Elvis na plný plyn
Energický postmodernista Baz Luhrmann oživuje Elvise Presleyho ve svůdně zábavném spektakulárním životopisu o hrdinovi a padouchovi.
Na to, že Elvis Presley zůstává i pětačtyřicet let po své smrti popkulturní ikonou a že jeho život opisuje oblíbený narativní oblouk vzestupu a pádu, jsme na jeho životopisný film pro kina čekali dlouho. Pustil se do něj až Baz Luhrmann, který nyní devět let od své adaptace Velkého Gatsbyho se snímkem Elvis revitalizuje i svou kariéru.
Extáze z hudby a tělesnosti Režisér se zálibou v spektáklu zůstal věrný svému opulentnímu postmodernímu stylu a krále rokenrolu oživuje v díle, jež se snaží být stejně velkolepé jako Elvisova sláva. Rychlé střihy míchající i tři časové roviny najednou, rozdělený obraz, syté barvy, neustálá hudba dobová i moderní, detaily nalíčených tváří prožívajících velké emoce – to všechno Elvise mění v jinou filmovou biografii. Její divokost může v úvodu zahltit diváky, kteří přišli na Presleyho, a ne na Luhrmanna, oproti režisérovu vrcholu Moulin Rouge přesto jeho nové vyprávění působí ještě poměrně krotce.
Daří se mu nicméně vystihnout extázi z hudby a tělesnosti, kterou mladý Elvis nasával mezi svými černošskými sousedy a kterou pak předával dosud spořádaným bílým teenagerům. Presley dostal toto „zakázané ovoce“z uzavřených klubů segregované Ameriky na světlo kamer, až se z něj nakonec stal standard. Podobně Luhrmannův bujný styl už nepůsobí tak objevně jako na přelomu tisíciletí, přestože stále baví. Ze všech šesti celovečeráků energického australského tvůrce je také tím nejvíc divácky vstřícným.
Film zapadá do současnosti nejen svou velkolepou živostí, ale i soustředěním na společenský rozměr zpěvákovy kariéry. Děj procházející víceméně chronologicky celý Elvisův život se na čas zastaví ve dvou letech. Nejdřív v roce 1956, kdy se z jednadvacetiletého kluka z Memphisu stala hvězda, poté v roce 1968, kdy Presley dokázal znovu nakopnout kariéru převálcovanou novými idoly z Británie. V obou částech se zpěvák dokáže vzbouřit svému opatrnému managementu a v jednom vystoupení ukázat, v jakou sílu hudby věří – v roce 1956 uvolnit sexuální touhu, v roce 1968 uvolnit politickou frustraci. Oba koncerty tu zní jako okamžiky triumfu, projevy svobodné vůle spjaté s lidmi a dobou. Po obou taky ve filmu přichází začátek pádu.
Kromě Presleyho, do jehož role Luhrmann objevil letos třicetiletého Kaliforňana Austina Butlera, je protagonistou snímku i plukovník Tom Parker, cirkusový promotér, který nebyl ani plukovník, ani Parker. Stal se ale manažerem nejslavnějšího zpěváka na světě a kromě toho, že mu uměl vydělat hodně peněz na suvenýrech, ho taky o hodně peněz obral. Právě umírající Parker je vypravěčem Elvisova osudu, toto rámování se ovšem ukazuje jako zbytečné a vcelku nesmyslné. Jeho zpověď nemůže ani na chvíli obecenstvo přesvědčit, aby k němu cítilo sympatie. Tom Hanks, obvyklý představitel slušných Američanů, totiž Parkera hraje jako komiksového zlosyna. Ohavného fyzicky i duševně, šmíráka v pozadí, neustále našeptávajícího Mefistofela a sněhuláka z hororu, který se tváří přívětivě, přitom vždycky dokáže zmanipulovat okolí podle své sobecké vůle. V závěru už se těžko věří, proč mu Elvis ještě podléhá.
Ztracenost jako klíčové téma Presley je naopak sice tragickým, zato jasným hrdinou, což zdůrazní ještě nadbytečné závěrečné titulky. Přes jeho smutný konec film vyznívá triumfálně, jako příběh muže, jenž má stále vliv a kouzlo pro miliony. Austin Butler nevypadá přesně jako on, pár společných rysů, kostýmy a hlavně jeho energie a charisma na to ale dají zapomenout až do konce snímku, kdy archivní záběry připomenou skutečného Presleyho. Butlerův okouzlující a překvapivě vyzrálý Elvis vysvětluje, proč bylo tak lehké se do něj zamilovat. Luhrmann mu dodává na významu a lidskosti, svou směsí okázalého pozlátka a čisté duše ztracené v jeho lesku.
Ztracenost je jedním z hlavních témat i opakovaných slov filmu a scéna, v níž mladého Elvise překvapí plukovník v zrcadlovém bludišti, jednou z těch stěžejních. Talentovaný zpěvák a geniální performer bude po zbytek filmu ztrácet sám sebe v zrcadlech, které mu nastaví zbožňující publikum i proradný Parker. Až se nakonec v roce 1977 fyzicky ztratí nadobro. I když ale Elvis už dávno opustil všechny budovy, jeho duch v nich i v nás zůstal dál. Tento film připomíná proč.
Elvis
Austrálie, USA 2022 Režie: Baz Luhrmann Premiéra 23. 6.