Z partnera hrozbou

NATO na summitu mění strategii vůči Rusku

Poradí si NATO s agresí Ruska na Ukrajině? Je silné tak, že hranice jeho území zůstane pro Rusko posvátná? Ty otázky padaly už před summitem v Madridu. Ale také na Západě se ozývají i otázky jiné. Nevyprovokovalo samo NATO svým rozšiřováním Rusko k agresi? Už z toho je vidět, jak je Aliance politicky nafukována, ba démonizována.

NATO je od roku 1949 obranný pakt. Proto ani neuvažuje o vojenském zásahu na Ukrajině. Ale cosi se už změnilo. Zkuste si test. Kdy NATO provedlo první bojovou akci? Těžké, co. Nebylo to za berlínské ani za kubánské krize, ale 28. února 1994: americké stíhačky nad bezletovou zónou v Bosně sestřelily čtyři stroje Srbů. Tam začala klíčit představa, že NATO může být bojovník proti zlu kdekoliv. Ale tak tomu není. Úkolem NATO je hájit před útokem vlastní území. Proto přijalo před 70 lety zároveň Turecko i Řecko. Byť se v Turecku i Řecku vyskytly vojenské junty, mezi oběma státy je mír.

Teď je nejžhavější bod v Pobaltí. Ať už Putin zdůvodnil invazi na Ukrajinu jakkoliv (zastavit šíření NATO, bojovat proti „nacistům“či vrátit Rusku to, co mu patří), vše sedne na Litvu, Lotyšsko i Estonsko. Má-li se měnit strategická doktrína NATO, tak zde. Za studené války byla Moskva pro NATO nepřítel. Po roce 1989 strategický partner. Teď má být „přímým ohrožením bezpečnosti Evropy“. NATO by tím vlastně jen následovalo vývoj, který prodělala strategická doktrína Ruska. I pro ni byl Západ (NATO) před rokem 1989 nepřítel. Pak (i v doktríně z roku 2000, první po nástupu Putina) strategický partner. A doktrína z konce roku 2014 zařadila NATO mezi hlavní hrozby.

Tehdy to bylo téma jen pro specialisty, ale letošek ukázal, že Rusko to myslí smrtelně vážně. Že brutální vojenskou invazí reaguje na pouhou – byť politicky nešikovnou – úvahu, že by do Aliance vstoupil stát, kterému Moskva tu volbu upírá. Reakce na to je hlavním bodem jednání NATO v Madridu. Vše ostatní je od něj jen odvozeno.