Zlý klaun Richard a uřvaný sluha
Téměř čtyřhodinová inscenace Richarda III. Deutsches SchauSpielHaus Hamburg patří do ranku velké činohry oslňující formou, rafinovanou divadelností a hereckými výkony, tedy žánru, který se v českém divadle moc nepěstuje. I tady si režisérka Karin Henkelová pohrála s obsazením, což naplňuje motto přehlídky Herr*innen, vyjadřující linku silných žen, které přejímají role vládců. V Richardovi III. takové proměny zafungovaly zajímavě a přinesly i nové pojetí.
Titulní roli hraje geniálně Lina Beckmannová, jejíž přerod v psychopatickou bestii, která provozuje násilí a vraždí s radostí, fascinuje i děsí. Je něco jako zlý klaun, který se dobře baví, nevyzpytatelný Joker. Předvádí zvrácenou psychologii tyrana, který disponuje všemi potřebnými polohami od notorického lháře až po sadistu. Je to obraz Stalina, Hitlera a třeba i Putina, zejména lhaní a překrucování Beckmannová dovádí do virtuózně zahrané zvrácenosti. Smrt a vraždy vzývá, koketuje s nimi, užívá si je jako milostný akt. S neuvěřitelnou energií zuří, kňučí a vrčí, mění se v divoké zvíře, když vytrhává střeva z těla a omotá se jimi. Do své agresivity se ponořuje s důvěrou, je jeho ochranným štítem, způsobem, jak na sebe upozornit.
Ríša dvakrát na houpacím koni
Další výtečný režisérčin tah je, že poměrně lidnaté obsazení zvládne několik herců, kteří střídají role obého pohlaví, a to přiznaně rovnou na scéně: odpravená mrtvola se zvedne, převlékne se a jede dál coby další aktér. Všichni jsou výborní, zaujme hlavně Kristof Van Boven, jednou Jindřich VI., podruhé královna Margareta, pak princ Edvard, ba i lady Anna. Pokaždé divný tvor, slabý a vykolejený, směšný. Koncepce se odvíjí už od scénického řešení, je to prázdné jeviště jako aréna pro kruté hry, jen nad ním visí bílé koule – chladné hvězdy, světla, jichž se nic tam dole netýká, občas se jeviště zatáhne přízračnou mlhou. Jednoduchý výtvarný styl ve své pochmurnosti úžasně funguje, pak už stačí igelitové pytle pocákané krví s useknutými hlavami nebo rovnou s celými mrtvolami, s nimiž se zachází, jako by to byl odpad určený na smetiště. Vražda a mrtvola jsou v této společnosti běžná záležitost.
Režisérka také děj redukovala a využila i texty Jindřicha VI. a části někdejší úchvatné montáže ze Shakespearových tragédií Toma Lanoyeho a Luka Percevala. Pod českým názvem Do krve! jsme ji viděli v Praze před dvaadvaceti lety, hry spojilo téma zběsilého boje o moc, vraždění, intrik, sprostoty, jež se před ničím nezastaví. Od prvních nesmělých krůčků zla až po jeho pevně zorganizované šiky. Byl to koloběh dvacátého století nebo i celých dějin lidstva.
I zde se režie věnuje zrodu zla, fascinaci jím, a především neschopnosti se mu postavit. Henkelová jde rovněž po prehistorii příběhu a ukazuje Richardovo dětství, poznamenané nedostatkem mateřské lásky a dalšími traumaty, jako dítě vztekle rajtuje na houpacím koni, na něm se pak v závěru zjeví a bude fňukat, že dá království za koně. A to je další rys inscenace – nechybí jí humor a ironie, ba místy se nebojí ani parodie, v Richardových proslovech lze hladce najít ohlasy výlevů současných politiků. Jsou to dokonalá klaunská čísla, dokazující, jak je v hrůze vždy zabudováno něco i trochu směšného, groteskního. Třeba když si Richard namlouvá čerstvě ovdovělou lady Annu a klečí před ní, když posléze usiluje o Alžbětu, promění se v Elvise Presleyho a vystřihne rokenrolové číslo. Zápasí s Edvardovou mrtvolou v pytli, kterou se snaží postavit, padá přes ni a válí se po ní, pak si zase namotá střeva lorda Hastingse jako věnec buřtů. A s perfidní vtíravostí se svěřuje do publika, co ještě hnusného plánuje.
Henkelová žádnou naději neposkytuje ani v závěru, přichází vítěz nad Richardem Richmond a jeho postoj nevěstí nic dobrého, jeden tyran střídá druhého.
Muži jsou na odstřel
Inscenace Sluhy dvou pánů Berliner Ensemble v režii Antúa Romera Nunese se hrála v angličtině a režisér obsadil do všech rolí ženy, které jako muže vymaškařil. Udělal z nich úplné zombie, místo vlasů jim dal chroští s pleší, různě je povycpával. Tato mužská monstra, která dostala i křivé zuby s předkusem, poměrně dost huhňala a nebylo jim rozumět a šlo i špatně rozeznat, kdo je kdo. Angličtina, která na festivalu německého divadla působila přece jen bizarně, souvisela nejen s přenosem děje z Benátek do Ameriky, ale šlo také o inovovaný text. Sluha Truffaldino, outsider přicházející do zámoří, měl mít německý akcent, ani to však úplně nevyznělo.
Režisér zjevně vyšel z přesvědčení, že pohlaví je sociální konstrukt a nejhorší na světě je heterosexuální muž, trapný a zaostalý to tvor a typický představitel toxické maskulinity. Proto se Goldoniho komedie přenesla do Ameriky na Divoký západ, kde se to chlapáky s kolty jen hemží, ale jsou to jen napucovaná macha. Jenže to, co se nám režisér snaží nacpat do hlavy, je v rozporu s duchem Goldoniho situační komedie, která má mimo jiné svůj půvab i v hašteření mezi ženami a muži.
Sluhu Truffaldina, který má na krku dva pány a čelí různým záměnám, hraje Stefanie Reinspergerová, u nás známá z televizní série o Marii Terezii. Její Truffaldino tahá za sebou dřevěného beránka a je přehnaně vehementní a ukřičený, a vůbec celá inscenace se nese v tomto dryáčnicky nesnesitelném duchu a docela nepokrytě uplatňuje ty neprofláknutější komediální klišé; čím víc se tlačilo na pilu, tím to byla větší nuda a zmatek.
Jak bylo avizováno, inscenace se snaží otevřít různá sociální témata, údajně prý i integraci migrantů do nové společnosti. To tedy šlo na jevišti dohledat jen stěží. Spíš šlo o příklad křečovité snahy hledat ve staré hře neexistující potenciál. Na závěr si všichni machové v dlouhých spodkách posedají kolem táboráku a Truffaldino stahuje milovaného beránka z kůže, aby si ho upekl, čím se zřejmě konečně integroval a je mu to jedno. Uřízne mu kulky a společnost se o ně podělí. A tak zřejmě dopadnou všichni ti nemožní a stále se prosazující mužští, které dnešní společnost už nepotřebuje.
Dva až fatálně odlišné zážitky připravil divákům právě probíhající festival německého divadla. Po úvodním skvělém Richardu III. nabídl ukřičenou a nesmyslnou variaci na Goldoniho Sluhu dvou pánů pouze v dámském obsazení a odehrávající na Divokém západě.
Režie:
Richard the Kid
& the King
Podle Williama Shakespeara
Karin Henkelová Deutsches SchauSpielHaus Hamburg
Carlo Goldoni:
Sluha dvou pánů
Antú Romero Nunes Berliner Ensemble
Pražský divadelní festival německého jazyka 9.11. a 20. 11.
Režie: