Ropná šoková terapie
jako Venezuela, Írán, Alžírsko, Nigérie či Indonésie podle něj měly utratit většinu svých ropných příjmů za průmyslové a spotřební zboží, investiční vybavení a zbraně, a to většinou na Západě. Problémem podle něj ale byly státy Perského zálivu jako Saúdská Arábie, jejichž populace byly příliš malé na to, aby samy absorbovaly nové bohatství.
Podle Shultze proto Západ měl nabídnout arabským investorům bezpečná a atraktivní odbytiště pro jejich petrodolary. Část z nich se mohla zaparkovat do speciálních investičních fondů, z nichž by se třeba pomáhalo rozvojovým neropným zemím. Arabští vývozci ropy ale nechtěli nést riziko přímých investic do rozvojových zemí. Chtěli své peníze umístit na speciální účty, garantované například zlatem, ne však už klesajícím americkým dolarem. Když ale v polovině 70. let panika z ropného šoku na Západě opadla, ukázalo se, že světový finanční systém otřes úspěšně absorboval a trh obrovské objemy petrodolarů přeměnil na dlouhodobé investice. Západ i ropní producenti našli vzájemně prospěšný modus vivendi. Jediný, kdo na tom tratil, byly chudé země, jež neměly světovému trhu co nabídnout a musely snášet vysoké ceny ropy, potravin i zboží.
Netrvalo ovšem dlouho a přišla další ropná krize v roce 1979, spojená s pádem dosavadního klíčového spojence USA v regionu, íránského šáha Rezá Pahlavího. Celosvětová produkce ropy klesla o 7 % a její následný nedostatek spojený s panickými nákupy zdvojnásobily během jednoho roku její cenu. Jak dodává Montgomery, i s tím si světová ekonomiky postupně poradila a poptávka po ropě se spolu s její cenou snížila díky kombinaci hospodářské recese, nahrazování ropy zemním plynem i přechodu na úspornější auta.
V roce 1990 zase Irák napadl Kuvajt a následné embargo OSN zvýšilo ceny ropy z 15 dolarů za barel v červenci na 42 dolarů v říjnu 1990. Tady pomohla Saúdská Arábie, když zvýšením těžby o více než 3 miliony barelů denně dorovnala chybějící irácký podíl. I nové tisíciletí zažilo několik cenových šoků, za nimiž stála zvýšená poptávka vyvolaná hospodářským růstem v Číně a Indii či neschopnost (nebo nevůle) OPEC rozšířit těžbu ropy kvůli dlouhodobému nedostatku investic. Dalšími faktory pak byly například válka v Iráku, arabské jaro či mezinárodní sankce proti Íránu v souvislosti s jeho jaderným programem.
Západ přestal rozhodovat o cenách ropy, přesto zůstal na jejím dovozu z politicky nestabilního regionu závislý, stále plýtval a málo se zaměřoval na alternativy a úspory. Ropné šoky, s nimiž se musel naučit žít, tak byly svým způsobem pozitivními lekcemi, užitečnými i během současného uhlovodíkového šoku.
Státy začaly hledat nové zdroje ropy a investovaly do průzkumu a těžby z do té doby dražších nalezišť jako Aljaška, Severní moře nebo později ropa z břidlic. Zaměřily se také na alternativní zdroje energie jako uhlí, zemní plyn či jádro. Již koncem 60. let Francie ambiciózně plánovala spustit do roku 1977 13 GW nových kapacit pro výrobu elektřiny, po ropné krizi to mělo být do roku 2000 již 150 GW. Přestože se Francii podařilo do roku 1999 uvést do provozu „jen“63 GW, i tak se podíl jaderné energie na výrobě elektřiny ve Francii zvýšil z osmi v roce 1973 na 75 procent v roce 1990.
Německo-ruské sblížení
Jak dodává historik Christian Marx, západoněmecký pokus byl méně úspěšný. Koncern BASF například v rámci reformy německého energetického mixu plánoval vybudovat vlastní jadernou elektrárnu, narazil ovšem na obavy veřejnosti a s tím související neochotu státu podpořit projekt, jenž byl v roce 1976 definitivně zastaven. Přesto se v letech 1980 až 1985 stala jaderná energie i v SRN důležitým zdrojem elektřiny. Nabízelo se i uhlí, ale to nedávalo velký ekonomický smysl, byť by to vládě pomohlo dočasně řešit sociální následky dlouhotrvající krize v těžebním průmyslu.
Částečné řešení přinesl SSSR, jenž se již od 60. let pokoušel ukousnout část světového energetického trhu. Paradoxně ale zároveň prožíval svoji energetickou krizi, neboť musel jednak uspokojit rostoucí domácí poptávku, ale i udržet objem exportu pro své komunistické spojence ve východní Evropě a také více vyvážet na Západ za světové a stále atraktivnější ceny. Jenže mu chyběly peníze na investice do těžby a produktovodů. Jedním z důvodů, proč se Moskva sbližovala se Západem, byla její snaha získat západní technologickou pomoc a úvěry k rozvoji ropného a nově i expandujícího plynárenského průmyslu. A nikdo nebyl ochotnější a movitější než Bonn, pro nějž byla dlouhodobá energetická diplomacie vítaným doplňkem Ostpolitik, tj. politickým sbližováním se s východním blokem, NDR a SSSR. I za cenu sporů s Washingtonem, jenž hleděl s nedůvěrou na rostoucí ropnou a zejména plynovou provázanost mezi Bonnem a Moskvou, jež nakonec přežila i studenou válku, ale zdá se, že již ne Vladimira Vladimiroviče.
Výhodou Německa bylo, že dopad ropného cenového šoku na jeho ekonomiku byl v důsledku zhodnocení měny mnohem menší než v ostatních průmyslových zemích. Jak dodává Gray, zatímco Američané odolávali díky svému domácímu ropnému průmyslu, západní Německo jako polštář využívalo své velké obchodní přebytky. Nakonec se ale i německý průmysl na vyšší ceny ropy adaptoval. Chemické společnosti se začaly orientovat na výrobky s vyšší přidanou hodnotou a zahájily rozsáhlé programy racionalizace a energetické účinnosti.
Západní státy také začaly více spolupracovat a koordinovat své aktivity (v roce 1974 byla založena Mezinárodní energetická agentura IEA s cílem zajistit bezpečné a udržitelné dodávky energie) a naučily se vytvářet nouzové zásoby a strategické rezervy. Jedním z úkolů v roce 1977 založeného amerického ministerstva energetiky bylo udržovat stabilní strategické zásoby ropy ve výši několika set milionů barelů.
Na Západě se také ve společnosti, politice i ekonomice prosadila nová paradigmata týkající se úspornosti a životního stylu. Populární se stala kniha britského ekonoma E. F. Schumachera Small Is Beautiful: A Study of Economics As If People Mattered (1973), vyzývající k malým, přiměřeným a na lidi orientovaným technologiím a odmítající převládající bigger is better. S určitým zpožděním se například v automobilovém průmyslu prosadila menší, úspornější auta. Zapadá sem i kniha Římského klubu Limity růstu (1972) s chmurnou vizí hospodářského a populačního růstu ve světě omezených zdrojů. Podle některých autorů, např. politologa Michaela Rosse, dokonce ropné embargo 1973 „zachránilo planetu“, protože donutilo vyspělý svět změnit energetické návyky a naučilo ho když ne řešit, pak alespoň si uvědomit environmentální rozměry lidské existence a její limity.
Ropné státy najednou získávaly mnohem více peněz, než mohly utratit, a finančníci po celém světě si lámali hlavu, jak petrodolary vracet zpět do světové ekonomiky
Zdá se, že rostoucí ropná a plynová provázanost mezi Německem a Ruskem, která nakonec přežila i studenou válku, nepřežije Vladimira Vladimiroviče
Armageddon přijde na podzim
A především naučilo šetřit a postupně, pomalu a bolestně snižovat celkovou spotřebu. Nejprve bylo třeba sáhnout k opatřením, jež si mnozí pamatovali z doby druhé světové války a s ní spojené nedostatkové ekonomiky. Stanovovaly se rychlostní limity, aby se snížila spotřeba, pohonné hmoty byly na příděl a o nedělích se někde nejezdilo vůbec. Krátily se pracovní týdny, v úřadech se povinně zhasínalo po určité hodině, či se dokonce omezovalo vysílání televizních stanic. Ve Francii byla v roce 1974 uzákoněna povinnost vytápět školy, úřady a komerční budovy na nejvýše 20 °C, později se tato teplota snížila ještě o jeden stupeň.
Šetřit ostatně radí i IEA v případě očekávaného podzimního plynového armageddonu. Spotřebitelé by měli urychlit výměnu plynových kotlů za tepelná čerpadla a snížit vytápění budov a bytů z 22 na 21 °C. Už to by mohlo podle IEA Evropě ušetřit 20 % spotřeby ruského plynu. Dále IEA radí zavést povinnost minimálního skladování plynu, v rámci krátkodobých opatření dát vysokými cenami elektřiny zranitelným spotřebitelům k dispozici až 200 miliard eur na zmírnění dopadů, urychlit investice do čistých a účinných technologií, maximalizovat výrobu ze zdrojů s nízkými emisemi, jako je jádro, a zavádět větrné a solární projekty nad plánovaný rámec. V globálním pohledu by podle IEA větrná a solární energie měla do roku 2050 dosáhnout 70 % celosvětové výroby elektřiny. Což by zhruba odpovídalo francouzskému postšokovému jadernému úspěchu.