Čas symbolů
Snad není příliš opovážlivé popsat tři dny z času, v němž se naše pozornost rok co rok obrací k symbolům velkých dějin, z perspektivy dějin malých, tedy mých osobních. Už proto, že se necítím být plnohodnotným účastníkem onoho dějinného momentu 17. listopadu 1989, neboť ač Pražan v nejlepších letech, nebyl jsem tenkrát na Národní třídě, nýbrž v Kunštátu na Moravě. Takže mým největším zážitkem z onoho dne, o němž si každý pamatuje, co tenkrát dělal, byly až do večera, kdy jsem se ze Svobodné Evropy doslechl o zmlácených studentech na Národní, obří kamenné boty vytesané do skály v Rudce u Kunštátu, jediné, co zbylo z největší sochy TGM zničené za protektorátu. Vlastně taky symbol českých dějin.
Začnu svůj letošní výčet času symbolů v úterý. Na Mariánském náměstí v rezidenci primátora dostal Cenu Jaroslava Seiferta esejista a básník Josef Kroutvor, muž plachý a fyzicky nenápadný, zato svým přemýšlením a psaním vysoko vyčnívající nad nás ostatní. V děkovné řeči připomněl důležité poselství z let, v nichž se rodil moderní československý stát: hlavní vchod velkolepé budovy vede do prostor Městské knihovny, do rezidence se vchází vchodem postranním. Není to symbolické?
Ve středu odpoledne jsem seděl v kavárně kubistického domu U Černé Matky Boží s jedním z nejlepších znalců moderních evropských dějin britským historikem Timothym Gartonem Ashem a nakladatelem Alešem Ledererem. TGA před 33 lety skvěle vystihl podstatu dění, když řekl, že to, co trvalo v Polsku 10 let, v Maďarsku 10 měsíců, se v Československu stihlo za 10 dnů. Na první poslech důvod k pýše, ač fakticky důvod k sebereflexi: nespadly nám svoboda i demokracie do klína na rozdíl od jiných až příliš snadno? Založit a udržet Solidaritu nebo cinkat klíči, to je přece rozdíl! A také symbol, mimochodem.
TGA jen letmo zmínil jeden postřeh z knížky, kterou právě dokončil a kvůli které jsme se sešli: tenkrát v roce ’89 narazil člověk na oligarchu jen v historických pojednáních. Dnes oligarchové znovu hýbou politikou i dějinami. V Moskvě především, ale i v Praze byl jeden premiérem a teď kandiduje na prezidenta, v Kyjevě už jím jiný byl, v Římě další premiérem, ve Washingtonu prezidentem. Symboly, kam oko dohlédne.
Ve čtvrtek jsem se vypravil na Národní. Kdo by si chtěl ověřit oprávněnost tvrzení, že 17. listopad je určitě tím nejspontánnějším a nejoprávněnějším ze státních svátků, které máme v kalendáři, pak je tu na správném místě. Že prší a je lezavo, právě v tenhle den a právě tady nikomu nevadí.
Cestou domů mi hlavou prolétla otřepaná masarykovská věta, že státy se udržují idejemi, z nichž se zrodily. Zauvažoval jsem, která že idea to tenkrát před 33 lety byla, a nenapadlo mě nic než Havlovo zvolání, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Pokud jde o moje malé dějiny, v nich je tenhle symbol zásadní.