Už i Čechům dochází trpělivost
Poslední snaha o zachování společného státu vyvolala odpor slovenské i části české politické scény
Na 3. listopad pozval Václav Havel vrcholné představitele všech tří vlád a parlamentů k neformální schůzce ve své chatě na Hrádečku u Trutnova. Zde prezident navrhl smlouvu mezi ČNR a SNR uzavřenou jménem České a Slovenské republiky, aby tím obešel problém, zda smlouvu uzavírají národní rady, či republiky. Smlouva měla obsahovat preambuli zdůrazňující vůli obou republik vytvořit společný stát a závazek obou národních rad vypracovat své ústavy tak, aby byly v souladu jak mezi sebou, tak s ústavou společného státu.
Dále prezident navrhl postup schvalování smlouvy i všech tří ústav. V listopadu 1991 měla smlouvu schválit předsednictva obou národních rad a pak jejich výbory a pléna. V prosinci měli František Mikloško a Dagmar Burešová předstoupit před Federální shromáždění a vysvětlit mu obsah smlouvy, kterou by současně podali jménem obou národních rad jako společnou zákonodárnou iniciativu k vypracování federální ústavy. V zimě měly národní rady přijmout republikové ústavy a na jaře mělo Federální shromáždění přijmout ústavu federální.
Podle Havlovy představy by krátce po ratifikaci federální ústavy, tj. společného státu, najednou a týž den nabyly účinnosti všechny čtyři dokumenty, tj. smlouva a tři nové ústavy.
15. POSLEDNÍ ŠANCE
V diskusi k Havlovu návrhu se ukázala neslučitelnost dvou představ o společném státě. Slovenská strana trvala na tom, aby smlouva byla závazným právním dokumentem, na kterém bude stát nové rozdělení kompetencí státu. Česká strana chápala smlouvu jen jako dokument, který má politickou váhu, ale z právního hlediska by šlo jen o smlouvu o zákonodárné iniciativě vůči Federálnímu shromáždění. Negativní roli při jednání sehrál místopředseda ČNR Jan Kalvoda z ODA, který čistě právnickými argumenty dokazoval, že smlouva není možná, protože by přetrhla existenci Československa.
Jednání na Hrádečku trvalo téměř deset hodin, prakticky celou noc. Ráno prezidentův mluvčí Michael Žantovský konstatoval, že v kompetencích panuje na 95 % shoda, federální kompetence mají zůstat v oblasti obrany státu, zahraniční politiky, měny a emise, což nikdo nezpochybnil. Poprvé se však jasně ukázalo, že o kompetence jde až v druhé řadě a rozhodující je koncepce společného státu. Česká strana totiž stále pod pojmem společný stát chápala stát jeden, byť s obrovskou mírou autonomie obou jeho součástí, zatímco slovenská koncepce znamenala existenci dvou států spojených například do unie. Kompromis mezi těmito dvěma koncepcemi nebyl možný. Účastníci proto vydali komuniké konstatující jak to, na čem se dohodli, tak i to, v čem se jejich pohledy rozcházejí.
Zásady návrhu smlouvy, jak o ní hovořilo komuniké z Hrádečku u Trutnova,
Odalším osudu státoprávního jednání jsme hovořili s prvním místopředsedou ČNR
(ODA).
Janem Kalvodou LN: Nedávno jste prohlásil, že česká politická reprezentace nevyužila při dosavadních jednáních všechny politické prostředky, které měla k dispozici. Mohl byste to upřesnit?
Rozpočet na rok 1992 byl schválen, přestože byl nezřetelný více, než bylo nutné. Diskusi o rozpočtu považuji za zcela legitimní prostředek, který by mohl vést k vyjasnění slovenské politické scény. To nebylo využito.
1. Pá 4. 11.
se za svrchovanost velmi často demonstrovalo na náměstích. V českých zemích byla situace klidnější. Prvním „rebelem“se stala pravicová ODA. FOTO ČTK
byly projednány ještě v listopadu na třináctém jednání předsednictev obou národních rad v Časté-Papierničkách v Malých Karpatech. Ve dnech 3. až 8. února 1992 se v Milovech u Žďáru nad Sázavou konalo konečné jednání expertních komisí obou národních rad a tří vlád. Výsledkem byl návrh smlouvy mezi ČNR a SNR, rozdělený do čtyř hlav. V preambuli se konstatovalo, že lid České republiky a lid Slovenské republiky reprezentovaný svými zástupci v ČNR a SNR se dohodl na zásadách společného státu.
Druhá hlava se zabývala působností společného státu. Tento nový termín byl zvolen úmyslně, aby nahradil pro Slováky zdiskreditovaný pojem federace, který se v návrhu smlouvy vůbec nevyskytoval. Společný stát měl kompetence celkem ve dvanácti taxativně vymezených oborech: zahraniční politika, obrana, ochrana ústavnosti společného státu, plnění povinností vyplývajících pro společný stát ze společných mezinárodních závazků, měna a emise, rozpočtová pravidla jednotného státu, jednotné zásady a regulace rozpočtové politiky společného státu, správa majetku společného státu, statistika pro potřeby společného státu, ochrana práv k nehmotnému majetku, 3. Po 7. 11.
6. Čt 10. 11.
10. Út 15. 11.
14. Po 21. 11.
metrologie a kontrola v oblasti společného státu.
V této souvislosti je zajímavý posun, pokud jde o zahraniční politiku. Společný stát tu sice měl vlastní působnost, avšak tím nebylo dotčeno „právo Českej republiky a Slovenskej republiky vystupovať vo svojom mene v zahraničných vzťahoch v súlade so zahraničnou politikou spoločného štátu“a právo „uzatvárať vo veciach, ktoré patria do ich pôsobnosti vymedzenej ústavou spoločného štátu, vo svojom mene medzinárodné zmluvy...“.
Třetí hlava vymezovala orgány společného státu, kterými byly Federální shromáždění složené s Poslanecké sněmovny a Senátu (na zásadě paritního složení), vláda, Ústavní soud a Nejvyšší soud.
Čtvrtá hlava obsahovala sice jen závěrečná ustanovení, ve skutečnosti však byla klíčová, protože se týkala filozofické podstaty celého problému, totiž závaznosti smlouvy a jejího vztahu k ústavě.
Obě národní rady se zavazovaly milovskou smlouvu respektovat a společně navrhnout Federálnímu shromáždění, aby až do schválení nové ústavy společného státu ze smlouvy vycházelo.
Opoziční Slovenská národní strana i Hnutí za demokratické Slovensko milovský
Dalším podobným aktem, který signalizuje vůli českého parlamentu k ochraně českých zájmů pro případ, že společný stát je nejistý, je otázka, zda se kuponová privatizace, tedy rozdávání národního majetku, má provádět na území celé federace. Probíhá totiž na základě účetních cen, nikoli tržních, a ty budou nižší na Slovensku než v českých zemích. Je třeba se zamyslet nad tím, zda je v zájmu českého občana spoléhat se bez pádných důvodů na to, že stát bude nadále společný.
LN: Co Slovákům chybí?
Patrně čas, aby zákonitě prožili všechny peripetie národních a státních aspirací a začali budovat
společnost na občanském principu. Ten čas ale v dnešní Evropě nemají.
LN: Jedni na české politické scéně vůči Slovensku zdůrazňují, že jsme svědky národní emancipace, druzí – včetně vás – vidí na Slovensku hlavně osobní ambice části slovenských politiků...
Neodmítám filozofii dějin, ale luxus uvažovat o historických reminiscencích si můžeme dovolit, až když vytvoříme normální politiku se všemi sankcemi za její porušení. Národní aspirace jsou legitimní,
2. So 5. 11. 4. Út 8. 11. návrh odmítly jako „zradu na slovenském národě“, protože neobsahoval princip svrchovanosti Slovenska a kromě toho smlouvy nebyly uzavírány republikami jako subjekty státního práva. Pro HZDS byl návrh nedostatečný, pro SNS byla jakákoliv dohoda udržující československý stát nežádoucí.
S odporem obou stran se předem počítalo, jenomže kritika zazněla i z řad slovenského vládního tábora. Dvanáctého února 1992 jednalo o smlouvě předsednictvo SNR. Pro návrh hlasovalo 10 členů, proti bylo rovněž deset. Mezi odpůrci smlouvy byli čtyři poslanci KDH a rovněž Milan Zemko, který byl původně členem VPN a v době hlasování nezávislým poslancem spolupracujícím s nástupnickou ODÚ. Protože návrh neprošel v předsednictvu, nebyl ani podán do pléna Slovenské národní rady, kde byla naděje na jeho schválení rovněž problematická. Předsednictvo ČNR se v reakci na to rozhodlo o návrhu smlouvy také nejednat s tím, že i nadále považuje milovský kompromis za základ možných dalších jednání.
ODA se bouří
Následující den odpoledne navštívili šéfové obou republikových parlamentů František Mikloško a Dagmar Burešová prezidenta Havla v Lánech, aby konzultovali další postup. Prezident byl sice i nadále optimistou, ale žádné řešení neměl.
Vývoj se tak nakonec definitivně otočil jiným směrem. Milovská smlouva způsobila rozkol v KDH, ze které v následujících týdnech odešlo nacionalistické křídlo vedené Jánem Klepáčem a ustavilo se jako samostatné Slovenské křesťansko-demokratické hnutí KDH (SKDH). Tím se slovenská vládní koalice stala menšinovou.
Současně s přeskupováním na slovenské politické scéně se na české scéně politicky zviditelnila ODA: v jejím prohlášení ze 7. března 1992 se sice uvádí, že strana odmítá nacionalismus, avšak zároveň se požaduje pro případ nezbytí připravit alternativu pokojného rozchodu Čechů a Slováků: Proto ODA předloží návrhy konkrétních kroků v oblasti finanční, hospodářské a legislativní, a to především pokud se týká pokračování demokratického státu na území České republiky, zajištění kontinuity práva a rozdělení kuponové privatizace.
ODA se tak stala první českou politickou stranou vyslovující se pro rozdělení Československa, pokud nebudou ze slovenské strany přijaty představy české pravicové politiky o podobě společného státu. Ačkoliv se to zdá na první pohled paradoxní, ODA se přes své deklarace o občanském principu a vůli k zachování společného státu objektivně dostala na společnou platformu se slovenskými separatisty.
Jedenáctého března 1992 – i s ohledem na stanovisko předsednictva ČNR, rozkol KDH a vystoupení ODA – se předsedové ČNR a SNR Dagmar Burešová a František Mikloško dohodli, že přenechají další jednání politickým reprezentacím, které vzejdou z červnových voleb...
7. Pá 11. 11.
ale to ještě nic neříká o tom, jak ovlivňují zrod základní politické vůle Slovenska. Slovenští politikové mají povinnost se s těmito aspiracemi vyrovnat a jednat v rámci svých mandátů. Pokud je v zájmu Slovenska samostatnost, měli to říci před volbami, mají to říkat dnes a počínat si podle toho, jaký mandát po volbách obdrží. Jinak se politici dostávají mimo kontrolu občanů.
LN: Ján Čarnogurský tvrdí, že uvolnění svazků mezi oběma republikami omezí vzájemné třecí plochy a tím stabilizuje středoevropský prostor...
To je nesmírně naivní iluze, která nemá žádné opodstatnění.
Mohl bych najít jiné příklady, kdy jediný styčný bod mezi oběma subjekty vede ke katastrofě a naopak tisíce svazků přispívají k rovnováze. KDH (Čarnogurského strana, pozn. red.) vidí Evropu, ve které za pár měsíců či let bude samostatná Katalánie a Skotsko, Belgie se rozdělí atd. Vidí Evropu jako bojiště národů. Ignorují přitom opačné signály z bruselského sídla Evropských společenství. Co se děje v Evropě, je o něčem úplně jiném, než si myslí pánové z KDH. Ta naivita je někdy úplně bezbřehá.
Roman Krasnický, Karel Kříž
LN, 4. února 1992
Redakčně kráceno 5. St 9. 11. 8. So 12. 11.