Černý Anna? Nic nového pod sluncem
Vsouvislosti s výročím úspěšného atentátu na Reinharda Heydricha se připomínaly různé neveselé detaily tehdejšího života v Protektorátu Čechy a Morava. Snad by stálo za to připomenout i tehdejší zostřená jazyková nařízení, která vedla k utuženější germanizaci státní správy a firemní korespondence už v době před a po atentátu: bylo nařízeno, že s každým úřadem, který byl prohlášen za úřad, vedený německy nebo vedený německým státním příslušníkem, je možno korespondovat pouze německy nebo německo-česky. Stále nové a neustále doplňované seznamy takových prohlášených „německých“úřadů (a to šlo až do mnoha obecních úřadů, například „Welka Bez. Strassnitz“– tedy Velká nad Veličkou, okres Strážnice) byly v roce 1942 pravidelně rozesílány na služebny oběžníky, například od Svazu bank v Praze a od dalších úřadů.
Součástí těchto jazykových nařízení bylo i nařízení o povinném psaní ženských příjmení (zatím jen „německých státních příslušnic“– třebaže tyto se povětšinou narodily a vdaly v bývalém Československu), bez přípony -ová, jak píše například Svaz bank ve svém oběžníku z 28. 4. 1942:
„Dodatkem k svému sdělení č. j. 8663/8724 ze dne 23. dubna 1942 upozorňujeme, že příjmení německých příslušnic nemají býti v češtině psána českým způsobem, t. j. s koncovkou -ová, nýbrž má býti zachováváno jejich německé znění.
Jedná-li se tedy o německou státní příslušnici, nutno psáti v češtině její jméno kupř. takto: Marie Kraus, Luise Hotowy, a nikoliv chybně Marie Krausová, Luisa Hotowá.“
Samozřejmě tento oběžník byl psán dvojjazyčně, nejprve německy a pak teprve česky.
A tak se v archivních dokladech té doby nachází od té doby mnoho úřednic, psaných podle tohoto jazykového nařízení, namátkou ze spisů Poštovní spořitelny: Černý Anna, Nedorost Wilhemine, Pilný Ludmila, Šmahel Elisabeth, Molisch Edeltraud, Barabasch Martha, Harmuth Elisabeth. To by se dalo ještě pochopit, neboť šlo o dámy, které se podílely na ozdravné kampani pro Němce v roce 1943, pořádané „dědictvím Reinharda Heydricha“. Ale i v běžných personálních spisech té doby se musela ta příjmení psát podle jazykových nařízení, například: „Šmahel Elisabeth – ustanovení poštovní pomocnicí“a podobně i v případech jiných úřednic poštovní spořitelny, např.: Hampel Norbertine, Blasel Charlotte, Prokesch Margarete, Hornich Walburga (provdaná Gottstein), Vesely Flora, Hradil Stephanie, Gerlach Hildegard, Kristek Emilie, Gallus Erna, Blasel Charlotte, Wrana Marie, Jonas Marie, Mifka Marie, Kragler Marie (roz. Zeltmaier), Klaper Rudolfine, Sobotka Magdalena, Starmann Marie, Denz Milada, Dietrich Wilhelmine (provd. Keppeler), Sychra Elisabeth, Unzeitig Gottfriede, Chwoyka Gertruda (roz. Grobetz).
Umanutá snaha nepsat -ová Napadá mě, že možná mnohé z těchto „německých státních příslušnic“po roce 1945 zalitovaly, že se nepsaly raději s -ová. V každém případě mi umanutá snaha některých dnešních dam, aby se mohly či musely psát bez -ová, připadá jako déja` vu na dobu protektorátu, kdy asi byly ony ženy mnohem svobodnější a rovnoprávnější než dnes, nebo alespoň smazáním onoho -ová se cítily být příslušnicemi nadřazeného „Herrenvolk“. Co chtějí demonstrovat dnešní „české státní příslušnice“svým zavrhováním české přípony -ová, není ještě tak zřejmé. V každém případě to ale odporuje duchu tisíciletého vývoje českého jazyka, selskému rozumu a přirozenému jazykovému citu.