Lidé prohrávají s papoušky
Australští kakaduové žlutočečelatí se naučili otevírat nádoby na odpad. Vybírají z nich zbytky jídla. Lidé hledají způsob, jak řádění papoušků zarazit.
Obyvatelé australského Sydney se nestačili divit, když si papoušci kakaduové žlutočečelatí před pár lety začali otevírat popelnice a rabovat jejich obsah. Ptáci hodují na odpadcích a nechávají za sebou nepořádek. Dovednost se mezi papoušky rychle šíří. Jestliže před rokem 2018 zvládali odklápění víka popelnice kakaduové žlutočečelatí na třech předměstích, o tři roky později už bylo takových lokalit čtyřiačtyřicet. Dnes vybírají papoušci popelnice v celé jižní polovině Sydney.
Pro člověka představuje otevření víka popelnice zcela triviální záležitost, ale od ptáků je to úctyhodný duševní výkon. Papoušci nejprve zasunou zobák pod okraj víka a nadzvednou ho. Někteří pak strčí do škvíry nohu a tou zvednou víko ještě o něco výš. Jiní si při zvedání víka pomáhají hlavou.
Nedostatečně zvednuté víko by však vlastní váhou spadlo zpátky. Proto se papoušci posouvají po okraji popelnice směrem k pantům a víko zvedají do větší výšky. Nakonec kakadu překlopí víko na druhou stranu a má k obsahu popelnice volný přístup.
Trik zjevně odhalilo jen pár papouščích Einsteinů sídlících v třech odlišných lokalitách Sydney. Zbývající kakaduové to od nich odkoukali. Německo-australský tým vedený Lucy Aplinovou z univerzity v Kostnici pozoroval papoušky při jejich počínání.
Vědci sledovali šíření dovednosti po předměstích a také proměny stylu, jakým kakaduové popelnice otvírají. Ve studii, která vyšla v loňském roce ve vědeckém časopise Science, popsala Aplinová se svými kolegy názorně vznik a šíření naučeného chování a jeho inovace. Takovou činnost lze považovat za jednoduchou formu kultury.
Skvělé ptačí mozky
Ptačí mozek se netěší nejlepší pověsti. Pštros má mozek menší než oko a další ptáci na tom nejsou o mnoho lépe. Přesto řada ptačích druhů udivuje schopností řešit i komplikované problémy. Papoušci, vrány a krkavci se duševními výkony v řadě ohledů vyrovnají lidoopům. Vděčí za to nahuštění neuronů v předním mozku, kde se odehrává většina procesů důležitých pro inteligentní jednání.
Přední mozek papouška je velký jako jádro vlašského ořechu, ale je v něm napěchováno o něco víc neuronů než ve čtyřikrát objemnějším předním mozku opic makaků. Na sebe namačkané neurony ptáků dělí menší vzdálenosti, a díky tomu se zkracuje i doba, kterou potřebuje nervový vzruch, aby přešel z jednoho neuronu na druhý. Navíc pracují neurony ptáků velmi úsporně. Ve srovnání s neurony savců včetně člověka vystačí s třetinou energie.
Otevírání popelnic australskými kakaduy žlutočečelatými patří ke skutečně výjimečným výkonům. Obdobný trik při otevírání krabic s přiklápěcím víkem zvládli třeba novozélandští papoušci nestorové kea. Naučilo se jich to ale jen pár a ani ti často neuspějí. V chování kakaduů vidí biologové názornou ukázku darwinovského boje o přežití. Papoušci obývající městskou aglomeraci se tak snaží obstát v prostředí vytvořeném člověkem.
Závody ve zbrojení
Tým Lucy Aplinové nepřestával sydneyské papoušky kakaduy žlutočečelaté sledovat. Přitom vědci zjistili, že neméně zajímavými objekty pro výzkum jsou i obyvatelé čtvrtí postižených řáděním kakaduů. Lidé hledají způsob, jak papouškům v přístupu k obsahu popelnic zabránit. Spolehlivě by to vyřešil zámek. Popelnice však nelze jednoduše zamknout, protože pak by je neotevřeli popeláři při odvozu odpadků.
Obyvatelé Sydney proto hledají méně komplikovaná řešení. Tím ale riskují, že kakaduové trik prokouknou a najdou alternativní způsob otevírání. Mezi lidmi a ptáky tak propukly jakési „závody ve zbrojení“.
„Při sběru dat pro naši první studii, v které jsme se zabývali otevíráním popelnic papoušky, jsem si všimla, že někteří lidé zkoušejí zajistit popelnice tak, aby se do nich kakaduové nedostali. A byla jsem překvapená, jak různorodé způsoby zajištění popelnic volí. Došli jsme k závěru, že reakce lidí je neméně zajímavá,“říká členka výzkumného týmu Barbara Klumpová z Ústavu Maxe Plancka pro chování zvířat v německém Radolfzellu.
Výsledky tohoto „druhého kola“výzkumu zveřejnil tým Lucy Aplinové ve vědeckém časopise Current Biology. Někteří obyvatelé předměstí Sydney zatížili víko popelnice cihlou. Jiní připevnili k madlům na víku popelnice plastové lahve naplněné vodou a další zablokovali víko v pantech kolíčkem. Objevily se dokonce speciálně vyráběné zámky, které se při vyklápění popelnice do popelářského vozu vlastní tíhou automaticky otevřou.
S jednoduššími pojistkami si kakaduové poradili. Cihlu položenou na víko jednoduše shodí na zem. Lidé na to reagují zdokonalením ochrany, například připevněním zátěže k víku popelnice tak, aby s ním už papoušci nepohnuli.
Když vědci začali zanášet místa s jednotlivými typy zabezpečení popelnic do mapy, nabídl se jim stejný obrázek, jako když zaznamenávali do mapy různé postupy, jakými se kakaduové dostávali k obsahu popelnic. Strategie o ochranu popelnic se šíří do okolí z několika „ohnisek“.
Napovídá to, že i lidé hledají inspiraci u druhých. V průzkumu přiznaly bezmála dvě třetiny dotázaných, že účinnější způsoby ochrany obsahu popelnic odkoukali. Obyvatelé jedné ulice tak často brání papouškům v loupení odpadků stejným postupem. Odborníci se shodují v tom, že papoušky ochranná opatření neodradí. Pokud nebudou obyvatelé Sydney způsoby zajištění popelnic obměňovat, papoušci si cestu k odpadkům nakonec stejně najdou.
Někteří obyvatelé zatížili víko popelnice cihlou. Jiní k němu připevnili plastové lahve s vodou. Další zablokovali víko v pantech kolíčkem.