Strašně šťastnej
Kamarád František šel vždycky proti proudu. Konkrétně teď, když všichni skuhráme, je, jak říká, „strašně šťastnej“. Neví přesně proč, zkrátka to přišlo. Jednoho dne se nevzbudil do hluboké deprese jako obvykle, nýbrž do skvělé nálady. Slovo „strašné“přitom prý sedí, protože to trvá už déle, než čekal, a Františka přemíra štěstí začíná vyčerpávat. Se stejným případem, vypráví, se jednou potkal v blázinci. Chlápek byl tak rozjásaný, že si tam s ním nevěděli rady. Ani on si se sebou nevěděl rady a v noci, když se musel místo spaní radovat, vzdychal – aspoň nějaká nemoc kdyby přišla, to by bylo hned líp!
Hádáte správně, František se občas léčí s tou poruchou, které se říká bipolární nebo maniodepresivní a kterou údajně mělo mnoho geniálních lidí. Když si čtu životopisy slavných nebo o nich poslouchám různé pořady, mívám dokonce pocit, že skoro všichni.
Bohudíky medicína pokročila, jen ještě nemá úplně vychytané dávky, takže František momentálně naakumuloval trochu víc pozitivní energie, než je jeho potřebám přiměřené. „Přijď si pro trochu,“vybídl mě esemeskou, a tak jsem šla. Člověk si dneska nemůže zas tak moc vybírat. Optimismus vyrobený z pilulek je pořád lepší než žádný optimismus.
Přemýšleli jsme společně, jak by bylo fajn, kdyby návaly štěstí fungovaly podobně jako třeba solární panely. Co byste nespotřebovali, by se předávalo do sítě, případně by se uskladnilo pro horší časy. Taky jsme si povídali, jak je zvláštní, když někdo říká, že byl nejšťastnější v době, kdy ostatní trpěli. Třeba za války. Moje nebožka tchyně opravdu vyprávěla, jak jí bylo báječně za druhé světové. Tehdy byla totiž zamilovaná, vdala se, narodilo se jí první a pak druhé dítě, a ačkoliv byl její muž posléze totálně nasazený, o nedělích jezdil domů. Netušila jsem, že z totálního nasazení bylo možné jezdit na víkend domů, ale fakt je, že manžela, později našeho dědečka, nasadili jen kousek za protektorátní hranici, a protože byl dentista, měl v kuchyni (samozřejmě ilegálně) šlapací zubní vrtačku, s jejíž pomocí mohl spravovat okolním sedlákům zuby. A oni se pak revanšovali máslem, snad i smetanou a ovocem.
Musím říct, že jsem u Františka fakt trochu pozitivní energie nabrala. A hned mi přišlo, že bych se o ni měla taky s někým podělit.
Když jsem narazila na devadesátiletou sousedku, co žije sama a nemá si celé dny s kým povídat, srovnala jsem s ní krok a načala konverzaci: „Jak se máte?“Zavrtěla hlavou: „Tyhle otázky nesnáším.“Zkusila jsem to tedy jinak. „Co jste si dneska dobrého uvařila?“vsadila jsem na téma, které se mi zdálo nosné. Ale zase vedle. „Já se nerada bavím o jídle,“odsekla zoufale osamělá stařenka a obrátila se na svého čtrnáctiletého pinče, který se táhl přes náměstí ještě pomaleji než ona sama: „Hoď sebou, proboha, ať nezmeškáme ten fotbal.“Takže nic.