Měl, co si zasloužil
Proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem, od jehož zahájení uplyne zítra přesně 70 let, dodnes fascinuje svou absurditou – souzen byl bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, muž č. 2 represivního režimu, jejž pomáhal sám budovat – i brutalitou. Ze 14 obviněných jich bylo k smrti odsouzeno a popraveno jedenáct. Od 90. let dominuje historiografii tohoto tématu historik Karel Kaplan, jehož autoritativní Zpráva o zavraždění generálního tajemníka (1992) vyšla nově i tento rok pod názvem Mám, co jsem si zasloužil: zpráva o zavraždění Rudolfa Slánského a spol. (2022). Dá se tedy vnést do případu nějaké nové světlo? Jak dodává historik Ondřej Vojtěchovský, možná stačí „jen“si staré prameny přečíst novýma očima a přidat k nim to, co nového zatím zjistili kolegové v jiných zemích bývalého východního bloku, včetně SSSR.
Jednou z klíčových otázek stále zůstává, jak a proč byl do čela spiknutí vybrán právě Slánský. Obecně se soudí, že si jej vybrala Moskva a Slánského rivalové jako ministr obrany Alexej Čepička či ministr informací Václav Kopecký mu pod šibenici „jen“dopomohli. Možnou novou interpretaci nabídl na semináři Ústavu pro soudobé dějiny 5. října 2022 v souvislosti se svojí chystanou knihou badatelský tým Kateřiny Čapkové, Chada Bryanta a Diany Dumitruové. Podle nich byli Čepička s Kopeckým naopak přímými hybateli a strůjci Slánského pádu a jejich volbu pak už Stalin jen schválil.
Předehra
Cesta na pankráckou šibenici začala na konci 40. let, kdy se Stalin rozhodl utužit kontrolu nad východním blokem. První obětí této disciplinace se stal jugoslávský vůdce Josip Broz-Tito, jenž se ale i s ohledem na své předchozí ideologické a geopolitické neshody s vůdcem Kremlu odmítl podvolit. Mávnutím stalinského proutku se v červnu 1948 z kdysi vzorové socialistické Jugoslávie stalo hnízdo zrádců a špionů. Protijugoslávská kampaň se odrazila i v první vlně politických vykonstruovaných vnitrostranických procesů v Bulharsku a Maďarsku, kdy na popravišti skončili „jugoslávští agenti“, generální tajemník Bulharské komunistické strany Trajčo Kostov a maďarský ministr vnitra László Rajk.
Stalin ovšem přímo neukazoval na konkrétní osoby, spíše si vyhledávání a odsouzení špionů a zrádců objednával. Na místních „králích“pak bylo, koho kremelskému „drakovi“předhodí. Z povahy vykonstruovaných procesů založených na správně interpretované směsici lží a dílčích skutečností a mučením vynuceném přiznání vyplývalo, že viníkem se mohl stát kdokoli. Nikdo si nemohl být jistý. Polští a maďarští stalinisté jako Boleslaw Bierut či Mátyás Rákosi rychle pochopili, že čím dříve a horlivěji žádost Moskvy splní, tím spíš se nevyhnutelné čistky neobrátí proti nim. Navíc si uvědomili, že se jim nabízí jedinečná příležitost se s požehnáním Moskvy zbavit svých mocenských rivalů: v polském případě to byl „nacionalista“Wladyslaw Gomulka (jenž byl v roce 1951 zatčen, ale k soudu již nedošlo), v Maďarsku to ovšem odnesl svým životem právě Rajk.
V Československu byla tato dynamika jiná. Po skončení procesu s Rajkem v prosinci 1949 se pozornost Budapešti i Moskvy obrátila na Československo. Především Rákosi aktivně vybízel československé soudruhy, aby začali ve svých řadách pátrat po zrádcích. Dokonce jim nabídl dlouhý seznam potenciálních podezřelých, jenž vzešel z maďarského vyšetřování. Praha se ale bránila. Až do poloviny 1950 předseda KSČ a zároveň prezident Československa Klement Gottwald odmítal čistky spustit s tím, že tohle „u nás netrpíme“. Potom se KSČ pokusila Moskvě předhodit slovenské „buržoazní nacionalisty“v čele s Gustávem Husákem a Vlado Clementisem. Teprve na konci roku 1950 se situace začala měnit.
Proč? Souviselo to se stále aktuálnějším bojem o to, kdo převezme stranu po stále nemocnějším Gottwaldovi. Logicky se nástupcem měl stát Rudolf Slánský, byl tu ale zasloužilý Antonín Zápotocký a sňatkem s Gottwaldovou dcerou si výhodnou pozici připravil i dravý a ambiciózní Čepička, k němuž se připojil neméně vlivný a bezskurpulózní Kopecký. A Slánský v čele strany vzhledem k starým osobním animozitám pro oba výše zmíněné nevěstil nic dobrého. Diadochové bedlivě sledovali nejen každou zmínku o Gottwaldově zdraví, ale i sebe navzájem. Slánským vedený stranický aparát se střetával na poli stalinistické kulturní politiky s Kopeckého ministerstvem. Klíčovým bojištěm ale byly bezpečnostní složky – kdo ovládal je, měl v rukou reálnou moc ve straně, a tím i v celé zemi.
Smyčka se stahuje
Útok na Slánského zahájili čepičkovci nepřímo: zatčením mocného regionálního stranického šéfa Otty Šlinga v říjnu 1950. O Šlingovi se spekulovalo, že pod Slánského ochranou míří do stranického centra v Praze. Slánský si byl závažnosti útoku vědom a snažil se na konci roku 1950 čistky utnout s tím, že Šlinga obětoval a snažil se jej označit za onu Moskvou požadovanou hlavu spiknutí. Čepičkova skupina ale v útoku pokračovala. Z již probíhajících výslechů zatčených funkcionářů, kteří byli „směrováni“proti Slánskému, získali na jaře a létě 1951 informace o Slánského údajné zrádcovské činnosti, jeho funkcionářských chybách a pochybných kontaktech. Tyto informace nechali v nejvyšších patrech stranické politiky kolovat, a hlavně se je snažili dostat ke Gottwaldovi a také pracovníkům sovětské ambasády. S nimi Čepička, Kopecký a jeho syn Ivan absolvovali řadu setkání, na nichž nešetřili soudružskými upozorněními na Slánského, okořeněnými navíc antisemitskými invektivami.
Slánský nebyl ve výhodné pozici. Jak připomněl historik Kevin McDermott, limitoval jej jeho židovský původ, čehož si byl Slánský sám vědom a úzkostlivě se i podle vlastních slov snažil vyvarovat „podezřelé“spolupráce s jinými komunisty židovského původu. Navíc byl pro své údajné autoritářství ve svém stranickém aparátu relativně neoblíben. Historik
Jan Chadima ve své čerstvé biografii Rudolf Slánský (2022) vysvětluje, že to vyplývalo z toho, že KSČ byla v podstatě složitou a rozsáhlou firmou. Její vize, plány a cíle nešly prosadit bez generálního ředitele – tajemníka, jenž plánuje, nařizuje, sesazuje i povyšuje, kontroluje a nesplnění úkolu trestá. Slánský se podle McDermotta ocitl v pozici „ideálního obětního beránka socioekonomických potíží režimu“. Gottwald v rámci vlastního pudu sebezáchovy nemohl o nových zjištěních neinformovat Stalina, ten ovšem ještě v červenci 1951 obvinění z Prahy odmítl jako nedostatečně podložená, nicméně uznal, že se Slánský „dopustil řady chyb“. Po dohodě s Moskvou tak ke svým padesátinám dostal Slánský vpravdě soudružský dárek – sesazení z čela strany. V podmínkách paranoie a špionomanie to navíc byl pro celou stranu jasný signál, kdo by tou skutečnou hlavou stále ještě neuzavřeného vyšetřování vnitrostranického spiknutí mohl být.
Slánský se z všemocného aktéra proměnil v bezmocného pasivního herce stalinského divadelním procesu, jehož dynamiku určovaly stejně tak stanovy politické strany jako dogmata náboženské sekty i nepsané zákony kriminálního gangu. Procesy sloužily k disciplinaci a mobilizaci členů strany, viníci se měli skrze plné doznání viny a sebekritiku stát lepšími bolševiky a zvýšit svoji bdělost a ostražitost vůči nepřátelům strany. Podle potřeby konstruovaná obvinění sloužila také k propagandě a umožňovala režimu předhazovat nespokojeným masám obětní beránky svých neúspěchů.
Cesta pod šibenici
Slánskému (stejně jako jiným podobně postiženým komunistům) ale chvíli trvalo, než roli, již jim režiséři případu s předem napsanými obviněními, výpověďmi i tresty přidělili, přijal a naučil se ji. Po fyzickém i psychickém mučení se nakonec přiznal k vedení fiktivního protistátního spikleneckého centra, složeného ze 14 významných stranických a státních představitelů, nově nyní vlastizrádců, špionů a sabotérů. Kromě Slánského byli ve dnech od 20. do 27. listopadu 1952 souzeni, odsouzeni a ráno 3. prosince popraveni vedoucí mezinárodního oddělení sekretariátu ÚV KSČ Bedřich Geminder, ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis, redaktor Rudého práva André Simone, vedoucí národohospodářského odboru kanceláře prezidenta republiky Ludvík Frejka, zástupce generálního tajemníka KSČ Josef Frank, náměstek ministra zahraničního obchodu Rudolf Margolius, náměstek ministra financí Otto Fischl, krajský tajemník KSČ v Brně Otto Šling, náměstek ministra národní bezpečnosti Karel Šváb a náměstek ministra obrany Bedřich Reicin. S doživotím „vyvázli“náměstek ministra zahraničních věcí pro věci kádrové Artur London, náměstek ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů, náměstek ministra zahraničního obchodu Evžen Löbl.
Také v analýze reakcí veřejnosti dospěli historici k novým a nepříliš lichotivým závěrům. Během procesu obdrželo ÚV KSČ a státní soud 8520 rezolucí a telegramů, v nichž jednotlivci či celé pracovní kolektivy stereotypně, oficiálně a veřejně vyjadřovali podle shora nařízeného mustru své rozhořčení nad zločiny Slánského bandy a žádali nejpřísnější potrestání darebáků a imperialistických agentů. V tajných interních zprávách o náladách občanů však zněly i jiné hlasy. Zvláště staří komunisté si odmítali připustit, že by dlouholetý Gottwaldův spolubojovník spáchal to, k čemu se přiznával; viděli v něm spíše hromosvod chyb, které spáchali jiní. Jiní zase proces považovali za dobře zinscenovanou komedii a frašku. Další typ reakcí měl otevřeně antisemitský, stereotypizující charakter, ventilující prostřednictvím tvrdě antisemitských tropů i nevraživost těch dole vůči těm nahoře: „My tvrdě pracujeme na ty židovské svině“, které se jako Slánský vždycky jen „vyhýbaly poctivé práci“.
Propagandistická kampaň tu padla na úrodnou půdu ve společnosti trvale přítomného latentního antisemitismu. Jeho vzedmutím ale byli znepokojeni i nejvyšší představitelé KSČ včetně Gottwalda a spěchali masám marxleninsky vysvětlit rozdíl antisemitismem odsouzeníhodným, rasistickým, a antisemitismem „správným“, tj. antisionismem. Ještě znepokojivější byly ale pro KSČ hlasy, které místo Slánského kritizovaly stávající vedoucí představitele za to, že byli nedostatečně ostražití. Vždyť jak jinak by mohl zrádce Slánský tak dlouho ve své funkci působit? To už nešlo o interní vnitrostranický souboj, po němž se poražený předhodí davům. Proces ztrácel svou očistnou roli, ale odhaloval spíše celkovou neschopnost vedení KSČ. Tyto znepokojivé hlasy především z dělnických, tedy apriorně prokomunistických, pozic se pak po Stalinově a Gottwaldově smrti a měnové reformě zhmotnily do otevřeného protestu proti straně během plzeňských nepokojů v červnu 1953.
působí neuvěřitelně. Slánský se jako robot zcela bez emocí a naučeně přiznává k všemožným zločinům včetně toho, že může za smrt Jana Švermy za války, protože mu podstrčil malé boty! Však také celý tento proces bylo jedno velké neuvěřitelné divadlo.
Během procesu obdrželo ÚV KSČ a soud 8520 rezolucí, v nichž jednotlivci či pracovní kolektivy vyjadřovali rozhořčení nad zločiny Slánského spiklenecké bandy
Sovětské vzory
Ve svém textu pro letošní třetí číslo časopisu Paměť a dějiny jsem se snažil poukázat, že pražský proces je třeba vnímat i v kontextu poválečného vnitropolitického dění v SSSR. Stalin začal ihned po válce utužovat svůj režim s pomocí velkoruského nacionalismu s výrazně protizápadním podtextem, živeným antisemitismem „zdola“, jemuž se dařilo zvláště v armádě. Nemálo frontoviků bylo totiž přesvědčeno, že Židé se místo boje ukrývali v zázemí, rezonovaly i frustrace z tíživých sociálních podmínek, které se někde přetavily i do pogromistických incidentů. V propagandě populární kosmopolité neznamenali pouze Židé, ale i lidé bez kořenů či ti, kdo se zajímali o vše cizí a zahraniční. A Stalin již od poloviny roku 1948 těžce snášel neskrývané sympatie sovětských Židů vůči Izraeli a viděl v nich bezpečnostní hrozbu pro SSSR. Odpor samotného Izraele stát se prosovětským satelitem zase hatil jeho geopolitické plány a v roce 1953 s Izraelem Moskva přerušila diplomatické vztahy.
Konečně jen několik měsíců před procesem se Slánským skončil v Moskvě podobně brutální proces proti Židovskému antifašistickému výboru, jenž mimo jiné sháněl během války na Západě finanční prostředky pro sovětské válečné úsilí. S pražským procesem jej spojovalo nejen antisemitské zaměření a fyzické i psychické mučení obviněných, ale i dlouho odkládané soudní řízení (k prvním zatčením zde došlo již v roce 1948) či podobně vysoký počet popravených (třináct) včetně i ve světě známých básníků Icika Fefera či Leiba Kvitka nebo diplomata Solomona Lozovského. Byly tu ale i rozdíly – neveřejný proces bez obhájců začal v květnu 1952 přímo v moskevském sídle bezpečnosti Lubjance. Někteří obvinění ale navíc na rozdíl od perfektně secvičeného pražského divadla začali své výpovědi odvolávat a zpochybňovat. Zakolísal i hlavní soudce, jenž chtěl případ vyšetřovatelům vrátit k došetření. Nakonec ale v červenci 1952 požadovaný verdikt vynesl a v srpnu 1952 bylo jedenáct mužů a dvě ženy popraveno a nikdo, včetně jejich příbuzných, dlouho nevěděl, co se s nimi stalo.