Každému se tu děje jen to nejhorší
Mladá česká prozaička a japanoložka Anna Cima po úspěchu debutu přichází s dalším „japonským“románem. Tentokrát je, jak už napovídá název Vzpomínky na úhoře, tématem vymírání jistých živočišných druhů, ale taky náhlé mizení lidí, po nichž ostatní musí pátrat.
Včeském prostředí se čas od času žehrá na to, že zdejší literatura postrádá velký román, jaký jsou schopné přinést jiné literatury – většinou ty větší. Bývá to zdůvodňováno tím, že zde nejsou dobré podmínky, že spisovatelé nemají dost peněz, a tedy klidu na to, aby něco takového sestrojili, napsali a potom patřičně dobrousili. Protože nejen autorky, ale i autoři tu postrádají dostatečný příjem a vlastní pracovnu. Letos už nicméně vyšel objemný román Kateřiny Tučkové Bílá voda, nyní se objevil román Václava Kahudy s názvem Prám a mezi nimi se prosmýkly Vzpomínky na úhoře Anny Cimy.
Samozřejmě je otázka, zda to brát jako důkaz faktu, že se situace začíná lepšit, či zda jde jen o výjimky potvrzující pravidlo, o díla, která vznikala mimo většinový systém nebo jemu navzdory. A pak je též otázka, zda se jedná o romány velké, nebo pouze o romány dlouhé. Známe to ze života: ne každý muž silný v pase je silák, spíše tomu bývá právě naopak.
Navíc přítomnost rozsáhlých románů pokaždé bolestivě odkryje další oblast, která je dlouhodobě podhodnocena. Což je literární kritika – nebo spíše, zůstaňme nohama na zemi, recenzování knih. Modelové nakládání s takovými „románovými“macky má tři eventuality. Buďto ho přeceníme, jelikož jsme ho ještě nečetli, nedočetli nebo se nám vůbec číst nechce. V tom případě mu nejlépe rovnou dáme nějakou literární cenu a je od něj klid. Nebo ho přeceníme, jelikož jsme dojati tím, že jsme ho skutečně přečetli, a tak velkou námahu přece nemůžeme nechat ležet ladem, protože podobně statečných příliš nebude. Je třeba ukázat, že já jsem výjimečný tím, že vyzdvihuju tuto výjimečnou knihu, kterou jsem výjimečně dočetl. A do třetice: dělat, že tento románový špalek neexistuje a spoléhat se na to, že ostatní – dalších pět recenzentů? – z kapacitních důvodů udělají totéž, takže se uzavře jakýsi tichý kartel mlčení. Knížek, na něž se neobjeví žádná recenze, je poměrně dost. I proto, že literární recenzent rozhodně není profese budoucnosti.
Ohrožená existence
Pokud tak v románu Anny Cimy čteme o tom, že je ohrožena existence úhoře japonského, pak na vyhynutí je asi zralý i recenzent český. A nevyřeší to ani žádné debaty o krizi české kritiky. Jen si představme, že recenzent přijde domů a řekne nadšeně: „Mámo, zejtra bude ta diskuse o literární kritice, potom se všechno zlepší a my si koupíme nový fáro a pojedeme do Chorvatska konečně bez paštik…“
Zdá se totiž, že tu vymírá to, co zkrátka vyhynout má, jelikož to nikdo nepotřebuje – totiž recenzent, u nějž není nikdy jisté, co o té které knížce napíše. Řeči o absenci kvalitní kritiky bývají pouze zástěrkou, jež fakticky říká, že chybí více prostoru, kde by někdo tituly dotyčných více a déle vychvaloval. Současný recenzent totiž nejčastěji žije s dojmem, že je snad jediným troubou, který knihu přečetl a který o ní taky napsal, za což je po zásluze odměněn výčitkami od spisovatele či jeho nakladatele. Nu, kdo by si takovou výsostnou pozici nechal ujít?
Recenzent je totiž zralý na vyhynutí proto, že celá literatura se v rámci společnosti cítí ohrožena, a tak chce být vynášena do nebe, aby byla víc vidět. Je tak jistě jen „shodou náhod“ten fakt, že vám nikdy žádný nakladatel nevynadá za to, co jste napsali o knize z jiného nakladatelství – respektive, ano, vynadá, pokud ji vychválíte na úkor koní z jeho stáje.
Proto působí velmi hojivě případy, kdy literáti žijí mimo onen frustracemi a sebestředností přeplněný český rybníček a zasahují do něj výhradně knihami, nikoli nenaplněnými ambicemi a zoufalými provoláními. Mezi ně patří z těch mladších Matěj Hořava či právě Anna Cima (* 1991), japanoložka usazená v Japonsku, které po úspěchu rozsáhlé prvotiny Probudím se na Šibuji (2018) nyní vydalo nakladatelství Paseka druhý román, jenž je ještě dvakrát delší.
Pomalé starty
Zatímco Jana z Probudím se na Šibuji byla jaksi rozdvojena tím, že byla Češka, ale toužila proniknout do japonské kultury a v Japonsku žít, Sára ze Vzpomínek na úhoře je o krok dál, i když rozpolcená je stejně: jeden rodič je z Česka, druhý z Japonska, a to věru není výhra, neboť se stává pingpongovým míčkem mezi dvěma prostředími, mezi rodiči, kteří se později právě v důsledku odcizenosti rozvedou. Sára je tak cizinkou v domovech obou rodičů, navíc v jejich nových životech vlastně přebývá.
O krok dál se nyní jeví být taky popis japonského prostředí. Anna Cima je v něm daleko suverénnější, i když jistě by se i tady našlo několik momentů, kdy nápadné zdůrazňování konkrétních detailů svědčí o opaku. A pokud Probudím se na Šibuji vzbudilo dojem, že román je letadlem, jež se musí v počátečních kapitolách teprve rozjet, nabrat rychlost, než se vznese, potom podobné to je v novince. Jana totiž působila v úvodu Probudím se na Šibuji jako běžná dívka současnosti, upovídaná treperenda, co by toho chtěla, včetně napsání románu, ovšem nemá o čem psát. To se pak změní.
Vzpomínky na úhoře mají též pomalý rozjezd, jelikož autorka plete románový cop z osudů tří ženských postav. A zprvu to rovněž vypadá, že půjde o jakousi nápodobu klasického románu Písečná žena (1962) Kóba Abeho o náhle zmizelém člověku. Akorát že Sára je ichtyoložka a zmizelý muž novinář, zatímco v Písečné ženě jde o entomologa, po němž nikdo nepátrá. Přičemž Sára již úhoře japonského pouze zachraňuje, před šedesáti lety se ještě druhy hmyzu objevovaly.
I když v Písečné ženě čteme taky tuto teorii: „Když se dospělý člověk dneska dokáže nadchnout pro takovou zbytečnost, jako je entomologie, je to přece už důkaz jistého duševního úpadku. Také u dětí, které projevují mimořádný zájem o sbírání hmyzu, lze prý důvodně předpokládat oidipovský komplex. Takové děti jako kompenzaci nesplněných tužeb rády a pilně vpichují špendlíky do mrtvolek hmyzu, u nichž se naprosto nemusí obávat útěku. A jestliže někoho tyto sklony nepřejdou ani v dospělém věku, je to naprosto zřejmý příznak, že se choroba zahnízdila.“
Anna Cima si počíná sebevědomě, necítíme váhání ani handicap v důsledku absence každodenního setkávání s českým prostředím a mluvenou češtinou. Pouze občas se ve větě mihne typický výraz či spojení, jež upozorní, že to, čím se vypráví, a to, o čem se vypráví, je od sebe kulturně vzdálené.
V první polovině románu se zdá, že půjde o typický příběh o dnešních mladých lidech – a o těch japonských, jak to známe z tamních literárních děl, tuplem. Jde tak o jedince tiché, sympatické, toužící po přátelství a lásce, avšak osamělé či osaměle se cítící a zodpovědné, potlačující své instinkty: „Já vůbec nechápu… proč by někdo chtěl porodit dítě do tohohle světa. Jen se podívej, jak hrozný je to místo. Každýmu se děje jen to nejhorší.“
Dalším aspektem je, že se ale vlastně nic pořádného neděje, aby tak patřičně vyzněla prázdnota moderních životů. Jenže pak většinou autor pozbyde odvahy či v něm zkrátka vyroste dojem, že román potřebuje přídavný motor, a tak přijde zápletka.
Exotické ozvláštnění
Což není úplně případ Vzpomínek na úhoře, to bychom jim křivdili. Nicméně v určitou chvíli dochází k akceleraci děje – akvária jsou roztřískána a postavy se vydají na cestu – a jako by se změnil též žánr. Jako bychom najednou byli uprostřed krimi příběhu a těšíme se, že teď už to opravdu začne a že to bude třeba něco jako jihokorejský snímek Pečeť vraha.
Vždyť na detektivce přece není nic špatného. Jenže sedm set stránek je na krimi příběh přece jen moc, proto se žánry nejen střídají, ale snaží se i prolnout. A tak do pátrání, které táhne román v druhé půlce, přichází ještě návštěva fantaskního „mezisvěta“s postavou, jež má opičí hlavu, tygří tělo a hadí ocas, aby se tak vše pospojovalo a dalo to smysl. Vracíme se též do historie a podstatnou roli má ekologie.
Těžko říct, zda román končí happy endem. Dochází k rozřešení a ke zklidnění, postavy se vracejí domů. Rozhodně se však nedostavuje ono zklamání nutně přicházející po dočtení každého krimi příběhu, o němž mluví Karel Čapek v pojednání o detektivkách. Protože Vzpomínky na úhoře detektivkou nejsou. Případ ztraceného novináře tu slouží podobně jako v Probudím se na Šibuji postava záhadného spisovatele. Jde tedy stejně tak o napětí jako o tajemnou atmosféru.
Člověk nemusí být staromilec, jenž je v zajetí nacionálního vnímání kultury, aby mu nad stránkami Vzpomínek na úhoře bylo Anny Cimy líto. I tady sledujeme ono rozdvojení, jak bylo již naznačeno – musí psát česky, ale chce psát o Japonsku, kde taky chce žít. Jistě by tak raději psala rovnou japonsky. Nebo je výhodou stávající stav? Nemusí jít do přímé konfrontace s řadou japonských literátů, možná by ani se svými romány v tamním prostředí neuspěla – a v Česku působí dostatečně exoticky.
Nedílnou součástí české literatury je přece exilová větev a dnes je česká diaspora kdekoli na světě čím dál normálnější, přirozenější. Když však budeme upřímní, těžko si ale představit, že by tyto texty byly jádrem naší literatury. Již jen proto, že být někde jinde nutně znamená zmražení svého stavu češtiny – v tom lepším případě, tento stav se taky může zhoršovat. Taková literatura bude asi vždy spíše stát na okraji. Ne že by ji tam někdo chtěl odsouvat, doputuje tam sama, přirozeně, logicky.
Jistě, nejde pouze o českou literaturu. Můžeme namátkou jmenovat slavného Milence Marguerite Durasové či román Davida Mitchella Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta, jenž se odehrává v Japonsku na přelomu 18. a 19. století. Ovšem i v těchto případech jde spíš o exotické ozvláštnění či občerstvení než o středový kůl, na němž stojí francouzská či britská literatura. Navíc my nemáme koloniální minulost.
Uvnitř a zvenku
Jak budou romány Anny Cimy asi vnímány za padesát sto let? Bude už normální, že česky zde budou psát nejrůznější potomci uprchlíků a přistěhovalců, a zároveň bude česká literatura rovněž plná příběhů ze všech koutů světa? Nebo budou romány Anny Cimy působit jako něco těžko pochopitelného – proč se někdo snažil uchopit japonský svět do kleští českého jazyka?
Procházíme obdobím velkého mísení a vidíme, že je nejen nezvratné, ale i ozdravné, jinak hrozí zapouzdřenost až zdegenerovanost. Japonská literatura taky prošla obdobím, kdy vzhlížela k západní kultuře, reprezentantem toho proudu je zde populární Haruki Murakami. Ve Vzpomínkách na úhoře jedna z postav říká: „Myslím, že nekonečné míchání toho, co je uvnitř, s tím, co přichází zvenku, je pro naši zemi odpradávna typické. A děje se to na všech frontách. Věci k nám připlouvají po moři, jsou vyvrhovány na pláž, sbírány a tříděny jako kmeny stromů, které jsou zakomponovány do nových staveb a postupně se tak stávají naší součástí. Je to pomalý, nekonečný proces. Kdybyste se mě zeptala, co je opravdu japonské, řekl bych, že tahle naše vlastnost.“
Ale abychom nezakrývali obecným mudrováním jasný soud, Vzpomínky na úhoře nezanechají tak pozitivní dojem jako Probudím se na Šibuji. A nejde zde pouze o aspekty překvapivosti a objevu spojené s každým debutem. Stejně jako v případě Vzpomínek na úhoře se nejedná o typické pokračování příběhu mladého literáta: zklamání z druhotiny. Vzpomínky na úhoře nicméně vyznívají poněkud dutě a jsou nesourodé. Je to několik knih za sebou. Proto rozpaky převáží nad obdivem.
Anna Cima si počíná sebevědomě, necítíme váhání ani handicap v důsledku absence každodenního setkávání s českým prostředím či mluvenou češtinou