Není kandidát jako kandidát
Dnes začne v Bruselu dvoudenní summit Evropské unie. Možná se na něj za nějakou dobu bude vzpomínat jako na jednu z nejdůležitějších vrcholných schůzek za několik posledních let. Může totiž rozhodnout na řadu let dopředu, zda se bude společenství v budoucnu rozšiřovat, či nikoli.
V první řadě půjde o udělení statusu kandidátské země pro Ukrajinu a Moldavsko. Minulý týden ho doporučila Evropská komise a přítomní premiéři a prezidenti to zřejmě odkývnou. Budou to prezentovat jako projev solidarity se dvěma zeměmi, které vojenské agresi Ruska buď už nyní čelí, nebo patří tak jako Moldavsko k potenciálně nejvíc ohroženým. Nikdy ale nelze vyloučit, že nakonec na poslední chvíli nenastane nějaké překvapení.
„Ukrajinci jsou připraveni bojovat za evropskou perspektivu, chceme, aby spolu s námi žili svůj evropský sen,“uvedla teprve zkraje týdne předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Tím nasadila emocionální laťku hodně vysoko, couvnout o krok zpět není dost dobře možné.
Skutečnost, že kandidátství skoro nic neznamená, už vůbec ne automatické budoucí členství, může v euforii historického okamžiku zaniknout. Své by o tom mohly vyprávět státy západního Balkánu.
Od rozhodnutí na unijním summitu v Soluni v roce 2003, že s nimi v Bruselu počítají jako s potenciálními členy, řady EU rozšířilo akorát Chorvatsko v roce 2013.
Těm ostatním byl sice udělen kandidátský status, ale reálně se svému cíli nepřiblížily. Černá Hora je čekatelem od roku 2010, Srbsko se jím stalo o dva roky později, Albánie v roce 2014. Největším rekordmanem je ale dnešní Severní Makedonie, která se stala kandidátem v roce 2005. Dokud si nezměnila na nátlak Řecka svůj oficiální název do dnešní podoby, neměla šanci se kamkoli posunout. Nyní pro změnu zase komplikuje další pokrok veto Bulharska kvůli historicko-jazykovým záležitostem.
Nepřekvapí proto, že dřívější proevropské nadšení obyvatel západního Balkánu mezitím vyprchalo. Teď ještě navíc mohou mít pocit, že je předbíhají Ukrajinci. Kvůli válce stihli celou proceduru, která trvala u států západního Balkánu roky, za čtyři měsíce. Obrazně to vyjádřil rakouský ministr zahraničních věcí Alexander Schallenberg: Zatímco některé státy prý už řadu let čekají v odstavném pruhu, Ukrajina kolem nich projede.
Na straně druhé je třeba říct, že u některých západoevropských členů EU je nadšení pro další rozšiřování minimální, až nulové. I proto, že z jejich pohledu se řada uchazečů vzdaluje zásadám demokracie, právního státu a má problémy s korupcí. S potenciálním členstvím Ukrajiny tak budou souhlasit, protože se to všeobecně očekává. Ale skutečně přesvědčeni o tom, že Unii prospějí noví členové z jihovýchodní a východní Evropy, nebudou.
Dřívější proevropské nadšení obyvatel západního Balkánu vyprchalo. Teď navíc mohou mít pocit, že je předbíhají Ukrajinci. Kvůli válce stihli celou proceduru, která trvala u států západního Balkánu roky, za čtyři měsíce.