Prezidentské fóbie ve skleněné kóji
Soubor Depresivní děti touží po penězích uvedl ve Venuši ve Švehlovce hru Jakuba Čermáka Očistec si zaslouží každý, která se pokouší ve vypjatě groteskní formě zobrazit, jak pobyt ve vrcholných politických funkcích deformuje. Konkrétně jak se může realita vykloubit, zůstane-li i nemohoucí člověk prezidentem...
VČermákově hře exceluje Zuzana Bydžovská, postavu prezidenta, který dožívá ve své funkci a pomalu a jistě se mění ve fyzickou trosku, pojala jako psychofyzickou kreaci, která má několik fází a vrcholí totálním zmrtvěním, nikoliv však smrtí. Proces zkázy herečka vystihla geniálně, autenticky předvádí, jak se mozek brání rozpadu těla, přesně vystihuje stav člověka sevřeného v krunýři své funkce, i když už nemá na nic vliv. Svou moc však předstírá do poslední chvilky, cynismus a jízlivost jsou pro něj stále záchranné pásy, stejně tak zavilé mlčení a hypnotické pozorování protějšků. Ztvárnit fyziognomii starého a nemocného muže ji zjevně lákalo a také nemá žádný problém s neženskou, až jakousi monstrózní stylizací. Třeba to, jak umí vystihnout pohled jen zpola vědoucích, unavených očí, který v detailu snímá kamera, je obdivuhodné. Má také výbornou partnerku – Vandu Hybnerovou v roli prezidentovy manželky. Je stejně ordinérní jako nešťastná a do pozadí odsunutá osoba.
Hra Jakuba Čermáka zaujala už na slovenské přehlídce Nová dráma a nutno podotknout, že autorovým úmyslem zjevně nebyla jednorázová satira na zemanovské téma, hra evidentně má vyšší ambice. Ostatně jméno Miloše Zemana ve hře nepadne, ale samozřejmě že hra je jím inspirovaná a odkazuje ke známým reáliím, které jeho prezidentování doprovázely, jejichž groteskně pojaté detaily jsou také zdrojem humoru i excentrických výjevů.
Stejně tak jsou tu snadno identifikovatelné postavy patřící do Zemanova okruhu rodinného i pracovního. Jakub Čermák, který si svou hru i režíruje, se hlavně snaží vylíčit tragigrotesknost situace, kdy v čele státu je nemohoucí stařec manipulovaný svým okolím. Stařec sice působí jako svéhlavé monstrum, ale je také bezmocný a osamocený. Toto polidštění odpovídá i autorově záměru, jemu zjevně nejde o to, aby ukazoval všechny valéry bídáckosti současného prezidenta a jeho donebevolající zacílení na nejnižší pudy národa, jde mu spíš o to, ukázat, jak devastující je pobyt ve vrcholné politice a jak také zatemňuje mozek a znemožňuje sebereflexi. Proto také v celé inscenaci vzývá trapnost, ta se zde zjevuje ve všech situacích jako hlavní stylotvorný prvek. Ať už prezidentův mluvčí (Daniel Krejčík) hystericky vyznává šéfovi lásku, obnažuje se a svíjí před ním, nebo se prezidentovi na vozítku vyměňují pleny.
Čermákův prezident většinu svého času tráví ve skleněné kóji, izolovaný od všech. Tam na něj doráží servilní svita obdivovatelů a tam se také producírují jím stimulovaní nenávistníci. On pak vede své megalomanské a rádoby chytré monology, sám sebe označujíc za démona. Naříká nad svou proměnou v exemplář z kabinetu hrůz a zároveň si libuje, že se stal monstrem, protože má moc, děsí ostatní i vzbuzuje soucit. Rozjímá nad tím, že očistec si zaslouží každý, pouze jeho choť ne.
Prezidentova manželka v podání Vandy Hybnerové je zoufale osamocená, jednoduchá ženuška navlečená do kostýmu, který na ní praská. Výrazem vzájemného odcizení a nevražení prezidentského páru je společná večeře na hradě, kdy se servírují hamburgery a hranolky s československou vlaječkou. Obě strany nejdřív předstírají dekorum, ale z manželky se brzo vyřine veškerá frustrace, Hybnerová ji hraje jako osobu, jež se z nuly dokáže vytočit do obludných výlevů, obviňuje chotě z toho, že ji zatáhl do špíny, zatímco on s hlavou na stranu a nevzrušeným výrazem mlčky sedí. Manželka se nakonec vyšplhá na stůl, kde povlává kabelkou a hořekuje. Prezident neslyšně odjíždí na vozítku zadními dvoukřídlými dveřmi, aby ukázal byť jen záchvěv lidskosti.
Další paranoia je jeho vztah s dcerou (Antonie Rašilovová), která neodjela na studia, ale dobrovolně zvolila klauzuru v hradním sklepení, kde pobývá jako bezprizorné zvířátko a nikdo jí nemůže pomoct. Chodí ji navštěvovat pouze prezidentův mluvčí, aby pak hlavu státu vydíral a obtěžoval svou láskou . Čermák v závěrečné třetině ještě zesiluje vykloubené pojetí situací a místy se až vyžívá v naturalistických detailech prezidentovy prohlubující se demence. A zároveň i zdůrazňuje prezidentovy fóbie, že bude strčen do léčebně dlouhodobě nemocných na Vysočině. Celkově je ale toto „zahuštění“poněkud natahované až k prezidentově znovuzvolení ve stavu, který se blíží bezvědomí. Samotný závěr patří opět úvahám o osamělosti a lidských tragédiích, které mocní prožívají, stejně jako každý jiný člověk.
Určitý rozpor hry a inscenace tkví nejspíš v tom, že na jedné straně bylo jejím záměrem vyjádřit samotu, zoufalství i bezmoc určitého druhu, kterou člověk v vrcholné politické funkci zažívá, zvlášť přestává-li být svéprávným. A to i přesto, že předtím byl nemilosrdným intrikánem, cynikem a sprosťákem. Jenže tahle obecná výpověď se přece jenom tluče s gejzírem groteskních gagů a vtipů zřetelně inspirovaných konkrétní osobou a tato satiricko-karikaturní nota, která je pochopitelně vděčná, se občas tlačí do popředí víc, než je zdrávo.
Jakub Čermák:
Očistec si zaslouží každý Režie: Jakub Čermák
Výprava: Martina Zwyrtek Hudba: Petra Horváthová Venuše ve Švehlovce, Depresivní děti touží po penězích, premiéra 14. 6.