na Olgu Havlovou vzpomínali s nelibostí. I když říkala, co si myslela, netaktizovala, nikomu se nevnucovala, stahovala se spíše do pozadí a nejradši si sama přemýšlela v lese nebo na procházkách se svými fenkami. „Setkat se s pravdivou bytostí je dar, jaký se v životě mnohokrát neopakuje,“napsal Milan Uhde. „Byl jsem obdarován. Tak jako Olga mi už žádná hostitelka neustele.“
Vyšlo 23. 6. 2011 ve speciálním magazínu LN: 101 Pohnuté osudy, s použitím citací ze vzpomínkové knihy Síla věcnosti – Respekt 2008.