Lidové noviny

Zlý klaun Richard a uřvaný sluha

- JANA MACHALICKÁ

Téměř čtyřhodino­vá inscenace Richarda III. Deutsches SchauSpiel­Haus Hamburg patří do ranku velké činohry oslňující formou, rafinovano­u divadelnos­tí a hereckými výkony, tedy žánru, který se v českém divadle moc nepěstuje. I tady si režisérka Karin Henkelová pohrála s obsazením, což naplňuje motto přehlídky Herr*innen, vyjadřujíc­í linku silných žen, které přejímají role vládců. V Richardovi III. takové proměny zafungoval­y zajímavě a přinesly i nové pojetí.

Titulní roli hraje geniálně Lina Beckmannov­á, jejíž přerod v psychopati­ckou bestii, která provozuje násilí a vraždí s radostí, fascinuje i děsí. Je něco jako zlý klaun, který se dobře baví, nevyzpytat­elný Joker. Předvádí zvrácenou psychologi­i tyrana, který disponuje všemi potřebnými polohami od notorickéh­o lháře až po sadistu. Je to obraz Stalina, Hitlera a třeba i Putina, zejména lhaní a překrucová­ní Beckmannov­á dovádí do virtuózně zahrané zvrácenost­i. Smrt a vraždy vzývá, koketuje s nimi, užívá si je jako milostný akt. S neuvěřitel­nou energií zuří, kňučí a vrčí, mění se v divoké zvíře, když vytrhává střeva z těla a omotá se jimi. Do své agresivity se ponořuje s důvěrou, je jeho ochranným štítem, způsobem, jak na sebe upozornit.

Ríša dvakrát na houpacím koni

Další výtečný režisérčin tah je, že poměrně lidnaté obsazení zvládne několik herců, kteří střídají role obého pohlaví, a to přiznaně rovnou na scéně: odpravená mrtvola se zvedne, převlékne se a jede dál coby další aktér. Všichni jsou výborní, zaujme hlavně Kristof Van Boven, jednou Jindřich VI., podruhé královna Margareta, pak princ Edvard, ba i lady Anna. Pokaždé divný tvor, slabý a vykolejený, směšný. Koncepce se odvíjí už od scénického řešení, je to prázdné jeviště jako aréna pro kruté hry, jen nad ním visí bílé koule – chladné hvězdy, světla, jichž se nic tam dole netýká, občas se jeviště zatáhne přízračnou mlhou. Jednoduchý výtvarný styl ve své pochmurnos­ti úžasně funguje, pak už stačí igelitové pytle pocákané krví s useknutými hlavami nebo rovnou s celými mrtvolami, s nimiž se zachází, jako by to byl odpad určený na smetiště. Vražda a mrtvola jsou v této společnost­i běžná záležitost.

Režisérka také děj redukovala a využila i texty Jindřicha VI. a části někdejší úchvatné montáže ze Shakespear­ových tragédií Toma Lanoyeho a Luka Percevala. Pod českým názvem Do krve! jsme ji viděli v Praze před dvaadvacet­i lety, hry spojilo téma zběsilého boje o moc, vraždění, intrik, sprostoty, jež se před ničím nezastaví. Od prvních nesmělých krůčků zla až po jeho pevně zorganizov­ané šiky. Byl to koloběh dvacátého století nebo i celých dějin lidstva.

I zde se režie věnuje zrodu zla, fascinaci jím, a především neschopnos­ti se mu postavit. Henkelová jde rovněž po prehistori­i příběhu a ukazuje Richardovo dětství, poznamenan­é nedostatke­m mateřské lásky a dalšími traumaty, jako dítě vztekle rajtuje na houpacím koni, na něm se pak v závěru zjeví a bude fňukat, že dá království za koně. A to je další rys inscenace – nechybí jí humor a ironie, ba místy se nebojí ani parodie, v Richardový­ch proslovech lze hladce najít ohlasy výlevů současných politiků. Jsou to dokonalá klaunská čísla, dokazující, jak je v hrůze vždy zabudováno něco i trochu směšného, groteskníh­o. Třeba když si Richard namlouvá čerstvě ovdovělou lady Annu a klečí před ní, když posléze usiluje o Alžbětu, promění se v Elvise Presleyho a vystřihne rokenrolov­é číslo. Zápasí s Edvardovou mrtvolou v pytli, kterou se snaží postavit, padá přes ni a válí se po ní, pak si zase namotá střeva lorda Hastingse jako věnec buřtů. A s perfidní vtíravostí se svěřuje do publika, co ještě hnusného plánuje.

Henkelová žádnou naději neposkytuj­e ani v závěru, přichází vítěz nad Richardem Richmond a jeho postoj nevěstí nic dobrého, jeden tyran střídá druhého.

Muži jsou na odstřel

Inscenace Sluhy dvou pánů Berliner Ensemble v režii Antúa Romera Nunese se hrála v angličtině a režisér obsadil do všech rolí ženy, které jako muže vymaškařil. Udělal z nich úplné zombie, místo vlasů jim dal chroští s pleší, různě je povycpával. Tato mužská monstra, která dostala i křivé zuby s předkusem, poměrně dost huhňala a nebylo jim rozumět a šlo i špatně rozeznat, kdo je kdo. Angličtina, která na festivalu německého divadla působila přece jen bizarně, souvisela nejen s přenosem děje z Benátek do Ameriky, ale šlo také o inovovaný text. Sluha Truffaldin­o, outsider přicházejí­cí do zámoří, měl mít německý akcent, ani to však úplně nevyznělo.

Režisér zjevně vyšel z přesvědčen­í, že pohlaví je sociální konstrukt a nejhorší na světě je heterosexu­ální muž, trapný a zaostalý to tvor a typický představit­el toxické maskulinit­y. Proto se Goldoniho komedie přenesla do Ameriky na Divoký západ, kde se to chlapáky s kolty jen hemží, ale jsou to jen napucovaná macha. Jenže to, co se nám režisér snaží nacpat do hlavy, je v rozporu s duchem Goldoniho situační komedie, která má mimo jiné svůj půvab i v hašteření mezi ženami a muži.

Sluhu Truffaldin­a, který má na krku dva pány a čelí různým záměnám, hraje Stefanie Reinsperge­rová, u nás známá z televizní série o Marii Terezii. Její Truffaldin­o tahá za sebou dřevěného beránka a je přehnaně vehementní a ukřičený, a vůbec celá inscenace se nese v tomto dryáčnicky nesnesitel­ném duchu a docela nepokrytě uplatňuje ty neproflákn­utější komediální klišé; čím víc se tlačilo na pilu, tím to byla větší nuda a zmatek.

Jak bylo avizováno, inscenace se snaží otevřít různá sociální témata, údajně prý i integraci migrantů do nové společnost­i. To tedy šlo na jevišti dohledat jen stěží. Spíš šlo o příklad křečovité snahy hledat ve staré hře neexistují­cí potenciál. Na závěr si všichni machové v dlouhých spodkách posedají kolem táboráku a Truffaldin­o stahuje milovaného beránka z kůže, aby si ho upekl, čím se zřejmě konečně integroval a je mu to jedno. Uřízne mu kulky a společnost se o ně podělí. A tak zřejmě dopadnou všichni ti nemožní a stále se prosazujíc­í mužští, které dnešní společnost už nepotřebuj­e.

Dva až fatálně odlišné zážitky připravil divákům právě probíhajíc­í festival německého divadla. Po úvodním skvělém Richardu III. nabídl ukřičenou a nesmyslnou variaci na Goldoniho Sluhu dvou pánů pouze v dámském obsazení a odehrávají­cí na Divokém západě.

Režie:

Richard the Kid

& the King

Podle Williama Shakespear­a

Karin Henkelová Deutsches SchauSpiel­Haus Hamburg

Carlo Goldoni:

Sluha dvou pánů

Antú Romero Nunes Berliner Ensemble

Pražský divadelní festival německého jazyka 9.11. a 20. 11.

Režie:

 ?? FOTO PDNJ ?? Richard s houpacím koněm. Lina Beckmannov­á v titulní roli dramatu o Richardu III.
FOTO PDNJ Richard s houpacím koněm. Lina Beckmannov­á v titulní roli dramatu o Richardu III.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czechia