Ti, kdo nás opustili 2: Ricardo Bofill
Architekt, K výrazným osobnostem světové architektonické scény posledních čtyřiceti let patřil známý Katalánec katalánský
Minule (Orientace LN z 12. listopadu) jsem tu zavzpomínal na nedávno zesnulého architekta Richarda Rogerse. Dnes bych chtěl připomenout další výraznou osobnost, s níž jsme se rozloučili. 14. ledna zemřel proslulý katalánský architekt Ricardo Bofill Leví, jehož stavby zdobí řadu zemí. Pro nás je důležité, že hned několik z nich najdeme v Praze.
Bofill se narodil v roce 1939 v Barceloně ve významné rodině architekta Emilia Bofilla. Matka byla italsko-židovského původu. Ricardo studoval na barcelonské technice, ale když se vrátil z vězení za účast na studentských protestech, odešel do švýcarské Ženevy, kde pokračoval na tamní Škole architektury a designu.
V roce 1963 založil s přáteli studio Taller de Arquitectura (Dílna architektury). Zakoupil starou továrnu na cement v barcelonské čtvrti Sant Just Desvern a přetvořil ji na jakousi podivnou pevnost s romantickými prvky, v níž pak jeho ateliér sídlil. Návštěva tohoto netradičního sídla byla pak pro každého architekta velkým zážitkem. V následujících letech vznikají v Bofillově studiu pozoruhodné drúzovité obytné stavby výrazných barev, umístěné zpravidla na mořském pobřeží, které připomínají indiánská puebla nebo experimenty japonských metabolistů.
Uprostřed postmoderny
S nástupem postmoderny, stylu, který je reakcí na určitou vyčpělost modernistických principů, se Bofillův styl mění. Inspirací se stává klasicismus, zejména ten francouzský. Jak je pro postmodernu typické, nejde tu o přesné kopírování starých forem, ale o jejich posun, často s užitím ironie nebo nadsázky. Bofillovy obytné komplexy v Paříži a jejích satelitech nebo Montpellieru či Stockholmu tak například využívají nezvyklých spojení, materiálů nebo barev.
Monumentální budova s vysokým palladiánským řádem například má v prosklených sloupech umístěny výtahy. Tektonika je tak záměrně narušena a toto napětí dává stavbě specifický výraz. V osmdesátých a devadesátých letech byly tyto Bofillovy kreace velmi populární a nejeden český architekt se na ně jezdil dívat, ostatně jejich vliv najdeme i na některých českých projektech té doby. Pravda ale je, že postmodernismus se brzy vyčerpal a dnes působí tyto stavby již poněkud anachronicky. S prvky klasicismu pracuje Bofill i na svých dalších projektech, jako je mrakodrap na Wacker Drive v Chicagu, zakončený motivem antického chrámu, nebo budova Katalánského národního divadla v Barceloně.
S nástupem nového století se Bofillova tvorba zklidňuje. Architekt teď pracuje s jednoduchými tvary, hojné je přitom využití skla. Z této doby pochází například jeho Hotel W na mořském pobřeží v Barceloně, který má tvar obrovské lodní plachty a jehož fasáda, v níž se zrcadlí nebe, se na horizontu téměř ztrácí.
Katalánec v Praze
Ještě před povodněmi v roce 2002 získává katalánský architekt také zakázku v pražském Karlíně. Tehdy jsme se také poznali – prováděl jsem průzkum tamní tovární architektury a doporučoval, aby se některé industriální objekty zachovaly a našlo se pro ně nové využití, tedy tak zvaná konverze. A to se také podařilo. Krásná podlouhlá hala z přelomu devatenáctého a dvacátého století s průčelím do Křižíkovy ulice tak byla zachována a dovnitř vestavěna nová hi-tech konstrukce, v níž jsou umístěny kanceláře. To je dnes známý palác Corso.
V sousedství se Bofill ujal bývalé administrativní budovy ČKD z let 1929–1930, kterou v neoklasicistním stylu projektoval brněnský architekt Bohumír F. A. Čermák. Bofill budovu zvýšil o nástavbu a zastřešil dvůr (dnešní palác Karlín na rohu Křižíkovy a Thámovy ulice). V dalších letech přibyly stavby v nově vzniklé pěší ulici podél Corsa, propojující Křižíkovu a Pernerovu: Corso 2a a 2b. V Pernerově ulici se Bofill a jeho čeští spolupracovníci z karlínského ateliéru Qarta ujali dalšího mimořádného industriálního objektu: obrovité čtyřlodní haly, navržené v secesním stylu Emilem Králíčkem a firmou Matěj Blecha na počátku minulého století. V hale dnes sídlí redakce nakladatelství Ekonomia (Hospodářské noviny, Respekt, Aktuálně.cz), a kdo měl možnost tento prostor navštívit, dá mi jistě za pravdu, že je to mimořádné místo. V areálu je také populární pekárna, do níž se vchází z atria, kde je dosud fragment jeřábové dráhy. V sousedství pak vyrostla moderní budova Forum Karlín s koncertním sálem.
Poslední Bofillovou pražskou realizací je bytový dům v areálu tzv. Obecního dvora, navazující na prvorepublikovou zástavbu architekta Bohumíra Kozáka v ulici U Milosrdných v katastru Starého Města. Je to taková šedá kostka s pravidelným rastrem čtvercových oken, jejíž průčelí kryje perforovaný plech s rostlinnými motivy. Pozoruhodná cesta Katalánce od poněkud divokých začátků až ke závěrečnému ztišení se uzavřela.
Když se řekne každému se asi na první dobrou vybaví slavný Antoni Gaudí. Ovšem tento autonomní španělský region toho nabídl mnohem víc. Třeba muže, kterého si připomeneme dnes.
Bofill se ujal i mimořádného objektu obrovité čtyřlodní haly, navržené v secesním stylu Emilem Králíčkem a firmou Matěj Blecha na počátku minulého století