Vzdor, nebo propaganda?
Nejasný postoj íránské fotbalové reprezentace ke kritizovanému vládnoucímu režimu v její zemi rozděluje fanoušky.
Byl to zvláštní mix nesmírně silných emocí. Pískot, z něhož vzlínal nesmělý aplaus. Nespokojené bučení. A zároveň slzy dojetí. Íránskou hymnu před utkáním proti Anglii na mistrovství světa doprovázela zvláštní atmosféra.
Očekávání se mísila s úlevou, když jedenáctka fotbalistů v červených dresech při slavnostním nástupu odmítla odzpívat slova. Místo nich jen soustředěné pohledy, odhodlané tváře, a především nesmírně odvážný vzkaz.
I bez znalosti kontextu by na vás ta chvíle přímo na Chalífově stadionu v Dauhá až mimořádně zapůsobila. Jako by se na chvíli všichni přítomní Íránci spojili proti příkoří, které doma zažívají a kterého se i samotní fotbalisté stali nechtěnou součástí. Uvázli ve vnitřní politické hře a před historicky šestou účastí na světovém turnaji se ocitli v nezáviděníhodné pozici.
Západním světem odmítaní za to, že jejich země dodává zbraně Putinově armádě do války na Ukrajině. Částí vlastního lidu opovrhovaní, neboť k mohutným protestům, jež vypukly po smrti dvaadvacetileté Mahsá Amíníové, dlouho přistupovali až moc vlažně. A taky podezřelí z toho, že s nenáviděným režimem výměnou za luxusní výhody včetně drahých aut či přepychových bytů uzavřeli pakt mlčenlivosti.
„Nenechte se ze své cesty svést těmi, kteří vám úspěch nepřejí,“vyprovázel mužstvo prezident Ebráhím Raísí.
Každý z hráčů se podle letité tradice před společnou cestou do Kataru, což je na poli diplomacie jeden z nejbližších íránských spojenců, uklonil před koránem. Jenže tým, který kdysi celý národ spojoval, ho nyní příkře rozděluje.
I legendární útočník Ali Daeí pozvání na šampionát kvůli tíživé domácí situaci a umírajícím spoluobčanům odmítl. Další se od milovaného fotbalu odvracejí s tím, že neúspěch znamená porážku pro celý režim. Je evidentní, že mistrovství světa se v prioritách Íránců propadlo hluboko.
Na gólech už nezáleží. Tak na čem?
„Aby hráči konečně přestali mlčet!“vypálí bez přemýšlení mladík, který se představí jako Ardolon. Z Íránu do Kataru přicestoval s partnerkou. „A budeme fandit, byť máme rozporuplné pocity,“naznačí.
Těžko říct, jestli právě mlčení při hymně bylo gestem, na které čekal. Třeba šlo pouze o první krok.
Můžete sice namítnout, že se proti íránské krutovládě někteří z reprezentantů vyslovili už v minulosti; Sardár Azmún z Leverkusenu dokonce připustil, že pozvánku na mistrovství světa klidně obětuje, i když svůj příspěvek později stáhl. Také proto Ardolon reaguje: „My chceme od fotbalistů víc.“Tedy jasná stanoviska a otevřenou podporu.
„Nemusíte mít strach, že by mí hráči nesměli vyjádřit svůj názor,“ujistil před pár dny portugalský kouč Carlos Queiroz, který vede Írán už na třetím šampionátu.
Neustálá kontrola
A úvodní duel na turnaji jeho slova potvrdil. Zatímco třeba jeden z asistentů celou národní hymnu upřímně prožíval, jedenáctka borců na trávníku ze sebe nevydala ani hlásku, čímž riskovali i možné opletačky s íránskou policií.
Sami přece nejlíp vědí, že každý jejich krok je v Kataru pod neustálým drobnohledem. Íránská státní televize prý všechny zápasy národního týmu vysílá s mírným zpožděním, aby mohla v případě jakýchkoliv nevyžádaných vzkazů pohodlně zasáhnout. V minulosti do přenosů pouštěla i falešné ruchy, což se jí mohlo hodit i včera, když íránští fanoušci na stadionu skandovali protivládní hesla.
Poté co na začátku listopadu fotbalisté Esteghlalu vyhráli íránský superpohár, režisér přenos kvůli jejich tichému protestu bez pardonu utnul. Hráči jednoho z nejvlivnějších klubů v zemi se při předávání poháru seřadili vedle sebe se založenýma rukama. Ani náznak radosti. Důvod? „Nikdo teď není šťastný,“uvedl klub.
A včerejší gesto mělo mít podobnou symboliku. Nebo ne?
Mnoho Íránců totiž stále vnímá reprezentační tým jako součást státní propagandy. V září, bezprostředně po vzplanutí masivních demonstrací, lidé fotbalistům vyčítali například necitlivé oslavy přípravného vítězství nad Uruguayí. Včera zase po internetu kolovalo video, jak lidé v Teheránu slaví anglické góly v íránské síti, kterých bylo nakonec šest. Další důkaz, jak rozporuplné pocity současná reprezentace probouzí.
Jaké to asi bude dál? Když Írán na mistrovství světa 1998 slavně skolil USA, vládní režim o soupeři podle doktríny revolucionáře Rúholláha Chomejního hovořil jako o Velkém satanovi. Nyní se ale satanem stál sám. A fotbalová reprezentace pro spoustu obyvatel představuje jeden z jeho nástrojů. Bez ohledu na její kurážné činy.