Kouzlo slova. Toho putinovského
Kremelská propaganda v Rusku i na okupovaných územích na Ukrajině mívá obskurní logiku nebo jde přímo o případy pro psychiatra
Současná válka, kterou Vladimir Putin proti Ukrajině rozpoutal, je zajímavá z mnoha úhlů pohledu. Výrazný prvek v ní pak tvoří propaganda. Prakticky v přímém přenosu vidíme, jak je celý národ schopen přiklonit se k podpoře něčeho takového, jako je válka proti „bratrskému“národu, respektive jak je vytvářen obraz, že celý národ jednotně stojí za rozhodnutím svého vůdce.
Putin, respektive celá administrativa kolem něj, si jsou vědomi schopnosti propagandy měnit realitu. Stačí si vzpomenout, jak velmi sporadické boje na Donbasu před zahájením další fáze války označovalo ruské vedení za genocidu ruského obyvatelstva. Nebylo přitom možné ověřit z důvěryhodných zdrojů (v tomto případě OSN), jaká byla realita (v důsledku bojových operací zahynulo na Donbasu sedm civilistů). Pro velkou část ruské populace to fungovalo skvěle a věta, „Kde jsi byl posledních osm let, když Ukrajinci vraždili Rusy na Donbasu?“, se stala oblíbenou argumentací ve prospěch války.
Vojenská operace, nebo válka? Slovo „válka“se pak důsledně nepoužívá, ačkoli je téměř každému, včetně představitelů režimu, jasné, že to válka je. Ostatně, pokud proti sobě bojují dvě pravidelné armády za použití celého arzenálu zbraní včetně těžkých, nelze to hodnotit jinak. Přesto propaganda úzkostlivě trvá na „speciální vojenské operaci“. Vede to dokonce až k takovým paradoxům, že pokud v Moskvě či kdekoli jinde v Rusku vyjde kdokoli s plakátem „Ne válce“, je okamžitě zatčen za diskreditaci armády. Obskurní je na tom samozřejmě to, že dle oficiální propagandy ruská armáda válku nevede, čistě formálně tak nemůže jít o protest proti její invazi na Ukrajinu. K tomu se pochopitelně přidává i ten prostý fakt, že „válka“, zvláště proti sousední zemi, může vzbuzovat diskomfort u obyvatelstva.
S odmítnutím pojmu „válka“souvisí i to, jak Rusko vykresluje vojáky, kteří proti němu bojují. V hlášeních ministerstva obrany se tak objevuje „zničeno XY kusů techniky nacionalistů“. Zde se sluší snad jen připomenout, že „nacionalista“je v ruském názvosloví slovo výrazně zabarvené směrem k extremismu. Rusko se snaží vytvářet dojem, že „osvobozuje“ukrajinské území a ukrajinský národ od těchto nacionalistů. Fakt, že ani na „osvobozených“územích nepropukají lidé zrovna v jásot, je vysvětlován jako důsledek útlaku nacionalistů. Logika samozřejmě kulhá, ale propaganda s ní funguje v rozporu celkem často.
Ultimátním argumentem jsou pak údajní neonacisté v čele Ukrajiny. Ruské vedení neprojevuje žádné ambice zdůvodnit, podle jakých kritérií je ukrajinská vláda „neonacistická“. Jedná se o ultimátní argument, který mu podle jeho logiky dává právo dělat cokoli. Opět, asi nejlépe podloženost celé argumentace vystihl Sergej Lavrov,
který přemítal o tom, že Hitler byl Žid a že největší antisemité jsou sami Židé. Neonacistou (alternativně i fašistou) je prostě ten, koho za něj Rusko označí.
Zahraniční dobrovolníci jsou pak vykreslováni jako „žoldnéři“. Nejnověji byl tento přístup vidět na případu dvou zajatých Britů, které „soud“v Doněcku poslal na smrt, či v případě Američanů zajatých přímo ruskou armádou. V prvním případě Sergej Lavrov, ve druhém případě mluvčí prezidenta Dmitrij Peskov použili výmluvu, že jde o žoldnéře, na které se Ženevské konvence nevztahují. Fakt, že Rusko samo najímá vojáky za žold a používá wagnerovce, pochopitelně nijak nekomentuje.
Svoji, byť obskurní, logiku, mají i slova Sergeje Lavrova o tom, že Rusko vlastně nikoho nenapadlo. Pochopitelně, při letmém pohledu na mapu, kdy se bojuje na ukrajinském území, může leckoho napadnout, jestli podobný výrok nepatří k řešení spíše psychiatrovi.
Jenže Putin vykresluje Ukrajinu jako umělý stát bez práva na existenci. Z tohoto pohledu se jedná o území, o něž se hodlá NATO rozšířit. Fakt, že má Ukrajina demokraticky zvoleného prezidenta (na rozdíl od Ruska, kde nikdy změna vlády prostřednictvím voleb neproběhla, Zelenskyj porazil ve volbách úřadujícího prezidenta Porošenka), je pouze důsledkem vlivu Západu. Ukrajina tak nemá vlastní vůli (už jen to, že Ukrajina dle Ruska nechce do NATO vstoupit, ale NATO se rozšiřuje, na leccos ukazuje), avšak Západ jí cosi vnutil. A jeho cílem je vnutit to samé Rusku. Podle Lavrovovy logiky se tak Rusko brání proti NATO.
Porušťování okupovaných území
Podobnou logikou je pak vedena propaganda i na okupovaných územích. Proukrajinské hlasy a demonstrace jsou podle ní dílem „neonacistů“. Každý, kdo vystoupí proti okupaci, je automaticky označen za nacionalistu. V lepším případě je odvezen do internace, v horším rovnou zlikvidován. I když jde jen o zvěsti, existence seznamů potenciálně nebezpečných osob by nebyla nijak překvapivá. Nahrazování ukrajinských učebnic ruskými je další částí porušťování okupovaných území. Z tohoto pohledu je pak nutné brát i slova Vladimira Putina o tom, že si obyvatelé „osvobozených území sami určí svoji budoucnost“.
Ruská propaganda kolem války na Ukrajině je o něco sofistikovanější, než se může z pohledu hodnocení pravda–lež zdát. Není zaměřena na publikum, které si je ochotno či schopno jednotlivé informace ověřit. Pochopitelně i na Západě si najde část konzumentů různých řetězových mailů či konstrukcí o biologických a jiných zbraních, ale ti jsou spíše příjemným bonusem. Propaganda tvoří ucelený obrázek, do kterého si pak už v rámci tzv. konfirmačního zkreslení adresát doplňuje informace, které mu do již vytvořené verze sedí. I když se tak z pohledu Středoevropana může zdát překvapivé, že jsou lidé schopni zkazkám o netopýrech rozlišujících Rusy od Ukrajinců věřit, propaganda využívá právě potřebu si svoji pravdu potvrzovat.
Ruské vedení neprojevuje žádné ambice zdůvodnit, podle jakých kritérií je ukrajinská vláda „neonacistická“. Jde o ultimátní argument, který mu podle jeho logiky dává právo dělat cokoli.