Jak válka (ne)může skončit
Scénářů možného ukončení konfliktu se nabízí několik. Ale ani jeden realistický
VUSA nastal před deseti dny komunikační zmatek. Šéf sboru náčelníků štábů generál Mark Milley prohlásil, že válka nemá vojenské řešení a k jejímu ukončení je třeba diplomacie. Bílý dům pak kontroval, že jen Ukrajina se rozhodne, kdy, jak a o čem jednat.
Po dalších útocích na ukrajinské elektrárny a rozvodny a po pádu rakety na polské území lze už ale podle komentátora Leonida Beršidského z Bloombergu lépe chápat, proč generál Milley na chvíli zaplaval proti proudu. Rizika náhodné eskalace, vypuknutí světové války a nukleární přestřelky narůstají. Příští poplach může vést k tomu, že NATO bude nuceno zasáhnout. Nehledě na dosavadní důsledky války: uprchlickou vlnu, vyprázdněná skladiště zbraní a munice v Evropě a prudké nárůsty cen energií.
Spojené státy svým způsobem na válce vydělávají: díky exportu energií a dodávkám zbraní, ale to platí, jen dokud se konflikt nevymkne kontrole a nevletí do eskalační spirály.
Proto je podle autora nutné brát do úvahy i něco jiného, než jsou čistě morální pozice. Rusko utrpělo sérii vojenských porážek a optimisté, jako je americký penzionovaný generál Ben Hodges, předpokládají, že Ukrajina by mohla od ledna začít přebírat Krym. Jenže Ukrajina je stále hodně daleko od toho, aby získala zpět všechna teritoria, o která od roku 2014 vojensky přišla. Proto Milley žádal „vzájemné uznání“toho, že „válka nemůže skončit pouze vojenskými prostředky“.
Zvítězí Moskva, nebo Kyjev? Beršidskij nabízí pět scénářů konce války.
1. Rychlé ukrajinské vojenské vítězství. Je možné, ale ne pravděpodobné: poté, co se Rusko vzdalo Chersonu, padne i Melitopol a Mariupol. Rusko přijde o pozemní spojení s Krymem a jeho demoralizovaná armáda padne i na východě a na Krymu. Ukrajina ale nebude provádět invazi na ruské teritorium. To ale znamená, že konflikt nebude vyřešen, protože Rusko se nevzdá imperiálních choutek. Třeba irácko-íránská válka z 80. let začala útokem Saddáma Husajna na Írán, ale vlekla se osm let, než bylo dosaženo míru. I kdyby ukrajinské vítězství bylo hned zpečetěno mírovou dohodou, Rusko ji nebude dodržovat.
2. Putinův režim skončí. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj chce jednat pouze s Putinovým nástupcem. Není to úplně nemožné. Masové mobilizace podlomily Putinovu popularitu. Ultranacionalisté ho kritizují za národní ponížení. Alexandr Dugin napsal v blogu, že „absolutní moc má odvrácenou stranu, tedy plnou zodpovědnost pro případ nezdaru“. Putin ale slabý není, pořád kontroluje represivní aparát, který vybudoval, a pořád ho poslouchá armáda.
I kdyby po dalších porážkách oslabil, není pravděpodobná nějaká demokratická revoluce, ale puč vyvolaný stejně nebo ještě více jestřábí nacionalistickou skupinou. Žádná skupina uvnitř Ruska, a už vůbec ne emigrantská skupina vně Ruska, nemá vůli, odhodlání a širokou podporu k organizaci povstání nebo puče. I kdyby Putin zemřel přirozenou smrtí, válka neskončí.
3. Zákulisní dohoda. Existují dohody a spekulace, že Rusko chce dohodu, pokud si udrží alespoň nějaké teritoriální zisky. Dohoda, v rámci které si Rusko udrží nějakou část ukrajinského teritoria, je ale pro Ukrajinu politicky nemožná. I kdyby západní pomoc úplně vyschla, Ukrajinci budou bojovat dál, protože to většina z nich tak chce. A i kdyby se Zelenskyj nebo nějaký jeho nástupce dohodl s Ruskem na tom, že se vzdá nějakých teritorií, dlouho to nevydrží. Když se tolik mluví o příkladu rusko-finské války z let 1939–1940, tak nezapomínejme, že Finové se vrátili s Němci v roce 1941 a zastavili se až 30 kilometrů od Leningradu.
4. Ruské vojenské vítězství. Sice by mohlo znamenat konec války, ale znamenalo by začlenění jižní a východní Ukrajiny do Ruska a instalaci loutkové vlády v Kyjevě a podřízení zbytku Ukrajiny Rusku nebo její zmizení jako nezávislého hráče. Západní sankce proti Rusku by tu zůstaly a Rusové by museli čelit partyzánské válce.
Scénář je to nepravděpodobný a krátkodobě dokonce nemožný. Ruská armáda nedisponuje prostředky k vítězství na bojišti. Ztratila iniciativu a nemá potřebnou motivaci. Ruské vojsko by se muselo přezbrojit, přebudovat a znovu vytrénovat, což je v probíhající válce těžké. „Šok a hrůza“se vyčerpaly v únoru a na začátku března. Ruská armáda je rozkládána korupcí a hnilobou.
5. Strategická porážka Ruska ze strany Západu. Leckdo ji hájí, ale neříká se nahlas, že strategická porážka Ruska znamená deputinizaci a denacifikaci Ruska – tedy osud Německa a Japonska po druhé světové válce. Do konfliktu by muselo přímo vstoupit NATO a zároveň by se muselo sázet na to, že po jaderných zbraních se nesáhne. Není to nemožné, možná nebude chtít ruské vedení spálit celý svět, aby zabránilo porážce. Ale nikdo – a rozhodně ne Joe Biden – nemá na tohle extrémní riziko apetýt.
Přijde zásah shůry?
Takže kromě zásahu shůry se nerýsuje žádný realistický scénář, jak konflikt ukončit. A konflikt se tedy potáhne, dokud k zásahu shůry nedojde.
Tolik Beršidskij. Autor zapomněl na variantu příměří po vzoru Koreje. Příměří není ani kompromis, ani ústupek. Je to jen a jen příměří. Ale může trvat.
Masové mobilizace podlomily Putinovu popularitu. Slabý ale není, pořád kontroluje represivní aparát a pořád ho poslouchá armáda.