Smí mít Slovensko vlastní banku?
Další státoprávní krize: snaha propojit tři ústavy – federální, českou a slovenskou – skončila patem
Už ústavní zákon o československé federaci z roku 1968 předpokládal, že obě republiky budou mít své vlastní ústavy, což se ale za minulého režimu nerealizovalo. Po listopadové revoluci začala na slovenské ústavě pracovat skupina odborníků pod vedením předsedy Nejvyššího soudu Slovenské republiky JUDr. Karola Planka. Na schůzi Slovenské národní rady 26. a 27. dubna 1990 byla předložena její první pracovní verze.
Návrh byl koncipován jako ústava slovenského státu, ve třetí hlavě však taxativně stanovoval, kterých kompetencí se Slovenská republika vzdává a odevzdává je federaci. Přijetí slovenské ústavy by tedy vyžadovalo stejnou hlavu v české ústavě. Teprve potom by bylo možno zahájit práce na nové ústavě federální.
Předsednictvo SNR vzalo Plankův návrh na vědomí. Společnou komisi SNR a vlády SR pro přípravu ústavy Slovenské republiky ustavilo předsednictvo SNR svým usnesením číslo 35 z 27. srpna 1990. Komise měla 22 členů a předsedal jí sám Karol Plank.
14. TRABLE S ÚSTAVAMI
Filozofickým základem české, slovenské i federální ústavy měla být Listina základních práv a svobod. Jak jsme již v předchozích dílech seriálu uvedli, následně vznikl spor o to, zda takovouto listinu má přijmout Federální shromáždění, nebo obě národní rady. Nakonec se našel kompromis, spočívající v rozhodnutí vyřešit spor závazkem, že příslušný dokument přijmou všechny tři zákonodárné sbory. Realita byla nakonec poněkud odlišná: dokument byl přijat na základě návrhů obou národních rad Federálním shromážděním 9. ledna 1991 jako ústavní zákon č. 23. V uvozovacím zákonu k vlastní Listině bylo stanoveno, že republiky mohou svými ústavami rozšířit práva a svobody nad míru stanovenou Listinou (§ 3 odst. 1), avšak všechny ústavní a jiné zákony (ať už republikové, nebo federální) s ní musejí být v souladu (§ 1 odst. 1). Současné nebo příští rozdělení kompetencí mezi republiky a federaci nebylo Listinou nijak dotčeno (§ 3 odst. 2). Zároveň byl ale zrušen ústavní zákon z roku 1968 o postavení a právech národnostních menšin, jehož text byl vkomponován přímo do Listiny jako její III. hlava. Požadavek souladu republikových ústav i ústavy federální s Listinou základních práv a svobod sice zaručoval jejich filozoficko-právní kompatibilitu, nikoliv však i jejich vzájemné propojení.
Problém se vedení OF a VPN pokusilo vyřešit na jedné z porad v pražské hradní restauraci Na Vikárce, kterou svolal prezident Václav Havel 4. března 1991. Základním dokumentem definujícím společný stát měla být federální ústava, která by měla být přijata současně s ústavami republik oběma národními radami. Před přijetím ústav měly národní rady přijmout deklarace o vůli žít v společném státním útvaru.
Probíhá zápas politických sil za záchranu federace. Vychází se přitom z mýtu číslo 1, že Slovensko má větší sociální problémy, z mýtu číslo 2, že je třeba dosáhnout ekonomické stability, aby bylo možno dosáhnout stability politické, a z mýtu číslo 3, že pilířem federace je přerozdělování. Hlava (a ruka) vedená těmito mýty rozhodla nadělit. Aby manévr proběhl bez úrazu na politické stabilitě České republiky, rozehrála se stínohra mezi republikou a federálem, ve které má být občan českých zemí přesvědčen, že
je dbáno jeho zájmů. Občan však musí vědět toto: příjmy z příslušných daní jsou letos rozdělovány v poměru 35 % pro federální rozpočet, 40 % pro rozpočet ČR a 25 % pro rozpočet SR.
Není důležitý pouze poměr rozdělení těchto příjmů, ale snad ještě více to, kolik těchto příjmů vzniká v České a kolik ve Slovenské republice. Skutečnost je tristní: příjmy z těchto daní na Slovensku sotva stačí k naplnění oněch pětadvaceti procent přináležejících jejich rozpočtu a jen zlomek zbude pro federální část. Takřka celý federální rozpočet je
1. Pá 4. 11.
schválili slovenští poslanci 17. července 1992 deklaraci o svrchovanosti, která rozpad státu urychlila (více o tom v dalších dílech seriálu). Uprostřed je předseda SNR Ivan Gašparovič a vpravo premiér Vladimír Mečiar po podpisu deklarace. FOTO ČTK
Na české straně se při přípravě republikové ústavy neobjevily zásadní problémy. Návrh české ústavy byl vypracován na schůzce expertů v Kašperských Horách na Šumavě 12. července 1991. Navrhovaná česká ústava vycházela z předpokládané ústavy federální a nepředpokládala ani uzavření česko-slovenské smlouvy, ačkoliv se o ní v té době jednalo. Dokončení prací na české ústavě bylo proto odloženo až na dobu po vyřešení státoprávních otázek. Je ovšem zřejmé, že čeští politici nepovažovali Ústavu České republiky za zásadní problém.
Problémy na Slovensku
Zcela jinak vypadala situace na Slovensku. Po několika měsících se práce na slovenské ústavě dostaly do slepé uličky, protože nebylo jasné, jakým způsobem propojit připravovanou ústavu s paralelně vznikající ústavou federální. Z ní se nakonec podařilo připravit definitivně jen tři hlavy. Další práce byly, podobně jako v případě české ústavy zastaveny do vyřešení státoprávních otázek.
Během roku 1991 se na Slovensku nakonec objevily tři koncepce slovenské ústavy, přičemž sice všechny braly za svůj filozofický základ základní listinu občanských práv, ale lišily se v postoji k otázce osudu Československa. Původní návrhy Plankovy komise s existencí společného státu počítaly, a proto Ústavu Slovenské republiky vázaly na existenci ústavy federální, byť rozsah přerozdělení kompetencí nebyl jednoznačně stanoven a měl záviset od výsledků jednání. Alternativní návrh vycházel z koncepce ústavy 3. Po 7. 11.
6. Čt 10. 11.
10. Út 15. 11.
14. Po 21. 11.
Slovenské republiky jako v podstatě samostatného státu. Znamenalo to, že Slovenská republika měla mít všechny orgány, které má samostatný stát, tedy i vlastní hlavu státu, ministerstva zahraničních věcí, obrany, vlastní emisní banku atd. Provázání na společný stát mělo být provedeno pouze suspendováním některých článků ústavy. Tím by byl umožněn převod kompetencí například v oblasti společného mezinárodního zastoupení, obrany a společné měny na společné česko-slovenské orgány. Třetí koncepce vycházela z tzv. čisté (úplné) ústavy, tj. opět ústavy samostatného státu. Rozdíl oproti druhé koncepci spočíval v tom, že převod části kompetencí měl být eventuálně proveden výhradně na základě smlouvy obou republik a bez změny ústavy, a měl by tedy ex lege vlastně jen dočasný charakter. proto živen Českou republikou (poměr je asi 10 : 1, a nikoli 2 : 1, jak by odpovídalo počtu obyvatelstva). To by občan České republiky měl vědět. Od své vlády. Má ji?
LN, 4. prosince 1991
Karel Kříž
Vpřípadě rozdělení státu samostatné Slovensko nepokryje rozpočet, neboť mu bude chybět nejméně patnáct miliard korun. Cifra nápadně připomínající náš výpočet o dvou milionech korun, které jsou hodinu co hodinu přerozdělované na Slovensko. Dosud, neboť společný stát zatím trvá. V osamostatněném Slovensku, opět podle slovenského scénáře, vzrostou ceny okamžitě o 20–30 procent. Vnitřní směnitelnost zanikne. Kurs slovenského platidla vůči české koruně klesne v poměru 2 : 1.
Netroubím vítězné fanfáry jízlivého bohatce, který si škodolibě
2. So 5. 11. 4. Út 8. 11.
Práce na slovenské ústavě se dostaly do patové situace. Opozice, tj. separatistická SNS a Mečiarova HZDS, požadovala tzv. úplnou ústavu, tedy ústavu samostatného státu, přičemž jako krajní řešení byla ochotna přistoupit na některé články umožňující spojení Slovenské republiky s jiným státem do státního svazku. Česká strana se netajila tím, že přijetí takovéto ústavy by byla nucena pokládat za jednostranné vystoupení Slovenska z federace, a zřejmě i pod vlivem této hrozby slovenský vládní tábor prosazoval takový text ústavy, který by alespoň nepřímo připouštěl fakt, že Slovensko je součástí Československa.
Nakonec – jako vždy v podobných případech – byly sporné návrhy postaveny jako varianty čtyř mutací. První schválená varianta navrhovala zvláštní ustanovení (označená jako „Hlava X – spoločný štát“), ve kterém se na základě státní smlouvy předpokládalo propojení s Českou republikou, druhá počítala v zásadě se současným stavem, tedy s federací. Třetí návrh byl téměř identický s prvním, avšak lišil se tím, že oproti oběma předcházejícím zaváděl na Slovensku funkci zvláštního prezidenta. Čtvrtá osnova předpokládala již zmíněnou „úplnou“ústavu, tedy ústavu samostatného státu.
Předsednictvo SNR svým usnesením č. 682 z roku 1991 vyhlásilo k návrhům celonárodní diskusi a nechalo je publikovat. Jak se však dalo očekávat, při polaritě slovenské společnosti nevedla diskuse k žádným pozitivním výsledkům. Jednání o slovenské ústavě se dostalo do politického patu.
7. Pá 11. 11.
mne ruce nad ekonomickou a politickou šíleností několika desítek či set slovenských politiků. Nepochybuji, že těžké důsledky rozdělení státu ponese i česká část, a nebudou to je důsledky hospodářské. Radost však přesto neskrývám. Z toho, že konečně se začíná sundávat rouška z kouzelného zrcadla, kterým je vidět do budoucnosti.
LN, 7. prosince 1991
ZFilozofickým základem české, slovenské i federální ústavy měla být Listina základních práv a svobod. Vznikl však spor o to, zda listinu přijme „federál“, nebo obě národní rady.
Jiří Hanák
pohledu na tváře potomků svatého Václava při jednání s potomky Jánošíka čiší hluboké chmurno. Při jednání chybí osobnosti typu Jana Wericha, moudrého
a vtipného občana s patřičným nadhledem. Nebral by nemožné požadavky vážně, protože partner jen čeká, jak to s protějškem zacloumá. Vtipně by doložil, že blbost je sice věčná, ale je nutno s ní bojovat. To vše by řekl ne se zachmuřenou tváří tragéda (jako např. pan Pithart), ale s lidským a moudrým úsměvem. Jak by se asi nasmál všem špecifikám a krkolomným definicím společného státu se dvěma hvězdičkami! Možná, že by řekl „pánové, když myslíte, mějte svůj vlastní minipíseček…“.
LN 7. prosince 1991
Redakčně kráceno 5. St 9. 11. 8. So 12. 11.