Nasliněný prst střídá pěst A

Zažíváme nebývalou krizi, politikové odmítají oslovovat část voličů

ndrej Babiš se při vládnutí řídil průzkumy veřejného mínění a rozdával skupinám svých voličů nesystémově dárky. Současná vláda se řídí svou ideologií rozpočtové kázně a těm, kdo ji nevolili, ukazuje sevřenou pěst.

Česká politika se při střídání vlád pohybuje ode zdi ke zdi pravidelně, už několikrát jsme byli svědky toho, jak vláda nová ruší podstatné kroky vlády předchozí a nejeden vrcholný politik je ochoten připustit, že je to systémově špatné. Pro to, aby se situace změnila, ale zatím neudělal nikdo nic. Proto se mnohým obrat nové vlády v rozpočtové a sociální politice jeví jako přirozený.

Po pandemii covidu, která kromě obrovského zásahu do společnosti a našeho vnímání soukromí a práv silně vyčerpala státní rozpočet, přichází válka. S tou taktéž nikdo nepočítal a vypadá to, že nepočítá ani s tím, že může trvat dlouho. Kromě dopadů na rozpočty států má tato situace, vzhledem k rostoucí inflaci a cenám energií, drtivý dopad na domácnosti.

Hloupí nic nedostanou

Po nástupu Fialovy vlády mnozí čekali kvalitativní rozdíl ve výkonu státní moci, který se nedostavil. Omleté „za všechno může Kalůsek“vystřídalo neméně alibistické „za všechno může Babiš“. Současní vládci přitom rádi zapomínají, že to byli právě oni, kdo z opozičních lavic křičel během covidu: vláda pomáhá málo a pomalu. Též je nutno připomenout, že největší propad příjmů státního rozpočtu o více než 100 miliard ročně zařídila koalice ANO, ODS a SPD, která hlasovala pro zrušení superhrubé mzdy.

Zatímco předchozí, nutno říci, že menšinová vláda hladila voliče po srsti nejrůznějšími dárečky a nekladla si za cíl žádné koncepční reformy, současná většinová vláda se věnuje výhradně péči o svůj elektorát a „zbylé“, tedy celou polovinu voličů okázale ignoruje. A to navzdory premiérovým slibům, že chce sjednocovat, nikoli rozdělovat. Zatím nevíme, zda je to záměr, nebo se to kabinetu jen tak přihodilo, avšak rétorika některých provládních komentátorů napovídá, že současná vláda na politickou práci zcela rezignovala a nejraději by vyměnila lid (jak už výsměšně radil Bertold Brecht), případně by bylo záhodno část „špatně volící“populace nějak převychovat. Každopádně v očích mnoha svých příznivců dělá vláda všechno dobře a kazí to jen „hloupí“voliči.

Vláda přitom nekomunikuje, nevysvětluje a zahaluje se do oparu ideologických klišé a pouček. Když už se k něčemu odhodlá, učiní tak opatrně a pomalu a často se ukazuje, že dobře míněné opatření se může obrátit proti ní – viz „zlevnění“pohonných hmot o korunu padesát, které fungovalo několik dní a spotřebitelé je při padesátikorunové ceně nemohli pocítit. Což naštve, protože to byly opravdu vyhozené peníze. Kdyby vláda řekla, že do cen paliv intervenovat nebude a připravené prostředky použije k adresné pomoci, dávalo by to větší smysl. Jenže vláda Petra Fialy není nikdy ochotna přiznat chybu.

Čeká nás krušný podzim a zima, další skokové zdražení energií a nezkrocená inflace přinesou obrovské sociální problémy, a dokonce u nás nepříliš časté masové protesty. Vláda se tváří, že dělá maximum a že nejchudší zachrání přihlouplé logo „Deštníku proti drahotě“. Ani ministr financí Stanjura, ani ministr průmyslu Síkela nejsou zárukou rychlé a promyšlené reakce na tíživou situaci domácností. Oba mluví, jako by chudým jejich nouzi přáli v domnění, že ti si ji zasluhují.

Vláda nepostupuje podle žádného scénáře, takříkajíc vlaje za událostmi, podobně jako se to přihodilo Babišovi, řeší problémy ex post

Mlčeti hloupost

Překážkou ve výkonu vlády však nemusí být jen ideologická rigidnost, může to být i manažerská neschopnost, vzpomeňme si, kolikrát nám ministři říkali, že nějaké opatření bude vbrzku, a přitom na ně čekáme měsíce. Naposledy třeba schůzka premiéra Fialy s primátorem Hřibem přinesla další nekonkrétní slib, že relokace uprchlíků se bude řešit brzy. Tedy možná nikdy, protože leckdo tvrdí, že to právně není možné. Avšak vláda disponující obrovským aparátem ani v téhle otázce není schopna arbitrárního sdělení. Proč občanům něco říkat, když můžeme mlčet?

Vláda nepostupuje podle žádného scénáře, takříkajíc vlaje za událostmi, podobně jako se to přihodilo Babišovi, řeší problémy ex post. Premiérovo zřetelné soustředění na zahraniční politiku není též příslibem nějaké změny. Proč by měl měnit priority, když se mu dostává za jeho zahraničněpolitické angažmá výhradně potlesku? Ekonomika předsedu vlády nezajímá a sociální cítění se od zbytku vlády čekat nedá. Dobrá, možná se všichni vidí jako reinkarnace Margaret Thatcherové, ta ale svými nepopulárními a bolestivými reformami podporu voličů neztratila (též zásluhou falklandské války). Vláda má občany oslovovat, a to všechny, pokoušet se s nimi vést dialog, přesvědčovat je, získávat je. Absence téhle elementární snahy je největším nebezpečím do budoucna.

Nemusíme se vůbec bát, že by Fialův kabinet činil nějaká nepřijatelná rozhodnutí, na to je příliš s prominutím „maloměšťácký“. Problém je v tom, že dlouhodobě zanedbaná sociální práce připravuje půdu příštím populistům, a to vůbec nemusí být selanka. Bojme se toho, že vláda neudělá nic, či skoro nic.