Mezi Bukureští a Kyjevem
Na listopad 1989 můžeme zasněně vzpomínat, anebo prakticky prosazovat jeho odkaz
Sedmnáctý listopad je dnem tradičních rituálů. Politici pokládají květiny u památníku na Národní třídě, od dopoledne až do večera probíhá řada dalších akcí – demonstrací, koncertů, diskusí a podobně. Někdy je výročí poklidnější, jindy ho více ovlivní napjatá, zpravidla domácí situace. V posledních letech hlavně odpor vůči Andreji Babišovi, který v minulosti na Národní třídě pokládal věnce opravdu v brzkých ranních hodinách, aby se vyhnul vypískání. Letos dorazil docela pozdě, až okolo osmé, a kromě novinářů ho čekal i muž přestrojený za opici se svazkem banánů. Žádný incident se ale nekonal.
Letošní výročí bylo první postcovidové a zároveň ovlivněné atmosférou ruské invaze na Ukrajině i ekonomické a zejména energetické krize, kterou právě ruská agrese notně umocnila.
Opožděná revoluce
Sametová revoluce z listopadu 1989 by se dala označit i za revoluci opožděnou. „Poručíme větru, dešti, platí už jen v Bukurešti,“skandovalo se tehdy v Praze. Ve většině sovětských satelitů již změny pokročily mnohem dál. Berlínská zeď žuchla 9. listopadu. V Polsku se volby, byť polosvobodné, konaly už v červnu 1989 a drtivý úspěch hnutí Solidarita v těch částech komplikovaného volebního systému, kde se mohli její kandidáti ucházet o hlasy voličů, nakonec polskou opozici přivedl rovnou k vládě. Představitel Solidarity Tadeusz Mazowiecki se stal polským premiérem již koncem srpna 1989. A polský parlament 17. srpna 1989 odsoudil sovětskou invazi ze srpna 1968, kdežto zdejší policie nepříliš početnou pražskou demonstraci k onomu výročí bez větších potíží utlumila.
V Maďarsku, jež sovětskou invazi oficiálně odsoudilo dokonce už 16. srpna 1989, bylo tenkrát rovněž jasné, že se na jaře 1990 uskuteční plně svobodné parlamentní volby. A 26. listopadu 1989, tedy souběžně s naší velkou nedělní demonstrací na Letné, tam probíhalo referendum o přímé volbě prezidenta, kterou se podařilo odvrátit těsňoučkou většinkou jedné desetiny procenta hlasů. Povedlo se to maďarské liberální opozici, poněvadž za favorita případných přímých prezidentských voleb platil sice reformní a oblíbený, ale komunista Imre Pozsgay. A k lídrům maďarských liberálů tehdy patřil i jistý Viktor Orbán.
Orbánova postava naznačuje, že čas někdy dělá divy, či dokonce provádí s různými lidmi veletoče. Ostatně, kdo mohl v listopadu 1989 vědět, jak nakonec skončí tehdy mimořádně populární inženýr Miloš Zeman, který již tenkrát školil intelektuály z Občanského fóra, jak se dělá praktická politika neboli jak se komunikuje s davem. Namísto frází o svobodě a demokracii nasadil tvrdá čísla, podle nichž jsme se v řadě důležitých ukazatelů propadli dokonce až kamsi za Nepál. Zemanovy revoluční statistické hrátky se sice daly zhodnotit jako demagogické, ale poněvadž šly po krku končícímu komunistickému režimu, vyvolávaly všeobecný aplaus.
Že jejich autor jednou usedne na Pražském hradě, to možná předvídat šlo. Ovšem odhad, že jako v podstatě pravicový populista a sluha Kremlu, už asi vyžadoval mimořádné prognostické schopnosti, takové, jimiž nikdy nevládl ani první a zatím jediný přímo zvolený prezident České republiky.
V Rumunsku se začal komunismus hroutit až po Československu, v prosinci. V dobovém srovnání výjimečně krvavě. Nicméně hned v prosinci 1989 se u nás začaly pořádat humanitární sbírky a organizovaly se často dobrodružné výpravy vezoucí pomoc do země, jež neměla tolik štěstí jako my – zbavovala se horší verze komunistické totality, a nikoliv bez obětí na životech.
Dle dobové agenturní zprávy z 26. prosince 1989 dopravilo „letadlo Sboru národní bezpečnosti do Bukurešti humanitární pomoc Občanského fóra: šest tun zdravotnického materiálu, tunu přikrývek, tři tuny konzerv a jeden a půl tuny sušeného mléka. Do Rumunska odletěli zástupci KC OF a Nezávislého tiskového střediska Jaroslav Kořán, Jan Urban, Michael Žantovský, Jáchym Topol, Jan Brabec, Jaroslav Unger a Šimon Pánek.“Posledně zmíněný už u této činnosti trvale zůstal. Za svobodu se platí krví
K výročí lze přistoupit v zásadě dvojím způsobem. Buď pouze zasněně vzpomínat, s nebezpečím, že se vzpomínání promění v kýč. Anebo prakticky prosazovat odkaz připomínané události v aktuálním dobovém kontextu. Nyní tedy hlavně pomáhat Ukrajině zápolící s ruskou agresí. Ukrajina pro nás značí mnohé. Především ale důrazně varuje, že za svobodu se často platí krví a že nikdy není už jednou provždy daná.
Česká republika patří naštěstí mezi země, jež Ukrajincům pomáhají nejvíc – na státní úrovni i aktivitami občanské společnosti. Letošní výročí sametové revoluce lze proto asi nejlépe oslavit příspěvkem některé z českých organizací, jež vybírají prostředky na pomoc Ukrajině. V těchto dnech například běží sbírky na sanitky, generátory i systémy protivzdušné obrany. Vždyť věta, že se v Chersonské oblasti nebo u Bachmutu nyní bojuje i za Prahu, určitě není prázdnou frází.
Hned v prosinci ’89 se začaly pořádat humanitární sbírky a organizovaly se výpravy s pomocí do Rumunska, které nemělo tolik štěstí jako my