Blýskly se nejen hvězdy
Tak se zdá, že to doopravdy proběhlo, oddechl si se zjevnou úlevou jeden z hlavních organizátorů pátého ročníku festivalu Metronome Prague v sobotu zhruba kolem jedenácté večerní. Tehdy na hlavním pódiu stáli Underworld, poslední headlineři letoška, a dav návštěvníků na ploše pod nimi tančil.
Pořadatelé Metronome Prague si museli projít mnoha napínavými okamžiky. Některé byly společné všem, kteří organizují velké kulturní akce v Česku – dvouletý odklad, vlastně trojí vlna prodeje lístků (na následně přesunuté ročníky 2020 a 2021 plus na letošní), přesouvání a doplňování programu. Mnohé horké chvilky byly ovšem specifické. Například spojené s úpravou areálu pražského Výstaviště, kde se hrálo, a jehož Křižíkovy pavilony byly zpřístupněné doslova pár dní před zahájením Metronomu.
A další nástrahou bylo samozřejmě počasí, to je velká hádanka každé akce pod širým nebem. Předpověď na dny 23. – 25. června skutečně nebyla úplně stoprocentní. První den, čtvrtek, spalovalo návštěvníky tropické vedro, v pátek mělo prakticky celý den nepřetržitě pršet. Což se nakonec nestalo, počasí bylo velmi příjemné – až do zhruba půl desáté večerní, kdy začalo nejen hustě pršet, ale oblohu křižoval také blesk za bleskem. Chvilku před plánovaným nástupem hlavní hvězdy, amerického zpěváka Becka. Málokdo asi čekal, že se Beckův koncert uskuteční – až na obdivuhodné tvrdé jádro opravdových fanoušků, které obsadilo svůj prostor pod pódiem a ani v hustém lijáku se nenechalo odradit. V zákulisí mezitím probíhala licitace mezi českými pořadateli, kapelou a její hlavní hvězdou, která chtěla vystoupit, a jejím americkým managementem, který nepřipouští koncertování v bouřce. Ta se nakonec uklidnila a Beck k nadšení všech, kteří vydrželi, na pódium vyběhl a odehrál výborný koncert.
Bylo paradoxní, že o kvalitu Beckova koncertu se už v noci z pátku na sobotu rozhořely spory na sociálních sítích. Nejvíce mu bylo vytýkáno velké množství nasamplovaných a vůbec „předem připravených“zvuků na úkor živé kapely. Což bylo ale trochu nedorozumění. Protože Beck není rocker, jeho hudba je vrcholný soudobý, svým způsobem postmoderní pop, beroucí si plnými hrstmi odkudkoli a vyvažující třeba i plně elektronické písně naopak okamžiky, kde zpěvák jen sám hraje na bluesovou foukací harmoniku. Nicméně už dávno to není žádný busker z newyorských ulic, na kterého se možná podvědomě část publika těšila.
Beck každopádně odvedl výborné představení, velmi kontaktní vůči publiku, neboť cítil, že těmhle svým nejvěrnějším, kteří na něj bez jistoty, že na pódium skutečně vystoupí, čekali víc než hodinu v bouřce, hodně dluží. Beck také pro Prahu mírně upravil setlist, například svůj největší hit Loser zařadil oproti zvyklosti hrát jej ke konci vystoupení už na závěr jeho první třetiny – to pro případ, že by se bouřka vrátila a koncert se musel předčasně ukončit.
Dokonalé divadlo
Jakkoli byl Beckův páteční koncert i vlivem okolností pamětihodný, králem letošního Metronomu byl Nick Cave, který se svou kapelou The Bad Seeds vystoupil ve čtvrtek večer a přilákal pod hlavní pódium nejvíc návštěvníků. Z někdejší „undergroundové“hvězdy se za poslední léta vypracoval Cave v mainstreamovou megastar, aniž by musel o setinu milimetru ukročit ze svého vkusu, ba právě naopak, mnohá jeho poslední alba jsou vlastně oproti těm starším i pro velkého fanouška těžko stravitelná. Cave na koncertě ovšem dokáže podat i nové písně tak přesvědčivě, že skvěle zapadnou mezi jeho starší, ať už vysloveně hitové, nebo třeba i trochu opomíjené songy. Zpěvákovo charisma a kazatelský způsob vystupování prostě dokážou zázraky a nejen první řady mu zobou z ruky. Málokdo z těch, kdo mají při tomhle koncertě přes dvě hodiny oči navrch hlavy, si možná odmítá připustit, jak dokonale sehrané a secvičené je tohle divadlo. Jak je předem dokonale promyšlený každý zpěvákův pohyb na pódiu, každý prvek kontaktu s předními řadami, dokonce i každý pohyb druhé hlavní pódiové atrakce, houslisty Warrena Ellise.
Nic z toho nesnižuje sílu Caveových písní ani jeho obrovskou muzikalitu nebo dar zasáhnout posluchače na nejcitlivějším místě. Jen platí, že vrcholná profesionalita, která souboru vládne, ale také zpěvákův hodně specifický smysl pro humor, který mnohdy působí naopak jako rozervanost či dandysmus, jsou prostě plnocenné součásti úchvatného divadelního představení, kterým koncert Nicka Cavea and the Bad Seeds je.
Co nevídáme denně
Finální hlavní hvězdy festivalu, britští klasikové taneční hudby Underworld, byly na vyvrcholení třídenního festivalu dobrá volba, jak vzhledem k věku návštěvníků, jehož většina se pohybovala od více než třicítky dále, tak samozřejmě k chytlavosti jejich hudby a vizuálně vděčnému pódiovému podání. Underworld „nenaštvou“ani toho, kdo elektronické taneční hudbě nemůže přijít na jméno, používají neotravné rytmy i zvuky, mezi nimiž se prolínají melodie, i hlas Karla Hydea má svoji nezaměnitelnost. No a hodinu a půl všichni stejně čekají na Born Slippy, které ve finále dostanou a nemohou odejít nespokojeni.
Koncertních položek festivalu bylo podle pořadatelů kolem padesáti. Telegraficky už jen k některým z těch, které nevídáme každý den. Lenka Dusilová předvedla vynikající vystoupení s široce obsazeným Řeka Ansámblem obou producentů posledního alba Petra Ostrouchova a Aid Kida plus dalších hudebníků – a koncert to byl emočně i zvukově intenzivní. Poprvé se tu v rámci letošního ročníku ukázala jako velmi příjemná scéna Fontana Stage na Křižíkově fontáně. Podruhé to bylo v pátek při vystoupení Tata Bojs. I ti, kdo tuhle kapelu viděli už mnohokrát, se shodli, že se jednalo o výjimečný koncert, a to nejen zajímavým vizuálem z dílny Milana Caise, ale hlavně maximálním atakem ze strany kapely.
Objevy
Metronome Prague měl i několik zajímavých objevů. Tím zdánlivě nejnenápadnějším byla britská zpěvačka a písničkářka Emily Burns, kterou pořadatelé bohužel „uklidili“na dost skrytou Tree
Stage, jež měla bohužel dost nesnesitelné přeslechy s druhým hlavním pódiem Park Stage, kde to ve stejné době zrovna roztáčel Marpo se svým Troublegangem. Nicméně ani to nemohlo zamezit Emily a její výborné jednorázové kapele pod vedením kytaristy Jana Ponocného odehrát jeden z nejpříjemnějších, totiž nejnormálnějších, nejpřirozenějších setů letošního Metronomu.
Zájem si bezesporu zaslouží také Sunnbrella, kapela vedená Davidem Žbirkou, synem československé zpěvácké hvězdy. Na repertoáru de facto britské kapely (neboť Žbirka žije v Londýně) se určitě dá ještě pracovat, hlavně po producentské stránce, hudební směřování je ale sympatické, jakkoli můžou zjevné hlavní inspirace, totiž ostrovní indierock přelomu osmdesátých a devadesátých let, připadat „obstarožní“– jenomže hudební vývoj se točí v cyklech a právě tahle hudba se v posledních pár letech opět hraje jak v podání pamětnických kapel, tak jejich nových následovníků. Není důvod, aby se mezi ně nezařadili i Sunnbrella.
Pátý ročník Metronome Prague se povedl. Celkový počet diváků činil 22 tisíc, což bylo nejvíce za dobu jeho existence. Přitom nebylo potřeba se nikam prodírat, i fronty u cateringu byly snesitelné, toalety velmi kvalitní, bezkontaktní placení bezproblémové. Nezbývá než se těšit na příští červen, kdy ohlásili pořadatelé šestý ročník.