Nepřátelé maďarského lidu
Po nedávném volebním vítězství Orbánova Fideszu je jasné, že změna kurzu v Maďarsku nenastane. Ani v kulturní oblasti
Za posledních deset let zemi opustilo téměř půl milionu Maďarů. Neodcházejí jenom intelektuálové nebo kvalifikovaní lidé, ale i obyčejní pracující. Většinou do Anglie a Německa, řekl mi Laszló Upor, dramaturg a překladatel, který také o emigraci přemýšlí stále víc. V době, kdy v zemi vládli komunisté, ho to nenapadlo.
Bývalý rektor budapešťské Univerzity divadelních a filmových umění (SZFE) přijel do Brna na 32. ročník Mezinárodního festivalu divadelních škol Encounter pořádaný po dvou online ročnících zase naživo. Na besedě Upor hovořil o transformační změně, kterou vláda univerzitu před dvěma lety zbavila pravomocí, de facto veškeré akademické svobody a nezávislosti. Kauza u nás projela médii, ale vzhledem k současné situaci stojí za to se k ní vrátit. V Polsku se vyměňují ředitelé a šéfové muzeí a galerií a zdá se, že také nejde o nic jiného než o to mít svobodný – tedy nezávislý a kritický svět umění – pod kontrolou. Berme to jako varování.
Hnízdo liberalismu
Tažení proti SZFE začalo přibližně před deseti lety. Byla oznámkována jako hnízdo liberalismu. Podle pravicových médií nebyla její úroveň dost umělecká, přestože na ní učili ti nejlepší lidé z divadla, filmu a médií. Nebyli dost patriotičtí a dost nezdůrazňovali křesťanské hodnoty, což jsou prý v Maďarsku časté argumenty. Byli označeni za agenty LGBTQ komunity, prostě liberální mafii, což média ráda používají, protože je to patřičně spektakulární. Na jaře 2020 proces vyvrcholil restrukturalizací, která definitivně ukončila existenci 155 let trvající nezávislé instituce.
Příslušné ministerstvo si pozvalo vedení školy, aby je informovalo, že budou transformováni do univerzity se statutem privátní nadace. Argumentovali tím, že univerzita a vyšší vzdělání vůbec jsou podfinancované a chybí infrastruktura. To sice byla pravda, ale řešit se to dalo navýšením rozpočtu, a ne změnou struktury. „Jak se to často s populistickými vládami děje, přicházejí s argumenty, které na povrchu vypadají dobře, ale když je rozkryjete, zjistíte, že jsou falešné,“vysvětluje Upor.
Argumenty, proč privatizace úrovni školy nepomůže a že je z podstaty nebezpečným krokem, ministerstvo nezajímaly. Tvrdilo, že transformace zachová univerzitě větší autonomii a vláda s ní už nebude mít nic společného. Ale byl to trik, nadaci ustavila právě vláda a zbavila ji veřejné kontroly.
„My jsme se připravili, seriózně analyzovali možné kandidáty, navrhli jsme jich osm. Na půdě univerzity jsme hlasovali a výsledek poslali na ministerstvo. Ale nedostali jsme žádnou odpověď. Jen cynické zkrácení doby, od kdy máme začít pracovat v nové struktuře. Za necelého půl roku,“dodává bývalý rektor školy.
Jak zničit univerzitu
Členy správní rady vybral ministerský předseda a funkce byla doživotní, bez ohledu na to, jestli volby v budoucnu rozhodnou jinak. Většinou šlo o lidi z nejužších politických kruhů kolem premiéra Viktora Orbána a jeho rodiny, včetně ministrů, a o vlastníky nebo ředitele velkých podniků v Maďarsku. Dva členové jsou z ropného průmyslu, ředitel strategie ropné a plynárenské skupiny MOL a druhý z Dunajské Stredy je členem vedení společnosti Slovnaft,
spadající pod MOL. „Jeden člověk je od filmu a dva z divadla, právě ti, co léta tvrdě atakovali univerzitu. Dostali právo přepsat univerzitní statut a přešla na ně základní senátní práva. Jejich jmenováním vláda otevřeně deklarovala, že chce univerzitu zničit.“
Následovaly události, jak by řekl Upor, spektakulární. Protesty, mediální smršť na podporu školy i proti ní a blokáda univerzity, kterou studenti hájili sedmdesát jedna dnů. Nakonec odstoupil celý profesorský sbor včetně velké většiny studentů. Ti, kdo odešli, nechtěli kolaborovat s novým vedením, které začalo najímat spoustu nových učitelů, umělce druhé kategorie, jeden dva byli známější filmoví nebo divadelní tvůrci. Nejdůležitější byla jejich loajalita, ne erudovanost nebo zkušenost se vzděláváním. Do čela správní rady byl dosazen Attila Vidnyánszky, současný ředitel maďarského Národního divadla.
Podpora přišla jen ze zahraničí. „V Maďarsku vládne strach, neexistuje solidarita. Když jsme opouštěli univerzitu, předpokládal jsem, že divadla, nakladatelství a další univerzity po nás skočí a využijí náš intelektuální potenciál, nebo pokud nás nepotřebují, nabídnou ze solidarity aspoň nějakou práci. Jenom tři lidi se mě zeptali, jak chceme přežít. Dva byli z Německa a Rakouska a třetí byl maďarský kněz, úžasný člověk, který už 40 let vede program pro chudé a neprivilegované lidi. Po celé zemi zakládá evangelistické kostely, mateřské školy, charitu. Má střední školu, ve které nám nabídl dvě místa, takže tam mám pár hodin výuky. Také on je nepřítel lidu.“
Když nemáte pravidelný příjem Model privatizace se teď zavedl téměř na všech maďarských univerzitách, kterých je na čtyřicet, kromě několika privátních. Většinou to byly veřejné školy, některé kontrolovala církev katolická, jiné reformní. Fungují s pomocí veřejných peněz, ale bez veřejné kontroly. Je to de facto korupce na státní úrovni.
V Budapešti jsou dvě instituce, které byly nápomocné, ale nemohly SZFE podporovat finančně. Jednou je Středoevropská univerzita, založená Georgem Sorosem, úhlavním nepřítelem současného režimu, vysvětluje Upor. Čtyři budovy, provázané a přestavěné v úžasný komplex, jsou ohromně velkorysou a všem, kdo chtějí získat vzdělání, dostupnou institucí. Poskytly prostory a studentům bydlení ve studentském hotelu de facto zadarmo, za deset eur měsíčně.
Druhou institucí je Kulturní centrum, které nabídlo učebny a divadelní prostor. „Nemáme tedy svou instituci, ale máme, kde učit. Studenti neplatí školné a učitelé nedostávají plat. Jedna německá pojišťovna pomáhá studentům v nouzi a dostali jsme také nějaké privátní peníze. Ale ve shánění financí nejsme moc dobří. Takhle to nepůjde moc dlouho, když nemáte pravidelný příjem, nemůžete se učení věnovat pět až osm hodin týdně,“dodává Upor.
Jakou tedy mají budoucnost? Upor si je jistý, že cesta zpátky neexistuje. Doufá ale, že dokážou vytvořit novou méně institucionalizovanou platformu, možná spíš než univerzitu centrum vzdělávání v oblasti divadelního umění. Instituci podle jeho mínění „nadnárodní“a co nejvíce nezávislou na vládě, kde nebude mezinárodní kontext výuky vedlejším produktem, ale jádrem vzdělávání. Podporu a zájem už vyjádřilo několik univerzit z Polska, Německa, Rakouska a Švýcarska.
Argumenty, proč privatizace úrovni školy nepomůže a že je z podstaty nebezpečným krokem, ministerstvo nezajímaly