I kdyby přejel jeptišku
Osobní výběr ze světového tisku
Prorokování je těžká disciplína. Ale svůj půvab má sledovat proroky, ač se netrefí. Uděláte si aspoň obrázek. Navíc platí, že víc než akademická či profesní kvalifikace může rozhodovat to, čemu policejní rada Vacátko říkal „čuch“. Ale i tady pozor.
Skvělý „čuch“prokázal v létě 2016 filmový dokumentarista Michael Moore, často považovaný za provokatéra či šílence. V době, kdy ještě Amerika nebrala úplně vážně Donalda Trumpa a proroci říkali, že prezidentkou bude Hillary Clintonová, napsal Moore na svůj blog text Pět důvodů, proč vyhraje Trump. Od toho, že Trump se soustředí na oblasti bílé dělnické třídy, až po to, že hlasy pro něj mohou působit jako zvláštní černý humor (jako když v roce 1998 byl zvolen guvernérem Minnesoty zápasník a herec z béčkých filmů Jesse Ventura). Využil své znalosti filmaře, jenž často mluví s běžnými lidmi, zamyslel se, sepsal to – a trefil se přesně. V této rubrice jsme ho pak pasovali na proroka roku 2016.
Letošní volby do Kongresu takového vítěze nemají. Snad i proto, že atmosféra před nimi byla napjatější, jako by šlo skutečně o životy lidí i společnosti. I komentátor a komik Bill Maher ve své talk show v televizi HBO propadl alarmismu. „Demokracie je na smrtelné posteli,“říkal zcela vážně beze stop humoru. Fakta, politika, chování, nic z toho už nic neovlivní. Natolik lidé lpí na názorových bublinách. „I kdyby Trumpa natočili, jak z mostu shazuje mimino, stejně by vyhrál,“řekl do televizní kamery Bill Maher pár dnů před volbami.
Ale skutečné výsledky vyzněly jinak. A sice tak, že republikáni posílili méně, než se čekalo, a nejvíc u voličů uspěli ti z nich, kteří si od Trumpa udržují odstup. Kdepak, Maher žádný objevný „čuch“neprojevil, spíše sklon k hysterii. Ale neměl by za to být paušálně zatracován. Stává se to i větším kalibrům, ba přímo legendám žurnalistiky. ji v 18. století. Tehdy, za osvícenství, povýšila komedie z okrajového žánru na velký byznys. Baviči se začali profesionalizovat a to byl podle Wiltenburgové okamžik, který rozhodl, že vtipnost či bavičství jsou mužské vlastnosti.
Wiltenburgová to srovnává s pivovarnictvím. I to bylo ve středověku do značné míry ženská záležitost. Až když se z něj stal velký byznys, ocitlo se pivovarnictví v rukou mužů.
***
Západ sleduje protesty v Íránu iniciované ženami. V teokracii, kde moc vykonává mravnostní policie a milice Basídž, to není legrace. I zde je těžké být prorokem a zvažovat, co z toho vzejde. Ale zajímavější je pohled optikou západoevropských velkoměst, například Berlína. Nabízí ho Reinhard Mohr na libertariánském webu Osa dobra (Achgut.com) v článku Šátkový paradox.
Autor si nehraje na proroka ani znalce islámu či poměrů v muslimské komunitě Berlína. Jen líčí, co vidí a co ho napadá. Zatímco v Íránu desetitisíce žen odhazují šátky, muslimský život v přistěhovaleckých čtvrtích Berlína pokračuje navyklým způsobem. Nespatříte projev solidarity s rebelkami či sestrami ve víře z Íránu. Mohr to shrnuje: „Jako by nebyla žádná vnitřní souvislost mezi ženami, jež chodí zahalené po berlínské čtvrti Neukölln, a ženami v Teheránu, které se odvažují chodit po ulici bez šátku.“
Jak už bylo řečeno, autor jen pozoruje. Třeba skupinu muslimek v metru – mají šátky, kašlou na předepsané respirátory a baví se dokonalou němčinou o zkouškách na univerzitě. A Mohr si pro sebe říká: „Nebyla mezi nimi právnička, která za pár let prosadí právo na hidžáb v soudní síni? Nebo učitelka, která bude žákům přednášet o evropském osvícenství a přitom bude mít na hlavě stejný šátek, jaký by jí v Íránu vnutili lidé ajatolláha Chameneího?“