Důvěra ve vědce
Pandemie covidu ukázala nový společenský jev – pochyby o důvěryhodnosti vědců. Je pravda, že si jejich výpovědi občas odporují, ale to je věda, diskuse, tříbení názorů. Ovšem vstoupilo to výrazně do medií a co si pak má běžný občas myslet? Komu věřit? A čemu?
Vědci jsou omylní jako každý z nás a na omyl se obvykle přijde. Někdy dost pozdě: třeba v aféře kolem Thalidomidu (obchodně Contergan), léku podávaného už od 50. let těhotným ženám v přesvědčení, že je neškodný. Nebyl; tisíce těžce postižených dětí se staly symbolem, mementem. Vědci nakonec přiznali fatální omyl, ale bohužel těm invalidům to nepomůže.
Za omyly bývá touha vyniknout, občas bohužel za každou cenu. Navíc dnes je věda nákladná, jde o peníze, o granty a šanci na ně má úspěšný badatel. Jak ho ale poznat? Dnes máme různá hodnocení, ale po pravdě, žádné není stoprocentně dokonalé.
V USA se před lety objevil mladý Iráčan Elias Alsabti, podle vlastních údajů magistr medicíny a také chirurgie. Jeho cílem byl doktorát medicíny na amerických školách. Mladík vypadal slibně, jako čtyřiadvacetiletý měl už 43 vědeckých prací v různých časopisech a byl členem jedenácti vědeckých společností.
Alsabtiho tehdejší školitel upozornil, že dva jeho články v různých časopisech jsou doslova stejné a hlavně – ze dvou třetin jsou přesnou kopií jeho textu
Vysoký počet jeho prací nebyl zprvu nápadný, až roku 1980 napsal prestižnímu časopisu Lancet americký badatel E. F. Woodward, jeho tehdejší školitel, že dva Alsabtiho články v různých časopisech jsou doslova stejné a hlavně – ze dvou třetin jsou přesnou kopií jeho, Woodwardovy přihlášky grantu. Vše se provalilo; Alsabti opisoval skutečně na veliko, někdy přidal fiktivní spoluautory a publikoval obvykle v méně běžných časopisech (také u nás v časopise Neoplasma), takže unikal pozornosti. Když se to provalilo, z USA zmizel. Plagiát se sice dnes dá moderní technikou odhalit, ale přesto, o kolika jsme slyšeli jen u nás v posledních letech?
Ve vědeckých časopisech je obvyklé recenzní řízení, kdy odborníci v oboru práci posuzují. Tady začíná problém. Dnes některé špičkové časopisy účtují nemalé částky za zveřejnění práce, což vysvětlují mimo jiné náklady na recenze, na vzestupu jsou proto „predátorské časopisy“, účtující mnohem méně, ovšem s pochybným recenzním řízením a s rychlým uveřejňováním. Přitom však vystupují jako běžné vědecké časopisy. Není to okrajový jev. Podle nedávné studie asi 8000 takových časopisů každoročně publikuje cca 420 000 prací, tedy pětinu celkové produkce světové vědy.
Nastává hledání, jak to řešit, protože mnohdy jsou publikované výsledky sporné, ne-li úplně špatné, ovšem i tyto časopisy jsou ve světových databázích. Nemůže se tady objevit nový Alsabti, který sice nekopíruje doslova, ale „přepisuje“cizí práce? To se zjišťuje hůř. V některých institucích může zdánlivá hojnost publikací umožnit autorům kariéru. Kromě toho, některé jejich výsledky, občas nespolehlivé a opsané z podobných zdrojů, mohou přejít populární formou do medií. Takže znovu – komu a čemu věřit?