Na Islandu se všichni znají
LN Proč Island? Vážně má země s 350 000 obyvateli takový literární potenciál, aby utáhla hostování na literárním festivalu po celý měsíc?
Počtem obyvatel je sice Island takové menší Brno, ale zdá se, že islandská literatura i kultura mají hodně co nabídnout světu. Každý desátý Islanďan napsal knihu. To je v průměru nejvíc spisovatelů na světě.
LN Čím to?
Důvodů je asi víc, ale uvedu dva. Islanďané nemají svou identitu automaticky, musejí ji obnovovat a dokazovat okolí, že ani při tak malém počtu nejsou Dánové nebo Norové, ale Islanďané. Takže mají v tradici, že si váží jazyka jako jednoho z pilířů identity. A druhým důvodem je úžasně rozvinutý systém podpor a grantů. Existují takzvané umělecké výplaty, stipendia, které spisovatelům umožňují důstojně žít a psát. Ta literatura by jistě existovala i bez grantů a dotací, ale byla by skromnější a měla by menší schopnost oslovit čtenáře mimo ostrov. Současná islandská literatura je tak plnoformátová: nabízí poezii vyrůstající ze starých legend, romány a povídky evropského typu a silná je rovněž v detektivce, jak jsme u Skandinávců zvyklí.
LN Takže jste na nabídku, zda by islandští spisovatelé nepřijeli do Brna na literární festival, zaznamenali nadšenou reakci?
Ano, přijetí bylo víc než milé. Měli pocit, že skoro všichni islandští spisovatelé budou přes léto ve střední Evropě. Nadto má spolupráce s Islandem jednu velkou výhodu: všichni se tam znají. Podobně jako v Brně. Takže když jsme vloni pořádali v Reykjavíku seznamovací večírek za účasti českých a slovenských autorů, nebyl problém, aby zazpívala Markéta Irglová, protože klub, kde se to všechno odehrávalo, má přímo naproti svému reykjavickému domu. Stejné to bylo s pozváním Elizy Reidové, která není jen manželkou islandského prezidenta, ale také skvělou spisovatelkou: nejen že hned kývla, ale ještě nás pozvala na kávu do své rezidence, kde bylo všecko uvolněné, neformální, islandsky rodinné.
LN Co sleduje současná islandská literatura za témata, jaké řeší problémy?
Myslím, že ten hlavní proud se příliš neliší od pražské Letné nebo Berlína, i na Islandu jsou v kurzu literární komentáře současnosti. V islandských knihkupectvích ale najdeme víc příběhů s kulisami klimatických změn, řešení rodových otázek a sociálních nerovností. Všechno je to zdánlivě evropské, ale ty dlouhé bílé noci a věčná zima se do příběhů jistěže propisují. Pak jsou spisovatelé, kteří tvoří nadčasově a pokoušejí se hledat odpovědi vyprávěním tradičních příběhů; ani tady nenajdeme moc rozdílů oproti Japonsku, Sibiři nebo Ostravě, snad jen ty reálie. A konečně: Islanďané cítí potřebu propojovat se s vlastní minulostí. V takových textech se ozývají islandské legendy a báje, často ještě literárně nezpracované.
LN V češtině toho ovšem z islandské literatury moc není. Chystáte k letošnímu měsíci autorského čtení nějaké nové knižní překlady?
Už jsme začali. Vydali jsme román Dvojité sklo Halldóry Thoroddsenové v překladu Martiny Kašparové. Taková intimní sonda do života stále vitální osmdesátnice, která ztratila manžela a postupně ztrácí i další blízké, než se znovu zamiluje… A další tituly připravujeme. Věříme ale, že islandským Měsícem autorského čtení podnítíme i další nakladatele. Je to koneckonců naše práce, úkol festivalu; nepropagujeme knihy, ale literaturu, propojujeme autory se čtenáři. Jsme taková sofistikovaná literární seznamka.
Třicátého června startuje v Brně třiadvacátý Měsíc autorského čtení. Největší literární festival ve střední Evropě. První večer patří ukrajinské poezii, hlavním hostem je jednatřicet spisovatelek a spisovatelů z Islandu. „Mají v průměru nejvíc spisovatelů na světě,“říká Renata Obadálková z agentury Větrné mlýny, která akci organizuje.
LN Píší islandští spisovatelé vždycky v islandštině, nebo taky nějakým větším jazykem, třeba německy nebo anglicky?
Přestože jsou přirozeně bilingvní, píší islandsky. V mobilech a počítačích mají ale všichni angličtinu, nevyplatí se to překládat. Myslím, že je to cesta i pro jiné menší jazyky a kultury: Nelpět na jazyku tam, kde je pouze technickou pomůckou.
LN Kde všude letos MAČ bude?
Bude jenom v Česku a na Slovensku: Brno, Ostrava, Bratislava, Košice, Prešov. Kvůli covidu jsme přišli o partnera v Polsku a kvůli Putinovi o ukrajinský Lvov.
LN MAČ i Větrné mlýny měly vždy k Ukrajině blízko, Ukrajina na MAČ hostovala v roce 2015, vydali jste tisícistránkovou čítanku ukrajinské prózy. Chystáte nějaké ukrajinské subtéma pro letošní ročník?
S ukrajinskými přáteli jsem ve spojení. Letošní ročník Měsíce autorského čtení otevře deset současných ukrajinských básnířek. Přijedou do Brna a budou číst na Ukrajinské noci poezie, která proběhne 30. června.
LN Letošní ročník MAČ je už třiadvacátý. Pořád vás to baví, nebo trochu sázíte na setrvačnost?
Žádná tradice nepřežije bez inovací: ani islandská, ani česká. Snažíme se zlepšovat a dávat větší smysl tomu, co je naším hlavním cílem, tedy propagace literatury, a hledat spojení na lince čtenář–autor. Těch dvaadvacet let uteklo tak rychle, že ještě nemůže být o nějaké setrvačnosti řeč. Uvidíme, až bude padesátý šedesátý ročník, jestli se dostaví únava, pocit vyhoření. Zatím nic takového nehrozí.
LN Už víte, kdo bude hostovat napřesrok?
Jednatřicet spisovatelek a spisovatelů z Norska. Je to z Islandu kousek přes moře.
Autor je literární a výtvarný kritik.