35 let v životě umělců

Že rozdíly mezi nacistickým a komunistickým režimem jsou ryze kosmetického charakteru, je z jejich praxe patrno a známo již dávno: levicová diktatura jako levicová diktatura. Pro jistotu připomínám, že vyprávěnky o tom, že v třetí říši vládla krajní pravice, nejsou než přežívajícím dědictvím propagandy minulého režimu: stačí si jen vzpomenout na název nacistické státostrany obsahující slova „(nacionálně)socialistická“a „dělnická“, na až šokující podobnost mezi „Deutsche Arbeitsfront“(„Německou pracovní frontou“) a „Revolučním odborovým hnutím“, kde německá varianta mj. pro pracující organizovala kolektivní rekreační aktivity pod názvem „Kraft durch Freude“(oficiálně překládané „Radostí k síle“, lidově ale jadrnějším „Sílosranda“), či na „čestné sociální soudy“(„soziale Ehrengerichte“), které na zaměstnavatelích vynucovaly „čest práce“. Shodnost rysů má však širší rozsah: bylo tu např. prakticky povinné sdružování mládeže v Hitlerjugend nebo Pionýru, byly tu ozbrojené pěsti příslušných partají, zvané tu SA („Sturmabteilung“, „Úderný oddíl“) či „SS“(„Schutzstaffel“, „Ochranný oddíl“), onde pak „Lidové milice“, a nelze opominout systémy koncentračních táborů, nad jejichž branami stálo v němčině „Arbeit macht frei“(„Práce osvobozuje“), v češtině „Prací ke svobodě“. Jistě bylo i pár rozdílů, třeba že „národní socialismus“nenáviděl své nepřátele národnostně a rasově, což „mezinárodní socialismus“těžko mohl, takže se orientoval na nenávist třídní, a pak samozřejmě diference vyplývající z protikladů tradic, leč ty byly z hlediska věčnosti téměř zanedbatelné – například že německé gestapo („Geheime Staatspolizei“, „Tajná státní policie“) se ze zatčených snažilo vymlátit přiznání, jak se věci udály, zatímco sovětskými poradci řízená StB („Státní bezpečnost“) věnovala stejné, ba často větší úsilí tomu, aby její oběti vypovídaly podle vyfabrikovaných, často zcela vylhaných scénářů.

To je ale výčet příkladů takříkajíc obecně platných. Jsou ovšem i případy speciální a jednotlivé – a jeden takový v rámci současných připomínek událostí před 80 lety stojí za zmínku, neboť je zdravé si připomínat minulost jako celek, ne pouze hrdinské činy. Zítra tak bude mít výročí „slavnostní“(v realitě ovšem propagandistické) shromáždění českých umělců v Národním divadle, jehož úkolem bylo odsoudit atentát na Heydricha a slíbit za každého zúčastněného jednotlivce i za celý národ věrnost říši. Účast byla hojná, neboť nepřijít by bylo bývalo považováno za „schvalování atentátu“, řečnilo se a hajlovalo, byť (jak němečtí pozorovatelé hlásili nadřízeným složkám) bez nadšení. Jen už se bohužel asi do detailu nedozvíme, jaké nadšení zavládlo v duších týchž umělců, třeba Ladislava Peška, Karla Högra, Josefa Kemra a dalších, když museli v lednu 1977 opět usednout do stejného hlediště při vlastně úplně stejné příležitosti.