Milena Jesenská: Živoucí oheň
Přívlastků získala během svého života i po smrti jako málokdo: bohémka, mondéna, intelektuálka, salonní komunistka, trockistka, renegátka. Významná novinářka a blízká přítelkyně Franze Kafky prošustrovala, na co přišla. A neuměla vařit.
a také ji velmi chválil, reagoval: Myslím často na Váš článek. Ti, kdo sňatek uzavírají ze zoufalství – co získávají? Vloží-li se osamělost do osamělosti, nevznikne z toho domov, nýbrž katorga. Jedna osamělost se zrcadlí v druhé, dokonce i v nejhlubší, nejtemnější noci. A položí-li se osamělost vedle jistoty, je to ještě mnohem horší.
Novinářské texty Mileny Jesenské zejména v éře kontaktů s Franzem Kafkou, tedy na přelomu 20. let, jsou velmi osobní. Sama jednou řekla: Všechny mé články jsou milostné dopisy. Milostné dopisy čtenářům, hlavně tomu jednomu. Pochopitelně, vždyť to pramenilo z její podstaty, psala, jako žila. Spontánně, s plným nasazením, bez ohledu na následky.
Vzlety a pády
Po rozvodu s Pollakem se vrátila do Prahy. Přivezla si kuriózního (jak jinak) přítele. Rakouského hraběte Schaffgotsche, přesvědčeného bolševika a nadšeného komunistu. Což byla ovšem jen epizodka, Praha slibovala tenkrát mnohem víc než urozený odpůrce šlechty. Milenu to všechno ohromně bavilo.
V Národních listech vedla rubriku Žena a domov, řídila edice Žena a Dětská četba. Dokonce ona, prototyp nehospodyně, vydala velmi úspěšné Mileniny recepty. V roce 1926 pak knížku svých fejetonů Cesta k jednoduchosti. Sblížila se s lidmi kolem Devětsilu a na parníku spolku Mánes se také potkala s avantgardním architektem Jaromírem Krejcarem. Hodili se k sobě výborně: chtěli být spolu, přivolali tedy taxík, aby je odvezl na hory, na Špičák.
O něco později, po svatbě, učinila Milena jiné zbrklé rozhodnutí. Už těhotná, vydala se zase do hor. Lyžovat. Zlomila si nohu, která se jí už nikdy nezahojila. Po komplikovaném porodu ji léčili dál, ale marně. Zůstalo nepohyblivé, chromé koleno a návyk na morfium. Polozhroucená, závislá, přešla z Národních listů, kde se zatím rozpadl okruh jejích spolupracovníků, do Lidových novin. Jejich čtenářům se však její texty zdály příliš extravagantní. Když napsala článek o narkomanii, protestovali do té míry, že musela redakci opustit. Začala psát do časopisu Žijeme, jehož vedoucím redaktorem měl být Karel Teige, ale pro příliš levicové smýšlení se jím nestal. Krátce to dělala Milena, ovšem i ona stála pro vydavatele moc vlevo.
Komunismus a morfium
Dcera Honza měla na ploché střeše luxusního bytu na Francouzské třídě svůj písek na hraní a svoji sprchu a měla svoji bonu, ale to nijak nevylučovalo Mileninu spolupráci s komunistickou stranou. Takový salonní komunismus. Netrval příliš dlouho, rodiče se rozvedli a Milena se s dcerou odstěhovala do mnohem prostšího prostředí, na Vinohrady k Olšanům. Do jednopokojového bytu ještě přibrala Evžena Klingera. Sousedky trnuly: matka se jmenuje Jesenská, otec Klinger, dítě Krejcarová... V oné době vyvrcholila nekritická komunistická orientace Mileny Jesenské. Byla přesvědčena, že to je správná cesta k řešení veškerých problémů lidstva, a ve svém stylu, tedy nadoraz, hodlala přispívat. Intenzivně spolupracovala s komunistickým obrázkovým týdeníkem Svět práce. Nicméně její charakteristický odpor k definitivním autoritám její zápal postupně ochladil.
Nakonec ze Světa práce odešla a zůstala bez prostředků. Žili s Evženem Klingerem
Zároveň se vzchopila do té míry, že podstoupila drastickou odvykací kúru v Bohnicích. Zvládla ji. Těsně před příchodem Hitlera. Už předtím pomáhala, opět s plným nasazením, německým a židovským běžencům. Pak stejně obětavě pomáhala českým. Její byt byl pořád plný lidí na útěku. A ona sama, jako vždy, měla pocit, že jí se přece nemůže nic stát. Po zatčení Ferdinanda Peroutky ještě pár týdnů vedla Přítomnost, pak odešla do ilegality. Psala úvodníky pro tajně tištěné a rozšiřované noviny V boj. Zapojila se do jejich kolportace. V srpnu 1939 vydala výzvu Českým ženám. Jestli si začnete s nějakým Němcem, vyloučí vás to automaticky z české společnosti.
Já jsem ten, který platí
Jedenáctého listopadu 1939 ji zatklo gestapo. Pak už to šlo podle obvyklého scénáře: výslechy v Pečkárně, soud v Drážďanech, koncentrační tábor Ravensbrück. Žilo se jí tam zle – a to nejen kvůli koncentráčnickým podmínkám. České spoluvězeňkyně, komunistky, se od ní nepřátelsky odvrátily, nesdílela jejich bezvýhradnou lásku ke Stalinovu Sovětskému svazu. Dokonce kacířsky řekla, že Stalin s Hitlerem mají nápadně mnoho společného.
Byla nemocná už od Drážďan a koncentrák její stav pochopitelně ještě zhoršoval. Vyhublá, zubožená kloubním revmatismem, paradontózou a bolestivou, kůži rozežírající vyrážkou dostala těžký zánět ledvin. Zemřela v Ravensbrücku 17. května 1944. Ještě jí nebylo osmačtyřicet.
Já jsem ten, který platí, řekla kdysi dávno o sobě. Kafka tato slova považoval za nadnesená, i když její odvahu jít až na konec sledoval s obdivným úžasem. Ona je živoucí oheň, jaký jsem ještě nikdy nespatřil, napsal svému příteli Maxu Brodovi. Rozpoznal všechno už tenkrát, i dalekou, tragickou budoucnost vzrušující a vzrušené Mileny Jesenské.
Vyšlo 19. 7. 2011 ve speciálním magazínu LN: 101 Pohnuté osudy
Redakčně upraveno a aktualizováno. Zítra v LN: Vlasta Chramostová